Pozorní "Žižkováci" nejspíš vědí o existenci pamětního kamene s nápisem „Zahájení přestavby Žižkova, říjen 1978“, který se nachází ve vnitrobloku panelových domů mezi ulicemi Ondříčkovou a Kubelíkovou. Nedaleká budova školy na Komenského náměstí, ostrůvek staré architektury obtékaný betonem, je spolu s tímto památníkem hlavním symbolem asanace Žižkova, kterou komunisté nedotáhli z důvodu listopadových událostí.

Žižkovská čtvrť začala růst už v roce 1865 a byla určená hlavně dělníkům. Postupně se zde kromě galerky scházeli umělci v čele s Jaroslavem Haškem, vyrůstal zde v nuzných podmínkách i básník Jaroslav Siefert. Po vzniku republiky se stal Žižkov součástí Velké Prahy. Pro některé lidi však stále zůstává svébytnou republikou v srdci metropole.

Po Vítězném únoru v roce 1948 představitelé KSČ plánovali mimo spousty různých zvěrstev také asanaci Žižkova. První konkrétní plány vznikly už v 60. letech, o něco později došlo k realizaci.

"Do rozpadlých domů byli schválně stěhováni lidé ze sociálně slabších rodin. V plánu bylo domy na Žižkově nechat zchátrat a zcela vybydlet. Nový záměr a rozsah asanace Žižkova byl schválen v roce 1973 a již o čtyři roky později došlo k prvním demolicím," vzpomíná architekt Ivan Vavřík, jehož archív Praha 3 nyní odhalila v rámci výstavy Žižkov přežil, Žižkov žije dál.

Žižkov měla protínat magistrála 

Komunisté chtěli původně zbourat skoro celou starou zástavbu až dolů ke křižovatce U Bulhara, zachována měla být pouze funkcionalistická ikona od architektů Havlíčka a Honzíka, dnešní Dům oborových svazů. K zemi by šla tedy většina budov, které získaly postupem času své nezaměnitelné kouzlo.

Ze strachu z nárůstu dopravy měla Žižkovu dominovat dopravní tepna skrz Seifertovou ulici vedoucí až k Olšanským hřbitovům a pryč z města. Žižkovská radiála, která by prodloužila dnešní Olšanskou ulici a v lokalitě u Bulhara by se křížila se severojižní magistrálou, měla být dokonce důvodem pro bourání Masarykova nádraží.

Z asanačních plánů se uskutečnila - pro mnohé naštěstí - pouze první etapa. Započala vlastně náhodou, kdyý na začátku 70. let razili stavaři tunel pro kabelové telefonní spojení z Fibichovy ulice do tehdy stavěné telekomunikační ústředny za Olšanskými hřbitovy a narušily několika domům statiku. Pak se pokračovalo zbouráním lokality Bezovka (nyní zde stojí stejnojmenné nákupní centrum), k dalším panelovým domům se přidal pak i hotel Olšanka.

„Vývoj výstavby hlavního města Prahy dospěl do období, kdy bude nutné zahájit rekonstrukce a přestavbu nejen vlastního historického jádra města, ale i vnitřních městských čtvrtí k němu přiléhajících,“ stojí v klíčovém usnesení, které přijal pražský národní výbor v roce 1973. „Stárnoucí a nevhodně zastavěné části města zaujímají vysoce hodnotná území, znemožňující jejich progresivnější využití pro celoměstské funkce centrální oblasti města.“

Fatální stěhování

Vavřík patřil mezi skupinu mladých architektů, kteří zkoušeli bojovat za zachování pavlačových domů na Žižkově a navrhovali jejich rekonstrukci. Brali to trochu i jako nástroj k odporu proti vládnoucí komunistické straně. Miroslav Štěpán, pražský tajemník KSČ, na konci 80. let proti Vavříkovi a spol. veřejně vystupoval a snažil se je diskreditovat.

„Pozůstatky špatného bydlení z buržoazní republiky musejí být urychleně zlikvidovány, což poctiví lidé chápou. A těší se z nových bytů. Proto stojíme za přijatými programy a budeme prosazovat jejich uskutečnění v co nejkratším čase,“ citoval Štěpána článek z léta 1988 v tehdejší Večerní Praze.

Už dříve natáčela Československá televize propagandistické snímky, které měly podpořit stěhování lidí ze Žižkově na Jižní město. Sami obyvatelé se na kameru radovali, že místo špinavých a nevyhovujících pavlačových domů čtvrté kategorie přešli do pohodlné a moderní "jedničky" v paneláku.

"Přestěhování bylo pro ně až fatální," poznamenala však Vladislava Hujová, starostka Prahy 3, při středeční vernisáži na Havlíčkově náměstí. Exteriérová výstava tam a na Olšanském náměstí bude instalována až do neděle 30. září 2018.