„Brambory jsme tehdá museli odevzdávat. Tatínek si ale zahrabal na poli jednu truhlu brambor, že je bude na jaře sázet. Bohužel to ale viděla jedna sousedka…“ vrací se zpátky v čase Marie.

„To bych se na to podívala, aby někdo musel brambory beze zbytku odevzdávat a druhý si je mohl schovávat!“ utrousila sousedka. A konala. Hned o půlnoci přišli z národního výboru tajemník s předsedou. „Václave, jedeme pro brambory, nějak to urovnáme, říkali tatínkovi. To byli tak hodní lidé!“ vzlyká Marie, která popisuje, jak ale tatínek hrdě odmítl zatahovat do této záležitosti své sousedy.

„Z lampionu se pak ozvalo, ať se přihlásí ten, kdo udal Václava Veselého… A vzpomínám si, jak k nám přišel manžel té ženy, na kolenou klečel a prosil: Václave, neudávej ji, vždyť ona neví, co dělá!“

Zkušenosti s Němci

Tatínka odvezli do tábora do Jihlavy, maminku vzali Němci také pryč ze stavení. „Přijelo nákladní auto plné Němců. Oni si totiž mysleli, bůhví co jsme neukradli. Odvezli maminku a tatínka, nechali nás ve stavení - nás, pět dětí! Obvinili tatínka, že neplnil dodávku německé straně a zatajil brambory. Nakonec ho ale pustiti brzy.“ Polehčující okolností mu bylo malé množství…

S Němci měla Marie co dočinění ještě jednou. Přestože ji rodiče potřebovali sami ve svém statku, musela se přemístit na jeden německý. „Přijel správec na motorce a řekl tatínkovi: Hele, Vašku, pošli ji do práce do toho statku. Když nebude mít odpracované hodiny, museli bychom ji poslat do Německa na práci. To by bylo horší!“

Na konci roku 1944 přijel do Želetavy voják. Fešák 
v uniformě, který zlákal Marii do Prahy. „Nevěřila jsem, že by mě tam rodiče pustili, když jsme měli to velké hospodářství. Ale on slíbil, že to s maminkou sfoukne. A opravdu. Jen jsem musela slíbit, že budu v Praze jen přes zimu a na začátek kopání řípy v březnu už zase pomůžu.“

Maminka z toho, že si Marie vymínila Prahu, ale nadšená nebyla. „Říkala mi, ať si jdu, když mi to doma nevoní. Ale mě to zkrátka táhlo do velkoměsta. Byla jsem nadšená 
z představy, že si vydělám nějakou tu korunu, abych také měla na parádu.“

Setkání s generálem Sochorem

Mladý voják tedy Marii odvezl do kasáren až za Olomouc. Projeli bránou, nikde nikdo. Marie následovala vojáka, který otevřel jedny dveře… „A v nich jsem uviděla velitele vojenského oddílu generála Sochora v náladě, 
s nějakou ženskou v posteli…“

Nebyla to jeho manželka. To ale Marie zprvu netušila. „Ještě než mě odvezl ten voják do Prahy na hlídání generálových dětí, Sochor ke mně přišel a povídal mi, ať si z toho, co jsem viděla, nic nedělám. Že zkrátka fungují takové kamarádky… A já, mladá žába, jsem tomu tenkrát vůbec nerozuměla!“ směje se Marie.

Nastoupila ke generálovi Sochorovi do jeho smíchovského bytu, kde mu hlídala děti Evičku a Toníka. A postupem času se dozvídala, jaký měl generál vztah se svojí manželkou. 
I možný důvod toho, proč měl ty kamarádky.

„Jeho manželka byla Slovenka, ale páni, tak zlá! Oni se spolu museli vzít. Když byl v tom Buzuluku, přišla mu říct, že je těhotná. A generál Ludvík Svoboda, který byl pak malému Toníkovi za kmotra, mu řekl: „Tak hele, Tondo, co sis uvrtal, to si vezmeš, nebo půjdeš hned do civilu! Tak se vzali… Láska to ale nebyla.“

Manželka jí nebyla sympatická

Generála obdivovala, jeho manželce ale hned od začátku nemohla přijít na jméno. Jen co Marie přijela ve tři hodiny ráno do smíchovské vily, už na ni spustila: „Jdi si lehnout, ráno se brzy vstává a je potřeba prát!“

Když ráno Marii celou rozlámanou probudila a dotáhla ke špinavému prádlu, nevěřila vlastním očím. „Nebyly pračky, nebyly ždímačky. A ona měla celou vanu plnou špinavého prádla. Samé vojenské oblečení, těžké vojenské límce… A já to těma malýma rukama musela drhnout.“

Generálova manželka pak chodila s baterkou kontrolovat, jestli se manžety dostatečně lesknou. „Úplně jsem se z toho klepala. Dokonce i domovnice Blaženka mi říkala: Děvenko zlatá, ty se tu udřeš! Ty jsi tu už čtvrtá!“

Domů se rychle vracet nechtěla

Marie přiznává, že 
i když to byla těžká práce, ani rozedřené ruce a únava ji nepřiměly vrátit se tak rychle domů na statek. „Blažence jsem proto řekla, že nemůžu odejít, co by na to maminka řekla, kdybych se tak brzo vrátila domů. Vždyť jsem si tu Prahu vydupala!“

Nebyla však jediná, která měla bolístky. „Toníka jeho matka mlátila. Byl samá modřina. A generál Sochor o tom pochopitelně nevěděl,“ šeptá Marie, jakoby se to bála ještě dnes vyslovit.

O to více si Marie užívala ty krásné chvilky - odpolední vycházky s malou Evičkou, taneční v Národním domě na Smíchově nebo chvíle, kdy přišel do smíchovské vily generál Ludvík Svoboda. „Miloval topinky. A vždycky, když přišel, mi řekl: Maruško, my jsme Moraváci, tak jdeme na topinky!“

Jak generál Sochor zemřel? O tom si myslí Marie své. „Nebyla to rozhodně žádná náhoda, žádná nehoda. Byl na něho přichystaný atentát. Seděl 
v autě, někdo na něj vystřelil… A jak měl kolem sebe ten pás nábojů, tak mu to projelo břichem a to ho zabilo…“

Za pár vteřin bez chodidla

Fatálnímu úrazu se nevyhnula ani Marie. Psal se rok 1956, bydlela na Smíchově 
a maminka ji poprosila, jestli by mohla dojet k Janíkům na Břevnov pro posypovou sůl. „Na Břevnově mě doprovodili na tramvaj. Zrovna napadl první sníh. Z tramvaje vystupovala paní 
s kufrem, ale nemohla otevřít dveře. Tak jsem jí šla pomoct. Kufr jsem jí přidržela, ale ona mě za něj strhla 
a já spadla pod tramvaj.“

Marie během pár sekund přišla o chodidlo 
a prsty na noze. Měla ale štěstí v neštěstí. Okolo jel doktor Antropius, právník 
z obchodního centra, který zastavil a Marie se ujal. Kurýrovala se tak 
v jeho bytě. „Odvezl mě k sobě domů 
a tam mi dokonce jeho tchýně nosila i nočník na postel! To byli tak hodní lidé…“

Celý život si Marie velmi vážila i svého muže, se kterým se seznámila jedenáct let před nehodou. „A zůstal při mně 
i po ní. To jsem vážně nečekala.“

Voják ze zábavy

Devátého května 1945 šla 
s kamarádkami na Újezd, kde měl zpívat Standa Procházků. „Ale nic tam nebylo, tak nám někdo řekl, ať jdeme do Dejvic na náměstí. Že když si chceme zaskákat, tam se nám to bude líbit. A taky že jo.“

Už zdálky vyhrávala vojenská dechovka. „Hrála, jen to řinčelo. My jsme se chytly 
a tancovaly spolu. Přitom tam bylo ale dost študáků z různých fakult i vojáci. A právě na toho jednoho jsem se podívala a říkám kamarádce Lidušce: „Tam je krásný kluk, podívej. Ten se mi tak líbí!“

K tanci ji však vyzval student zemědělské fakulty z Kolína. „Tancovali jsme jedno kolečko. A u druhého, které mělo být poslední, mi někdo zaklepal na rameno. A byl to on!!!“

Voják poprosil studenta, že by si s Marií rád zatancoval. „A skončilo to tak, že mě ještě ten den doprovázel domů,“ usmívá se Marie. S manželem Josefem byli dlouho v podnájmu. Ale ne 
v takovém, jaký by si představovali.

Nový byt díky poslanci

„Já jsem to všechno vyběhávala na národním výboru, když manžel chodil do práce. Už v pět hodin ráno byly fronty kvůli pořadí! A co jsme dostali? Byt, jen díru, z chodby rovnou do bytu… záchod tam nebyl, no hrůza.“

Díky své profesi prodavačky však v Dejvicích narazila na jednoho poslance. A ten jim zajistil parádní byt v Zelené ulici. Jak Marie podotýká, během života jinak žádné výhody nevyžadovala.

„Byla jsem svazačka, nestyděla jsem se za to. Táta byl v komunistické straně, brácha schovával ještě za války prapory v kuchyni, manžel studoval v Sovětském svazu. Naopak s disidenty jsem nesouhlasila. Třeba Václav Havel - ten neudělal všechno, co mohl, pro pracující lid…“