Manažeři Hornomlýnské: Práci děláme srdcem, potřebujeme ale jistotu

Jak budou probíhat? Co se v centru všechno bude dít a jaké jsou největší problémy ve financování sociálních služeb? O celé situaci jsme se bavili s ředitelem obecně prospěšné společnosti Hornomlýnská Romanem Muchou a vedoucí jejich nového centra Filipovka Ivetou Klingenhoferovou.

Proč jste letos otevřeli nové komunitní centrum Filipovka?

Iveta Klingenhoferová: Rozhodli jsme se ho otevřít hlavně proto, že ve stejné budově poskytujeme sociální služby pro děti se zdravotním postižením. V rámci akcí, které pro ně pořádáme, se k nám začali přidávat i lidé ze sídliště. Zjistili jsme, že tu chybí nabídka volnočasových aktivit. Vytvořili jsme proto centrum, kde bychom chtěli propojit svět lidí s postižením a lidí zdravých skrze různé aktivity, kurzy, semináře.

Sídlíte uprostřed obrovského chodovského sídliště. Už se mezi lidmi vaše přítomnost rozkřikla?

Iveta Klingenhoferová: Fungujeme tři měsíce a myslím, že jsme docela úspěšní. Lidé si mezi sebou informace poví. Maminky i senioři mají zájem. Je otázka času, jestli se naše centrum uchytí. Zatím ho místní lidé přijímají kladně. Máme od nich reakce, že jim podobný prostor chyběl.

Jaké aktivity nabízíte?

Iveta Klingenhoferová: Lidé mohou navštěvovat naše tři kluby klub pro seniory, klub pro maminky s dětmi a klub pro otce s dětmi. Pokud nechtějí do klubu, mohou navštívit kurzy a semináře, které organizujeme. Zároveň u nás organizují akce i lidé zvenčí, kterým prostory pronajímáme. Prostory si lidé mohou zapůjčit a uspořádat si zde třeba oslavu narozenin, promítání a podobně.

Co všechno se muselo udělat, aby mohlo centrum začít fungovat?

Iveta Klingenhoferová: Bylo toho opravdu hodně. Celé prostory jsme museli zrekonstruovat. Neměli jsme finanční prostředky, tudíž jsme všechno dělali svépomocí a skrze dary. Což byla dobrá cesta, jak centrum propojit s lidmi ze sídliště. Oslovovali jsme je, zda nemají nepotřebný nábytek či vybavení kuchyně. Tím pádem se o nás dozvěděli už před otevřením centra. Někteří se zde byli podívat už před rekonstrukcí.

Setkali jste se s podporou okolí?

Iveta Klingenhoferová: Lidé byli úžasní. Dali nám spoustu věcí. Získali jsme například materiál na vybavení místností, sedačky. Když lidé viděli, na co jejich podpora jde, a mohli si zdejší prostory prohlédnout, zapojili se rádi.

Muselo být náročné rozjet centrum bez finanční podpory, pouze z darů. Jak probíhaly z vaší strany práce na vzniku centra?

Roman Mucha: Centrum jsme rozjeli bez jakýchkoliv dotací z veřejných zdrojů. Všichni, kteří se na budování centra podílí, to dělají ve svém volném čase. Od první do poslední minuty se jedná o dobrovolnictví.

Iveta Klingenhoferová: Volíme aktivity tak, aby nebylo těžké je zorganizovat, abychom nemuseli shánět tolik dobrovolníků a financí. Zároveň sháníme zajímavé projekty, které by peníze mohly přinést. Snažíme se zaplňovat díry na trhu, pořádáme semináře, které se běžně nekonají. Zatím se nám to daří, ačkoliv ještě zdaleka nevyděláváme.

Pracovat tímto způsobem zabere i spoustu času. Jak práce postupují?

Roman Mucha: Tím, že centrum tvoříme bez dotací, probíhají práce pomaleji, než bychom chtěli. Všechno stojí peníze, ať už propagace, marketingová podpora činnosti, investice do vybavení. U mnohých věcí čekáme, až nám je někdo daruje, protože je nemůžeme koupit. V herně bychom například chtěli mít žebřiny, aby se tam větší děti mohly aktivně vydovádět. Žebřiny však nekoupíme, nemáme za co. Čekáme, až se najde někdo, kdo bude rekonstruovat tělocvičnu a staré žebřiny nám přenechá. Jdeme cestou minimalizace finančních nákladů, což znamená velmi pomalu.

Co dalšího by se vám hodilo?

Roman Mucha: Máme jaro. V tuto dobu by se nám hodily nejvíce lidské ruce. Přešli jsme do fáze, kdy základní materiální zajištění na provoz máme, vyjma žebřin nebo stolů do přednáškové místnosti, která má v současnosti omezenou kapacitu. Tyto věci ovšem nejsou nezbytně nutné, aby centrum fungovalo. Nyní je před námi hromada práce. Máme zde obrovskou zahradu. Potřebujeme udělat zábradlí a bezbariérové vstupy na terasy. Chceme udělat z venku přímo přístupnou toaletu, aby maminky s dětmi, které si budou hrát na zahradě, nemusely chodit dovnitř. Rozhodli jsme se, že sáhneme do historie a jednou za měsíc budeme pořádat budovatelské brigády.

Jak budou brigády probíhat?

Roman Mucha: Budeme zvát sousedy, aby se kromě toho, že sem mohou přijít zdarma do klubu, komunita zapojila i do budování centra. Brigády budou probíhat nejspíše vždy druhou sobotu v měsíci. Chystáme celodenní akce, vždycky lidem předem oznámíme, co se bude dělat. Chceme vyzkoušet model „sídliště sobě". První brigádu jsme uspořádali už loni. a po práci bylo opékání špekáčků, což se velmi osvědčilo. Lidé přišli znovu. Jinak se snažíme alespoň jednou do měsíce dělat vždy alespoň jednu akci pro veřejnost. Pořádáme zahradní slavnosti, měli jsme Velikonoční jarmark, bude pálení čarodějnic. Nechceme, aby naše komunitní centrum bylo jenom o tom, co zorganizujeme.

O čem by mělo být?

Roman Mucha: Chceme lidem nabídnout prostor, ve kterém si mohou sami zorganizovat svou akci. Momentálně běží na našem Facebooku debata, zda bychom měli koupit gril na dřevěné uhlí. Následně bychom ho půjčovali. Lidé by si ho mohli půjčit a u nás na zahradě si uspořádat grilovačku. Jsme ve fázi, kdy zjišťujeme, co by lidé chtěli nachystat a připravit, aby to mohli sami využívat.

Máte už ohlasy, co by lidé chtěli na Chodově využívat?

Roman Mucha: Máme. Starší dámy, které chodí s pejsky na procházky, chtějí prostor, kde budou moci pejsky pustit na volno, sednout si na lavičku a dát si kávu. Plánujeme proto udělat v jedné části zahrady zónu pro pejskaře. Od maminek s dětmi máme velký požadavek, aby tu byl prostor, kam si mohou s dětmi jít hrát, když je ošklivé počasí. Proto jsme vytvořili hernu. Doteď musely chodit do dětského koutku v obchodním centru. Pohybujeme se mezi dvěma skupinami názorů. Jedni říkají, ať jim akce organizujeme, jiní chtějí prostor, kde si je zorganizují sami. Akce, které pro ně organizují jiní, nechtějí. Snažíme se mezi vším proplouvat a dělat centrum multifunkční a multigenerační. Všichni, od rodičů s dětmi po seniory, si zde najdou prostor.

Kromě komunitního centra poskytujete hlavně přímou péči dětem se zdravotním postižením. Jak se za dobu fungování Hornomlýnské změnily služby sociální péče?

Roman Mucha: Je nutné říci, že v době před 13 lety, kdy vznikal předchůdce naší obecně prospěšné společnosti Klub Hornomlýnská, probíhal boom osobní asistence. Integrace dětí s postižením do běžného života, inkluze, to všechno byly módní pojmy. Různé Nadace do této oblasti pumpovaly velké peníze. Vše se dělalo s nadšením.

Dnes už to tak není?

Roman Mucha: Nadšení zůstalo, ale peněz od Nadací je méně. A je to asi logické, i když podle nás nespravedlivé. Ožehavá témata jsou úplně jinde. Z oblasti financování sociálních služeb se vytrácí soudnost. Jedeme na vlnách trendů. Peněz je potřeba hodně, a tak se o ně rozjíždí boj, který vyhrávají mediálně nejsilnější. Nechci se nikoho dotknout, ale dnes to funguje spíše tak, že si modelka nebo jiná mediální hvězda vybere sociální téma, založí nadaci a definuje problém. Na druhou stranu se rozjede imigrační krize a peníze se najednou cílí do této oblasti. Pomoc se šíří ve vlnách. Podívejte se na jednu nejmenovanou a mediálně známou organizaci, která se za řadu let fungování dostala do velkých finančních problémů. Nikoho to nezajímalo, dokud jí nehrozilo zrušení, protože dlužila peníze státu. A najednou se shání peníze na někoho, kdo nefungoval správně. Když je ve světě živelná katastrofa, Češi posílají miliony korun. Sousedovi, který bydlí ve stejném domě a je na vozíku, peníze nedají. Ve financování sociálních služeb chybí systém.

Je v současnosti těžší shánět finance, než tomu bylo dříve?

Roman Mucha: Je to mnohem těžší. Pokud se podíváme na strukturu peněz, ze kterých jsme financovali naše služby, mnohem větší procento dříve pocházelo z nadací, které se nyní odklonily od naší problematiky. Část našeho rozpočtu je hrazena ze státního rozpočtu, zbytek musíme sehnat jinde. Nadace nevidí ten problém. Mají určitý balík peněz, který musí rozdělit. Podle mého subjektivního hodnocení mají tendenci říkat, že naše sociální služba má peníze ze státního rozpočtu, tudíž jejich peníze nepotřebuje a oni je dají na jiné dobro. Osobní asistence už není ze strany nadací tolik podporována. Na druhé straně stát nám dá peníze s tím, že si musíme zajistit vícezdrojové financování a peníze si shánět sami.

Jsou sociální služby dostatečně podporované ze strany státu?

Roman Mucha: Jsou podporované v rámci možností. Kolik stát v rozpočtu vyčlení, tolik rozdělí mezi sociální služby. Nastávají pak paradoxy, že si musíme shánět peníze i mimo státní pomoc. K tomu potřebujeme fundraisera. Ze státních peněz ho přitom platit nejde, tudíž fundraiser hledá zdroje nejen pro sociální službu, ale také na svůj plat. To znamená, že musíme shánět, dobrovolničit, získávat dary. To je druhá věc, firemní dary už dávno nefungují.

Firmy přestaly podporovat dobročinné instituce?

Roman Mucha: Nepřestaly, ale velké firmy si založily vlastní nadace a mají svá vlastní pravidla, jak peníze rozdělovat. Už nejsou dárci, kteří by měli milion a dali si tu práci vybrat konkrétní neziskovky, které podpoří. Rozdělování peněz je v rukách různých komisí, které posuzují žádosti a projekty. Hledání peněz se zprofesionalizovalo a rozdávání peněz se také zprofesionalizovalo. Podle mého soudu to jde na úkor registrovaných sociálních služeb, u kterých se předpokládá financování ze strany státu.

Přesto se vám daří už 13 let úspěšně fungovat…

Roman Mucha: Ano? Vše za obrovskou cenu, kterou je personální nestabilita. Máme tak nízko posazené platy, že se nám velmi těžko daří udržet personál, hlavně v přímé péči. Mzdy se nehýbou. Personál v přímé péči je opotřebovaný, jde o obrovsky psychicky náročnou práci. Pokud ji člověk nemá dostatečně zaplacenou, aby si mohl dovolit i dostatečný relax, tak se opotřebovává mnohem rychleji. Lidé ze sociálních služeb odcházejí. Po třech letech praxe, kdy jsou pro nás nejhodnotnější, jdou raději pracovat mimo svůj obor.

Jak by se mohlo financování sociálních prací změnit?

Roman Mucha: V odborných kruzích v minulosti padl návrh, aby sociální služby byly financované obdobně jako zdravotnictví. Týkalo by se to té největší části našich zdrojů, a to dotace ze státního rozpočtu. Teď dostáváme dotaci podle toho, jakou kapacitu máme přidělenu v krajské síti poskytovatelů sociálních služeb. Podle nového bychom ji dostávali podle toho, kolik uživatelů by si vybralo naši společnost jako poskytovatele služeb. Teď si s ostatními poskytovateli sociálních služeb konkurujeme v boji o peníze, podle nového bychom si konkurovali v boji o klienta. V současné době o tom kolik a jestli vůbec dostaneme nějaké finance rozhoduje, jak napíšeme žádost a jaká je naše služba na papíře. Podle nového by rozhodovala kvalita služby a poskytnuté péče. O výši finančních prostředků z veřejných peněz budou rozhodovat přímo uživatelé našich služeb. Tento návrh počítá s tím, že pokud budeme poskytovat kvalitní služby a nabereme pět tisíc uživatelů, dostaneme zaplaceno za pět tisíc klientů. Teď dostáváme peníze na jasně definovanou kapacitu v krajské síti. Jako společnost máme definovaných 15 tisíc hodin ročně. Na ty dostaneme peníze. Když tu v prosinci klepou klienti, kteří potřebují asistenci, nezavřeme před nimi dveře a neřekneme, že už nemáme hodiny. Poskytneme jim ji taky, i když už na ni nemáme. Tento návrh úplně převrací financování sektoru. Ten, kdo službu potřebuje, si vybere organizaci, kde sociální službu čerpá, a stát ji podle toho bude dotovat. To je první věc.

V čem tkví další problém?

Roman Mucha: Další záležitostí je dlouhodobost financování. Peníze získáváme na rok. Nemáme žádnou jistotu, že je dostaneme příští rok zase. Nevíme ani, kolik. Chybí jistota v tom, že se systém nepoloží, že nedojde ke změně, nebo že nepodáme žádost špatně a oni nás z jakéhokoli důvodu nevyloučí. Jsme neustále závislí na tom, abychom správně vyúčtovali minulý rok a požádali na další. Každý rok to běží znovu a znovu. Kdyby se žádalo na tři roky dopředu a měli bychom jistotu, že pokud službu nezměníme a budeme ji poskytovat v potřebné kvalitě potřebným lidem, tak peníze dostaneme, bylo by to o něčem jiném.

Iveta Klingenhoferová: Na etice sociálních služeb mě hrozně mrzí, že lidé mají pocit, že pracujeme srdcem a to nám stačí. My opravdu děláme práci od srdce a rádi. Už takhle to děláme za méně, než je existenčně možné. Do asistenční péče je nutné dostat více mužů. To není možné, protože by s těmito platy neuživili rodinu. Myslím si, že by byla potřeba změnit pohled lidí na sociální práce. Děláme ji sice srdcem, ale také potřebujeme něco jíst.

Střídají se vám tudíž hodně pracovníci a pracovnice?

Roman Mucha: V přímé péči hodně. Tam jde o přirozený trend. Sociální pracovníci také relativně hodně. Co se týká středního managementu, jako ředitel jenom trnu, kdy si najdou lépe placená místa.

Kolik si zhruba vydělá sociální pracovník v přímé péči?

Iveta Klingenhoferová: Plat se obecně pohybuje kolem 17 tisíc hrubého, ale nemám přehled, jak je to v jiných organizacích. Není rarita, že tito lidé začínají na osmi tisících a končí na patnácti.

Roman Mucha: Jako obecně prospěšná společnost nejsme vázáni tabulkami a tarify. Platy si můžeme dovolit nastavit výš, než je průměr trhu. Máme výhodu, že u nás si člověk vydělá trošičku víc než například příspěvkových organizacích. Na druhou stranu, v jiné než neziskové sféře si kvalifikovaný člověk vydělá mnohem více. Tento problém platí obecně. Málo peněz je ve školství i v sociálních službách.

Proč v tak nejisté finanční situaci rozjíždíte komunitní centrum?

Roman Mucha: Protože děláme svou práci srdcem. Věříme, že dobré a prospěšné nápady mají šanci na realizaci.

Čtěte také: Práce s handicapovanými dětmi? Náročná, ale člověk rozvíjí sám sebe