Malý Mozart? Desetiletý Jan Čmejla má k tomu dobře našlápnuto

Když jede na hory, vozí mu rodiče přenosný klavír. Ale to není jediné, jak se vášeň k hraní u desetiletého školáka projevuje. Jan Čmejla dostal například zákaz hraní o víkendu. Tedy konkrétně do půl deváté, jinak by se rodiče ani nevyspali…

Honzíku, sedíš naproti mně, klavír nikde, přesto ti na klíně prsty poskakují hravě jako na klapkách klavíru. To je nějaký zlozvyk?

Já chci zkrátka pořád hrát (smích). S těmi prsty takto procvičuji. Prostě mě to baví.

Tvůj starší bratr a mladší sestra závodně lyžují. Tvůj táta mi prozradil, že když jste spolu jednou jeli na ledovci, řekl jsi mu, že rozhodně nepůjdeš ve stopách sourozenců, ale že chceš na něco hrát. Lyžování tě tedy nenadchlo?

U lyžování mám jeden problém. Vyjede se nahoru a pak se sjede dolů po tom bílém. Já sice také hraji na bílém, ale tam je to jiné. Lepší. Tam mohu něco vytvářet. Mohu se realizovat.

Začal jsi hrát v první třídě. Tatínek mi ještě prozradil, že tě zhruba po roce přestalo bavit hrát Beethovena, Mozarta… A tak jsi začal sám komponovat…

Co? (chvíli se zamyslí) No, to taky. Ale hlavně jsem začal skládat, abych si to mohl dělat podle svého. Abych si to mohl celé vymyslet, abych tomu dal svoje pravidla. Chtěl jsem si sám určovat třeba dynamiku jestli to hrát silně v nějakém místě nebo potichu, tak jsem začal skládat, aby to bylo podle mých pravidel.

A koho jsi hrál „podle pravidel" nejradši?

Asi nejvíc Wolfganga Amadea Mozarta. Ten je můj nejoblíbenější.

Co tě na něm nejvíc fascinuje?

Hlavně jeho minulost, jaký byl jako osobnost.

Jsi velmi mladý, přesto máš už mnoho úspěchů. Naposledy jsi zvítězil v prosinci v Ústí nad Labem na soutěži Virtuosi per musica di Pianoforte. Cítíš se jako takový druhý Mozart?

No… On to měl trochu jiné. Třeba hrál před papežem a byl hodně známý u šlechty. Takže je těžké se s ním v dnešní době srovnávat. Ale já se spíš směji tomu, jaký byl. Třeba když upadl na zem a jedna paní ho zvedla, tak on řekl: „Vy budete mojí ženou, zachránila jste mě."

A dovedeš si představit, že bys takovýmto způsobem jednou také potkal svoji dívku?

No, o tom jsem ani nepřemýšlel. (smích)

Co říkají spolužáci na tvoje hraní?

Já v podstatě nemám moc kamarádů.

Protože hodně času věnuješ hraní?

Nevím přesně, čím to může být. Ale ve škole mám individuální plán, nejsem tam tak často, takže to k tomu může asi také přispívat.

Ve škole tedy moc času netrávíš. Jak pak ale doháníš probranou látku?

Paní učitelka mi řekne, co probírali, a já si to doma proberu.

S rodiči?

Ne. Sám.

Vážně? Ty v páté třídě dostaneš pokyny, co se máš naučit, a doma si k tomu dobrovolně sedneš a učíš se?

No, musím (smích). (Do rozhovoru vstupuje tatínek Michal, který potvrzuje Honzíkova slova)

Tatínek Michal: „A Honzíku, řekni ještě to s tím slovníčkem…" - Slovníčkem? Co myslíš, tati?

Tatínek Michal: Řekl jsem Honzíkovi, že až mi přinese první poznámku za zlobení, tak budu mít radost. A on řekl, že mi ji nikdy nepřinese. Jen občas nosí poznámky, když něco zapomene přinést. Jako nedávno… Honza přinesl poznámku, že nemá slovníček na německá slovíčka. Tak jsem mu řekl, ať si ho zařídí. Za dva dny přišel znova, opět s poznámkou, že nemá slovníček. To už mi bylo divné, tak jsem se ho zeptal, v čem je problém. A on: „Paní učitelka mi řekla, ať si všichni založí á šestkový notýsek, kam si budou zapisovat slovíčka, která si nepamatují. A Honzík mi na to řekl: „Jenomže já si všechny pamatuji. Tak proč bych ho měl mít?" (smích)

Vadí někomu doma, když hraješ na klavír?

Občas tátovi. (smích) Ale i jiným. Jel jsem jednou za kamarádkou do Brna. A oni nám tam řekli, abychom šli spát. A v sedm jsme mohli vstávat. Ale neřekli nám, že nesmíme hrát na klavír. Takže v těch sedm tam pak byl úplný výbuch. (smích)

Takže tě do každodenního hraní asi nikdo nutit nemusí, viď?

To opravdu ne. Vždyť cvičím jen tak jednu dvě hodiny.

Jak vypadá tvůj běžný den?

Třeba středa to první dvě hodiny skládám s panem učitelem. Zapisujeme noty do notového sešitu. Potom jdu do školy na tři hodiny. A třeba ve čtvrtek odejdu ze školy naopak po třetí hodině a pak mám klavír.

Celá rodina sportuje, jen ty hraješ na klavír. Přemýšlel si, kde se to v tobě vzalo?

Když mi bylo asi osm, tak jsem si právě říkal, po kom to asi můžu mít. Tátův táta zemřel a mně bylo líto, že nemám dědu. Ale říkal jsem si, že mamka také měla nějakého tátu. Tak mám ještě jednoho dědu! A ten právě dříve hrál na klavír.

Takže klavír je taková vzpomínka na něj?

On stále žije. Ale s mamkou se právě nějak pohádali. Ale já bych ho moc chtěl vidět. Takže tím hraním mi přijde, že jsem k dědovi aspoň o trošku blíže.

Tvým výrazným znamením jsou brýle. Vybíral sis je, abys upoutal pozornost? Jako součást image?

Mám rád Harryho Pottera, takže kvůli němu jsem si je vybral.

A jsou to tvoje první?

Ne, už čtvrté. Brýle mám asi od pěti let.

A to se ti každé dva roky horší zrak?

Ne, to ne. Dioptrie mám stále stejné, jen jsem chtěl jiné brýle. A tyto jsem si přál úplně nejvíc!

Dostal si je jen tak, nebo jako odměnu za nějakou výhru?

Spíš to byla motivace. Mamka mi řekla před jednou soutěží, že jestli se mi povede, koupí mi je.

Kde se vidíš za patnáct, dvacet let?

V Carnegie Hall v New Yorku. (Tatínek opět vstupuje do rozhovoru: „A cos mi slíbil?" Honzík automaticky odpovídá: „Že budu dávat tátovi třetinu…" „Ale to neee," směje se tatínek a dodává: „To taky, ale to s Carnegie Hall )… Jo, že až tam budu hrát, tak pro tátu pošlu vrtulník, který ho tam odveze a bude mít VIP lože.

A prozradíš mi, jak to táta myslel s tou třetinou?

To máme právě už vymyšlené. Protože jsme tři děti, tak každý dá třetinu.

To je chytré zabezpečení na stáří…

Tatínek: Viďte, nějaký pilíř důchodový (smích).

To si umí táta spočítat, viď? Ale jak jdou tobě počty?

Mám jedničky. Nejen z matiky, ale i z dalších předmětů. Vždycky jsem měl na vysvědčení jedničky, kromě prvouky. (zvedá ukazováček) Prvouka, to opravdu není můj oblíbený předmět.

Za výhru ve Zlatém oříšku jsi získal 10 000 korun. Je to tvoje první finanční odměna?

Už jsem získal na mé dosud největší soutěži v Ústí nad Labem dva tisíce korun za nejlepší interpretaci Mozarta a pak ještě dva tisíce za celkovou výhru.

A co si s těmito penězi udělal?

Hned jsem si je dal do banky.

A těch deset tisíc si tam také uložíš?

No, nejdříve jsem je chtěl dát naší paní ředitelce, která mě do Zlatého oříšku nominovala. Chtěl jsem to dát škole, ale ona mi říkala, ať si to radši užiji. Takže jsem vymyslel, že spolužáky pozvu do cukrárny.

Všechny?

Jo. A hlavně na nějakou hodinu, kdy bychom měli mít zrovna přírodopis. (smích)