Narodil se 10. listopadu 1968 jako „typické dítě Pražského jara a tehdejšího zhasínání na kolejích,“ jak s úsměvem poznamenává, manželům Kamile a Václavu Bendovým. V době Markova nejútlejšího dětství se jeho rodina odlišovala jen tím, že pravidelně chodila do kostela a žila v křesťanském duchu. Začátkem roku 1977 však na sebe jeho otec strhl pozornost Státní bezpečnosti podpisem prohlášení Charty 77.

Začala soustředěná šikana: domovní prohlídky, krátkodobá zadržení otce, ale i návštěvy sociálních pracovnic pod záminkou, že Bendovi mají „nějak moc dětí“ a tedy je určitě zanedbávají. Marek a jeho mladší sourozenci to vnímali jako legraci, v roce 1979 ale přituhlo: Václav Benda byl v procesu s VONS odsouzen na čtyři roky za „podvracení republiky“.

Kamila Bendová zůstala s pěti dětmi sama. Jedenáctiletý Marek bral vážně svou úlohu jediného „chlapa“ v rodině a velmi prožíval také návštěvy otce ve vězení v Heřmanicích, kde mu maminka pokaždé tajně předávala hostii, aby se mohl i ve vězeňské cele účastnit svátosti přijímání.

Václav Benda svým dětem vysvětloval, že za všech okolností musejí podávat lepší výkony a chovat se lépe než jejich spolužáci: „Když uděláte průšvih, třeba se na veřejnosti opijete, použijí to proti mně.“ Marek i jeho sourozenci si byli vědomi, že aby měli šanci studovat, výborné studijní výsledky nestačí, proto se účastnili i nejrůznějších soutěží a olympiád. V jeho případě to ale stejně nebylo nic platné, na gymnázium se „pro velký počet uchazečů“ nedostal a vystudoval strojní průmyslovku. Po maturitě roku 1988 ho však přijali ke studiu na Matematicko-fyzikální fakultě.

Na samém začátku studia, před 28. říjnem 1988, si pro něj poprvé v životě přišla domů Státní bezpečnost. Během několika hodin, co ho vyslýchali, stále jen dokola opakoval: „Odmítám odpovídat, protože bych mohl ohrozit sebe nebo někoho ze svého okolí.“ Po čtyřech hodinách se s ním estébáci rozmrzele rozloučili: „Tak mazejte, to je úplně k ničemu. S otcem je aspoň sranda, ale vy jste fakt strašně nudnej.“ Až po listopadu 1989 se dozvěděl, že Státní bezpečnost ho ve svých spisech titulovala krycím označením Fakan.

Stuha - půjde to ztuha

Už pár měsíců nato začala jeho krátká, ale důležitá dráha studentského aktivisty. Spolu s přáteli a sourozenci se účastnil demonstrací během takzvaného Palachova týdne na Václavském náměstí v lednu 1989. Shromáždění bylo rozehnáno s pomocí obušků, slzného plynu a vodních děl: „Když už bylo jasné, že bude zle, zachovali jsme se jako sloní stádo. Nikdo to neřídil, ale kluci se chytili za ruce, obklopili čtyři holky a nechali se osprchovat, abychom se udrželi, aby nás to nerozehnalo. Nebyl to zničující prudký proud vody, ale v mínus pěti stupních to i tak bylo značně nepříjemné.“

Ještě nepříjemnější důsledky měla přítomnost na Václavském náměstí pro několik studentů pedagogické fakulty. Na té tehdy vládly ve srovnání s jinými fakultami stále ještě tuhé normalizační pořádky a studenti měli být za účast na demonstraci vyloučeni. Marek Benda s několika přáteli zformovali iniciativu na jejich podporu: během zasedání komise, která rozhodovala o osudu studentů, uspořádali pod okny zasedačky happening, během něhož do oken vypouštěli bubliny z bublifuků. A měli úspěch, nikdy ze školy vyloučen nebyl. „V té době už se lidé zdráhali páchat zlo, pokud na ně bylo přitom vidět, pokud na to někdo otevřeně upozorňoval.“

Právě tato aktivita se stala zárodkem studentského hnutí Stuha, jehož název byl inspirován jak trikolórami, které nosili demonstranti, tak představou, že jakákoli změna půjde jen „ztuha“. Vedle Marka Bendy se v něm angažoval také Jiří Dienstbier mladší, Šimon Pánek nebo Martin Klíma. Dalším počinem Stuhy se stala petice k tehdejší náměstkyni ministra školství Janě Synkové za zrušení exkluzivity SSM při zastupování zájmů mládeže a uzákonění studentských samospráv. Sami iniciátoři byli překvapeni, že režim bere jejich aktivitu vážně, i když kýženého výsledku nedosáhli.

Euforie, jakou jsem už nezažil

Zásadní úlohu však sehráli aktivisté hnutí Stuha při plánování studentského průvodu, který měl projít městem 17. listopadu 1989. Nečekaně je oslovilo vedení Socialistického svazu mládeže a nabídlo jim spoluorganizátorství, s tím, že pro akci zajistí oficiální povolení.

Mezi členy Stuhy to vzbudilo velkou a vzrušenou diskusi. Většina z nich byla proti tomu spolupracovat s režimní „převodovou pákou“, Marek Benda ale zastával realistický přístup budoucího politika. „Já jsem byl příznivcem toho, abychom s nimi spolupracovali, i když jsem si o nich nemyslel nic dobrého,“ konstatuje. Domníval se, že hnutí prospěje akce, která dopadne jinak než všechny předchozí demonstrace, tedy rozprášením a policejní šikanou.

Nakonec stáli organizátoři na místě srazu na Albertově s megafonem zapůjčeným z americké ambasády a s rozechvělými úvahami, kolik asi přijde lidí. Jejich předpovědi byly střízlivé: „Tři sta? Nebo dokonce tři tisíce?“ vzpomíná Marek Benda. Takže když se průvodu účastnilo možná několik desítek tisíc lidí, doslova jim to vyrazilo dech.

Marek Benda vzpomíná, že v průvodu prožíval euforii, jaká se už nikdy v jeho životě nezopakovala, a společně se svými sourozenci průběžně odbíhali domů „podávat hlášení“, která jeho rodiče předávali dál, a probíhali okolo policejních kordónů díky tomu, že se dokázali před seřazenými policisty tvářit dostatečně sebejistě. Téhož večera po masakru na Národní třídě prý otec Benda pronesl větu, kterou Marek Benda později ocenil jako prorockou: „Tak myslím, že už to začalo. Problém je v tom, že opozice ještě není náležitě připravena.“

Člověk je svobodný, ale i odpovědný

Pro Marka Bendu nastalo velmi hektické období. Když se rozšířila falešná zpráva o mrtvém studentu matfyzu Martinu Šmídovi, byl to on, kdo s několika spolužáky obvolával rodiny všech Martinů Šmídů, tehdejších studentů Matematicko-fyzikální fakulty. Činil tak s velkými obavami a pocitem viny, protože za údajně mrtvého studenta cítil osobní odpovědnost. Záhy však vyšlo najevo, že všichni studenti toho jména jsou naživu.

Dodnes nemá rád zlehčování listopadových událostí a představy o tom, že pád režimu byla předem jistá věc: „Když dnes někdo řekne, že moc tehdy ležela na zemi, jen ji sebrat, dívám se na to opatrně. Myslím, že to tak nebylo, přinejmenším ne před generální stávkou. Do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli jsme to s tou stávkou nepřehnali, jestli se lidé přidají. Teprve když Petr Miller přivedl dělníky z ČKD na Václavské náměstí, byl to silný signál.“

Marek Benda se už 21. listopadu roku 1989 stal členem koordinačního stávkového výboru studentů a v únoru 1990 byl kooptován do České národní rady. Tak začala jeho dráha politika, kterou dodnes neopustil, je nejdéle sloužícím poslancem v novodobé české historii.

„Možná nejklíčovější, co se tady těch třicet let od pádu komunismu snažím sdělovat, je to, že člověk je svobodný, ale i odpovědný,“ shrnuje Marek Benda své politické i osobní krédo. „A tyto věci musí jít ruku v ruce. Vždycky, když začneme volat po snižování odpovědnosti, ztrácíme tím i svobodu.“

Barbora Šťastná