Matka vždy vzala jeden peníz na vypravení pohřbu a ještě zbylo na zvonění umíráčku jedním z loretánských zvonů. Když takto vyprovodila své poslední dítě, onemocněla sama. Posteskla si jen, že už nemá nikoho, kdo by se na poslední cestě postaral o ni, a v tu chvíli se rozezněly všechny zvonky krásnou melodií. Vdova se zaposlouchala do zvuků, které jí připomínaly hlásky jejích dětí a s klidem a mírem ve tváři zemřela.

Tak líčí pověst o vzniku zvonkohry ve věži pražské Lorety Jan Neruda. Skutečnost je, jak už to bývá, mnohem méně prozaická.

Zvonkohra je umístěna ve věži z roku 1693. Zkonstruoval ji hodinář Petr Neumann roku 1694, zvonky odlil amsterdamský zvonař Claudius Fremy. Zvonkohru financoval a Loretě daroval malostranský obchodník Eberhard z Glauchova. Zvony jsou nehybné, rozeznívají je kladívka, která uvádějí do pohybu údery na klaviaturu.

Sedmadvacet z třiceti zvonků zní v rozsahu dvě a čtvrt oktávy, ke třem nejmenším není zavedena mechanika. Zvonkohra se poprvé rozezněla 15. srpna 1695. Má dva systémy, jeden ovládá hodinový stroj a každou celou hodinu automaticky hraje mariánskou píseň Tisíckrát pozdravujem Tebe, druhý systém je ovládán hudebníkem, který může hrát různé skladby ovšem v omezeném rozsahu oktáv. Zvonky rekonstruovala v 90. letech 20. století dílna mistra Manouška ze Zbraslavi. Zvonkohra zní každou celou hodinu od 8 do 18 hodin.

Název Loreta pochází od italského poutního místa, kde se nachází Santa Casa, Svatá chýše, původně domek, obývaný Pannou Marií v Nazaretu v Palestině, kde jí údajně archanděl Gabriel zvěstoval, že se stane Matkou Boží. Později se stal zázrak a chýše byla anděly přenesena do Itálie do vavřínového háje. Vavřín se latinsky řekne laurus, odtud název Loreta.

Podle italského vzoru architekta Donata Bramanteho se stavěla Loreta i v jiných katolických zemích, u nás zejména po porážce na Bílé Hoře roku 1620. Vzorem pro pražskou Loretu byla Svatá chýše v Mikulově, postavená kardinálem Diettrichsteinem, kterou obdivovala při své návštěvě hraběnka Kateřina Benigna z Lobkovic. Na stavbu pražské Lorety věnovala pozemky Lobkoviců, duchovní správu budoucí svatyně svěřila kapucínům a z Vídně povolala ke stavbě stavitele Giovanniho Battistu Orsiho. Po jeho smrti pokračoval Andrea Allio. Stavba započala roku 1626, svatyni vysvětil v roce 1631 kardinál Harrach, potom byla ještě mnoho let dostavována.

Svatá chýše, pod níž je krypta rodiny Lobkoviců zřízená hraběnkou Lobkovicovou, se nachází uprostřed nádvoří, obklopeného šesti kaplemi. Chýši zdobí mramorové reliéfy Giovanniho Bartolommea Comety, který napodobil Sansovinovy originály. Jeden z reliéfů připomíná legendu o přenesení domku.

Z ambitových kaplí je nejznámější kaple Panny Marie Bolestné, v níž je na hlavním oltáři nejstarší sousoší celého areálu, gotická Pieta z první poloviny 15. století. Na bočním oltáři je zde ukřižovaná sv. Starosta s plnovousem, o níž praví pověst, že si plnovous vymodlila, aby se nelíbila pohanovi, kterému ji otec určil za ženu. Otec ji za to ukřižoval.

Loretánský poklad

Kateřina Lobkovicová věnovala Loretě jmění, které vytvořilo základ Loretánského pokladu. Poklad tvoří převážně monstrance, kalichy, oltáříky, miniatury a další votivní dary. Nejznámějším předmětem je diamantová monstrance zvaná Pražské slunce. Hraběnka Ludmila Kolovratová dostala od svého třetího o 35 let mladšího ženicha k sňatku šest a půl tisíce diamantů a určila ve své závěti, že z nich má být vyrobena monstrance pro Loretu. Pozlacená stříbrná monstrance váží 12 kg. Druhý nejbohatší kus pokladu je Prstenová monstrance, vyzdobená šperky odkázanými Panně Marii Loretánské s téměř 500 diamanty, 200 rubíny, smaragdy, perlami a třinácti osmihrannými kamejemi s portréty habsburských panovníků.

Otevřeno úterý – neděle 9 – 12.15 a 13 – 16.30.

Vstupné: dospělí a důchodci 110 Kč, studenti 90 Kč.

Loretánská barokní zvonkohra hraje každou celou hodinu od 9 do 18 hodin tříminutovou melodii mariánské písně Tisíckrát pozdravujeme Tebe, každou neděli od 12 hodin koncert zvonkohry v podání Radka Rejška.