Sám Marcus se považuje za člena české rodiny a Prahu, ve které trvale žije, má ve velké oblibě. O díle svého pradědečka, ale i o svém vztahu k hlavnímu městu, vypráví v domě svých předků na Hradčanském náměstí, který je plný historických artefaktů a originálů Muchových obrazů.

Jak vznikla sbírka, která je teď k vidění ve Valdštejnské jízdárně?
Chtěli jsme vyprávět trochu jiný příběh o Alfonsi Muchovi, který Češi ještě neznají. Můj pradědeček byl Čech, ale zároveň i Evropan a světoobčan. Vystavená díla mají ukázat právě průřez jeho životem, podle toho jsme je vybírali. Alfons začínal jako ilustrátor a grafik v Paříži, ale pak žil a pracoval v Československu.

Většinu života prožil ve válkách, a tak se v jeho druhé půlce stal filozofem. Vyznával poněkud utopickou filozofii a přál si, aby jeho dílo nebylo jen pro bohaté, ale také pro obyčejné lidi. Zastával názor, že lidé si můžou navzájem rozumět a bez ohledu na to, z které části světa pochází, můžou všichni žít společně a v poklidu vedle sebe. Jeho dílo je silně spjaté s myšlenkou a touhou po míru.

Chceme ho ukázat jako komplexního umělce a nejen jako tvůrce plakátů a dekorativního umění, ale především jako hluboce přemýšlejícího filozofa. Jeho poselství je vidět třeba v dílech Otčenáš, Věk moudrosti, Věk rozumu, Věk lásky a Slovanská epopej. Expozici jsme prodloužili do konce roku a jsme moc šťastní, že mohla v rámci českého předsednictví EU ve spolupráci se Senátem PČR vzniknout.

Dá se říct, že péče o rodinný odkaz je pro vás srdcovou záležitostí. Co na Alfonsově díle máte nejradši?
Nejraději mám jeho plakáty, které dělal, když se vrátil do Československa. Použil tam všechny nápady a věci, které studoval. Myslím, že to krásně ukazuje schopnost kombinovat umění s grafikou. Naše sbírka jeho děl má mezi třemi a čtyřmi tisíci předmětů. Zároveň je to největší a nejdůležitější secesní umělec na světě, takže není důležitý jen pro jednu zemi.

Snažíme se jeho dílo šířit po celém světě. Jsme rádi, že třeba atmosféru Paříže, kterou zachytil před sto lety, můžeme ukázat lidem po celém světě i nyní. Organizujeme několik expozic současně. S nadací začal můj otec s babičkou asi před třiceti lety a od té doby jsme uspořádali více než sto výstav. Návštěvníci přijíždějí do Prahy, protože chtějí vidět Muchovo dílo, ale začínají se zajímat i o jiné významné umělce, jako je Dvořák, Smetana, Janáček, který s Muchou kamarádil, a to je pro nás důležité. Šířit českou kulturu ve světě.

Zmínil jste Slovanskou epopej, o jejímž umístění se v posledních letech hodně mluví. Kde by podle vás měla být vystavená?
Osobně jsem moc šťastný, že je teď v Moravském Krumlově, protože kdyby se o ni v nejtemnější době 20. století město nepostaralo, možná by se nezachovala. Alfons si vždycky přál, aby byla vystavená v Praze a v budoucnosti tu pravděpodobně bude, protože jako rodina stoprocentně podporujeme její umístění v projektu Savarin jednoho z nejvýznamnějších světových architektů Thomase Heatherwicka.

Nyní probíhá rekonstrukce paláce Savarin a do té doby jsme rádi, že je epopej na jižní Moravě. Líbí se nám fakt, že se za ní návštěvníci vypraví, a tak z České republiky vidí více, než jen Prahu. Proto nyní děláme expozice i v jiných městech, třeba v Ivančicích, Hrušovanech nad Jevišovkou nebo Mikulově. Projekt se jmenuje Muchova stezka, vystavená díla chceme každý rok tématicky obměňovat tak, aby se lidé mohli na výstavy vracet a pokaždé uvidí něco trošku jiného.

Od roku 2016 žijete v Praze. Jaký k ní máte vztah?
Osobně Prahu miluji. My jsme česká rodina, i když jsme museli kvůli situaci ve 20. století odejít, a proto jsem se narodil v Anglii. Studoval jsem tam na internátní škole a potom na Cambridge. V Praze jsem prvně bydlel v devadesátých letech, skoro rok s mojí babičkou, na Hradčanech. I během studií jsem se sem každé prázdniny vracel.

Měl jsem slušně rozjetou kariéru v Holywoodu, když mě můj táta asi před deseti lety požádal, abych se přestěhoval do Prahy a pokračoval v práci, kterou začal. Rozhodnutí mi tenkrát trvalo asi dvacet minut. Miluji centrum města, českou kuchyni i výčepy na Vinohradech. Každý den si při procházce městem říkám, jaké mám štěstí, že tu můžu žit a pracovat. Zároveň cítím hrdost, že Alfonsovo dílo je kulturní vizitkou České republiky.

Rozhovor vedeme v místě vašich předků, v Muchově domě na Hradčanském náměstí, který je plný historických a uměleckých předmětů. Máte tu něco především unikátního?
Máme tu postel, která patřila Emě Destinové a byl v ní zavražděn Albrecht z Valdštejna. Vedle v pokoji máme malou krabici, ve které je ukryté přenosné piano. To patřilo Sarah Bernard a původně Mozartovi. Brala si ho s sebou na cesty, ve spodním šuplíku pod klávesami měla make-up.

V knihovně máme fotografie Alfonse Muchy a Tomáše Garrigua Masaryka, protože to byli přátelé a malíře Paula Gauguina, který několik měsíců bydlel v Alfonsově bytě v Paříži. Měli i společný ateliér. Na zdi tu visí obraz, který musel Alfonse namalovat do výběrového řízení rodiny Rothschild. Chodba v přízemí je pak místem, kterým procházel sám Jan Nepomucký.

Marcus Mucha
Narodil se v Londýně a má matku Angličanku, ale současně je českým občanem. Nyní žije se svou americkou manželkou trvale v Praze a pracuje jako výkonný ředitel Nadace Mucha. Studoval v Cambridge a poté bydlel v Japonsku a Los Angeles, kde pracoval jako producent po boku herce Morgana Freemana. Do Prahy se natrvalo přestěhoval v roce 2016.