Byla to velmi nóbl restaurace. „Číšníci ve fracích, s mašlí a bílou košilí, běloskvoucí ubrusy a stříbrné nádobí. To mi z toho utkvělo nejvíc,“ vzpomínal Asaf, kterému bylo jedenáct let a jeho bratru Rubenovi o čtyři roky více. 

„Odjezd probíhal celkem v klidu. Máma neplakala. Myslím, že kdyby se nedržela, tak by mě nikdo nedonutil odjet, do vlaku by mě nikdo nedostal. Byl jsem na ní hodně závislý. Jsem si jistý, že si rodiče nemysleli, že se už nikdy neuvidíme.“

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum. Podpořit ji můžete i vy. Více  na www.pametnaroda.cz.

Transporty s téměř 700 židovskými dětmi odjížděly z Prahy před 80 lety – od 14. března do 2. srpna 1939. Mířily přes Německo a Holandsko do Anglie. Ve všeobecném povědomí je záchranná akce spjata především se jménem Nicholase Wintona, jak ale připomíná Asaf Auerbach, do pomoci byly zapojeny stovky dalších obětavých lidí. 

Dětství v kibucu a ve Vršovicích

Narodil se v květnu 1928 v tehdejší Palestině, kam jeho rodiče v roce 1922 emigrovali z Československa a stali se členy kibucu v Bet Alfě. „Patřili mezi zakládající členy, přijeli do pustiny vykoupené od arabských šejků, postavili stany a postupně to tam zvelebovali.“

V roce 1930 se rozhodli vrátit zpět do Československa. „V té době byl Hitler ještě směšná bezvýznamná nula. O tři roky později by se už určitě rozhodovali jinak,“ přemítal Asaf Auerbach.

Jeho předválečné vzpomínky se vážou k Vršovicím, kde jeho rodiče po čase koupili moderní byt v Bulharské ulici, s ústředním topením, teplou vodou, výtahem v domě, v suterénu byla prádelna s pračkou a vyhřívaná sušárna.

„Tehdy byla ve Vršovicích ještě spousta nezastavěných ploch, kousek od nás kasárna 28. pěšího pluku a jeho vojenské cvičiště, o pár set metrů dál Eden s kolotoči a letním cvičištěm, které se v zimě proměnilo na kluziště. Nic nám nechybělo.“

Asaf hodně četl a pravidelně chodil do dětské knihovny na Korunní třídě vedle vodárenské věže. „V mých dětských očích to byla idylická doba, žili jsme dost skromným životem, zámožní jsme určitě nebyli.“

Život s opatrovníky

Vše se změnilo 15. března 1939, kdy začala německá okupace Československa. Rodina se připravovala na odjezd dětí do Anglie díky pomoci pozapomenuté zachránkyně židovských dětí Hanny Strasserové. Auerbachovi se s ní poznali ještě v kibucu, později žila v Praze ve stejné ulici. Do Anglie emigrovala s rodinou už na začátku roku 1939.

„Tahle úžasná paní Strasserová místo aby se starala hlavně o sebe, jak to normálně emigranti dělají, usmyslela si, že prostřednictvím Nicholase Wintona, o jehož iniciativě zřejmě věděla, dostane do Anglie alespoň děti svých nejbližších přátel. Dala dohromady výbor Angličanů, který založil Czech Children Refugee Committee, a sháněli peníze.“

Bratři Auerbachovi začali chodit na angličtinu, maminka jim všívala do oblečení jejich jména. Cestu do Anglie vnímal Asaf jako dobrodružství, všichni věřili, že se brzy setkají. Po příjezdu do Londýna se o bratry postarala Strasserová, která je spolu s dalšími šesti dětmi odvezla do Stoke-on-Trent, města ve střední Anglii, kde výbor dostal k dispozici jeden domek. V něm žili společně s opatrovníky, vše financoval zmíněný výbor. Asaf navštěvoval nejdříve anglickou školu, poslední dva roky školu, kterou zřídila československá exilová vláda.

Bolestný návrat

Do konce roku 1942 si pravidelně dopisoval s rodiči. Když korespondence ustala, Asaf tomu nepřikládal tragický význam. Mnohokrát si v Anglii představoval návrat do Vršovic, kde mu otevře maminka nebo tatínek. Dopadlo to jinak. Po příjezdu do Prahy koncem srpna 1945 se šťastně shledal s babičkou. Plakala radostí, že Asaf žije, a současně bolestí, když mu musela říci, že jeho maminka i tatínek zemřeli v Osvětimi.

Jako pro mnoho Wintonových dětí válka pro něj začala, až když skončila: „Návrat zpátky bylo příšerné zklamání. Ale zase jsem na tom byl lépe než někteří jiní, kteří přišli a tady nenašli nikoho.“