To máte tak. Jdete se podívat, jak bude vypadat nový muzikál Slávka Boury Naháči, a v auditoriu potkáte někdejšího skandály opředeného starostu Prahy 5 Milana Jančíka.

O tom, že má v Naháčích hrát, byť jen jako alternace v jednom představení, se už nějaký pátek ví. Ale stejně jste překvapeni, když ho na takové akci potkáte.

Má smysl ptát se někdejšího starosty na léta staré kauzy? Novinářská povinnost mi říká, že ano. Ale spojení Milana Jančíka a Bourova muzikálu mi samo o sobě přijde natolik pikantní, že si nakonec kauzy zakážu. Bavme se hlavně o kultuře.

Ostatně, Jančík dávno před svou politickou kariérou a vystudováním plzeňských práv studoval operní zpěv. V osmdesátých letech, před svým příchodem do Prahy, pracoval jako kulisák nebo člen pěveckého sboru. Takže tentokrát s Milanem Jančíkem úplně jinak. O kultuře. I když na politiku dojde taky.

Nebudu zastírat. Když jsem se poprvé dozvěděl, že budete vystupovat v muzikálu, připadlo mi to jako dobrý apríl. Později jsem si říkal, je to hlavně výborný marketingový tah. Teď mi to ze všeho nejvíc přijde jako hodně pikantní záležitost. Jak jste na tuhle nabídku reagoval vy?

A víte, že jsem si říkal asi to samé, co vy? Říkal jsem si, že by to být docela legrace. Nejsem původem herec, studoval jsem operu a klasický zpěv, takže tohle je trochu jiný žánr. Ale jako kluk jsem hrál v bigbítu, takže se dokážu přizpůsobit v různých polohách, vím, co obnáší kumšt. I když ta role vůbec není jednoduchá…

Je to, jak se říká, kláda?

Ano, role pana Prokopce, kterého mám hrát, není žádná na první dobrou. Navíc, je to záporná postava. A já jsem spíš takový moravský strejda a z duše dobrák. To, že mi někdo několik let nasazoval dlouhé rohy a strašil se mnou děti, je druhá věc. Na rozdíl od pana Prokopce jsem také milovníkem žen. Takže lidsky se s tou postavou neztotožňuji. Ale je to pro mě velká výzva a musím na ní hodně pracovat.

Jakým způsobem se tedy připravujete?

Určitě to chce cvičit hlas, protože poloha je pro basistu poměrně vysoká. Aby se takříkajíc nepřekřiknul. Ten, kdo zpívá pravidelně, nemá takový problém, jako ten, kdo zpívá občas. Musíte být velmi opatrný, abyste se hned v prvních fázích nepřekřiknul a hlas vám neodešel. Což se stává i velmi dobrým pěvcům.

A co vám radí kolegové, abyste se dostal do formy?

Rozhodně to chce vyvarovat se náhlých změn. Někdo říká, že studené pivo je dobré, já říkám, že není dobré. Není dobré pít čajíčky, když na ně nejste zvyklý. Chce to zkrátka cvičit hlas a každý den si hodinu dvě zazpívat.

Budou Naháči ojedinělá záležitost, nebo vás teď budeme v showbyznysu vídat častěji?

O tom jsem zatím nepřemýšlel. I když zajímavé je, že od doby, co vešlo do povědomí, že bych mohl na tomto poli působit, jsem dostal už dvě nabídky na role.

Nepovídejte?

Dokonce ve filmu. Konkurence se mě snaží přetáhnout, protože těch korpulentních herců dnes, ale vlastně nejen dnes, to platí už od dob Libíčka, není moc. Jenom si vezměte, jak krásné, sympatické role hrál třeba Theodor Pištěk, velká herecká postava 30. let. Samozřejmě, že se s těmito bardy českého filmu nechci srovnávat, ale asi sám vidíte, že máme spousty štíhlých, krásných herců, ale chybí takoví ti ztepilí muži. A režiséři zkrátka hledají…

O jaké filmy šlo?

To bych nerad prozrazoval. Dokážete si představit, co způsobí, když se někde napíše, že se tam možná objeví Jančík?

To by mě zajímalo…

Tak si vezměte jen Naháče. Kdybyste viděl, kolik to bylo telefonátů a e­mailů. Všichni známí mi říkali: Chceme lístky na představení, ve kterém budeš zpívat. Myslím, že bych sám dokázal vyprodat tři představení Naháčů (směje se). Lidi by to sledovali, ať už ze zájmu, nebo ze škodolibosti.

A co říkají na tuhle vaši novou práci vaši bývalí političtí kolegové?

Samozřejmě, že někteří kroutí hlavou nad tím, co nám ten Jančík zase vyvádí. Ale spousta lidí mi fandí a říká: To je dobře, jdi do toho a ukaž, jak ti to jde na těch prknech, na nichž jsi působil. Takže se na to i těším, i když cítím velkou pokoru, přece jen, je to činohra a zpěv. Ale moc rád zase zavzpomínám na dobu, kdy jsem byl na těch prknech, co znamenají svět.

Jak je to vlastně dlouho?

Z Národního divadla jsem odešel v roce 1987, pak jsem byl v pěveckém sboru Českého rozhlasu, pak jsem v něm působil jako manažer a také ho zprivatizoval, takže v tomto ohledu určitě mám co říct. Pěveckou kariéru jsem vlastně ukončil, když jsme v Berlíně s tamní filharmonií a dirigentem Claudiem Abbadem vítali rok 2000. Takže jsem se vlastně rozloučil nejlépe, jak jsem mohl, protože Claudio Abbado je dirigentské eso nejvyššího kalibru.

Čemu se tedy teď nejvíc věnujete kromě přípravy na vystoupení v muzikálu?

S kolegyní Libotovskou, která vlastní kosmetický salon, připravujeme před Vánocemi knihu vzpomínek o mém působení v politice, kultuře. Jinak odpočívám, uzavřel jsem politickou kariéru…

Chcete tím říct, že do politiky už se nevrátíte?

Myslím, že dvakrát se do jedné řeky nevstupuje. Co jsem chtěl udělat, jsem udělal. Myslím si, že Praha 5 je jednou z nejkrásnějších částí, ať si o mně píše kdo chce co chce. Dnes, když si někdo dává schůzku, tak si ji dává často právě na Praze 5. Když se projdu kolem Anděla, vidím plné restaurace mladých lidí. A s tímto jsme to udělali. Víte, co jsem zažil peskování od starých lidí? Ale dnes se struktura obyvatel proměnila a centrum se v podstatě přesunulo na Prahu 5. Takže já tvrdím, že politika je jedna věc. Dost věcí se podařilo. Druhou věcí je mediální obraz…

Čím si vysvětlujete, že ten váš byl takový, jaký byl?

Viděl bych za tím hlavně dva důvody. Jednak se mi říkalo politický buldozer. Všichni věděli, že když jsem si něco dal do hlavy, tak jsem to dotáhnul. Moje první heslo bylo: Slibuji jen to, co mohu vykonat. A vykonám jen to, co mohu slíbit. Takže v tom jsem mohl někomu vadit. Samozřejmě, že ten obrovský rozvoj, kterým Praha 5 prošla, s sebou nese pochybnosti, kauzy, tos udělal, tos ukradl… Ale to je dneska úplně lhostejné.

Takže spíte v klidu?

Rozhodně. Když se projdu po Praze 5, lidé se na mě smějí a říkají mi: Pane starosto, kdy se nám vrátíte? Dneska se tu nic neděje. Anděl se za působení mého týmu na radnici změnil k nepoznání. Když jsem se přistěhoval na Prahu 5, v místě dnešního nákupního centra Nový Smíchov byla fabrika, z které vyrážely tramvaje. Uvnitř se svářelo a smrdělo to tam. Říkalo se Smíchovu, Karlínu a Libni zdaleka se vyhni. A za mého působení se tohle všechno změnilo. Takže spaní mám opravdu klidné. Bavím se, čím se bavím, s kolegyní máme společnou firmu na kosmetiku, prodáváme pleťové masky. Prostě politika mě už nevzrušuje. Neříkám, nikdy neříkej nikdy, ale za těch 14 let jsem si užil své.

Nicméně, teď už to zas tak jistě s tím, že byste návrat úplně vylučoval, nevypadá…

Pokud bych se měl v politice ještě někdy objevit, jakože teď to opravdu nehrozí, tak asi v jiné pozici než v pozici starosty. Byť jsem přesvědčen o tom, že kdyby byla přímá volba starosty, tak bych ji vyhrál.

Kde berete tuhle jistotu?

Já si skutečně myslím, že jsme na Praze 5 odvedli velký kus práce a lidé si toho váží. Praha 5 je dneska dobrým místem pro práci, život i podnikání. Takže chci teď to pěkné zúročit tím, že budu rozdávat lidem radost jiným způsobem.

Jančík a Naháči

Naháči, kteří mají dnes večer premiéru v holešovické GoJa Music Hall, se prezentují jako první interaktivní muzikál na světě. Autorem je někdejší moderátor televize Nova Slávek Boura. Ten ke spolupráci přizval vedle moha více či méně známých tváří (Daniela Šinkorová, Martin Maxa…) mimo jiné právě i Milana Jančíka. Domluvili se na jednom představení. Které to bude, však zatím není známo. „Chtěli bychom, aby pan Jančík vystoupil na derniéře, kterou předpokládáme 29. října. Ale potvrdit vám zatím tento termín nemůžu,“ řekla Pražskému deníku Soňa Sitterová z organizačního týmu Naháčů.

Čtěte také: Jančík trénuje na muzikál. Hodinu denně zpívá