Plochu v Letenských sadech, kde se už téměř dvacet let s různě dlouhými přestávkami hýbe kyvadlo metronomu, mají především ti dříve narození v paměti jako místo, kde stál pár let po válce pomník J. V. Stalina.

Ještě před jeho stavbou se na místě dobře viditelném z velké části Prahy uvažovalo o vzniku jiných obřích soch. Deset let před vznikem Československa sem byla navržena zhruba tři desítky metrů vysoká postava kněžny Libuše, později také sousoší zakladatelů Sokola Tyrše a Fügnera.

Ani jeden z těchto plánů nevyšel, a tak po válce přišel na řadu generalissimus Stalin. Základní kámen jeho pomníku slavnostně poklepal v roce 1949 tehdejší předseda vlády Antonín Zápotocký. Vlastní stavební práce začaly až o tři roky později a odhalení se uskutečnilo v roce 1955. Stát vložil do 30 metrů vysokého (včetně podstavce), 22 metrů dlouhého a 17 tisíc tun vážícího pomníku nemalé prostředky, údajně 145 milionů korun. V popředí monumentu, jemuž se lidově říkalo „fronta na maso“, stál Stalin a za ním postavy znázorňují­cí spjatost sovětského a československého pracujícího lidu. Autor pomníku, sochař Otakar Švec, spáchal tři týdny před jeho odhalením sebevraždu.

Nezapomenutelný zážitek

V době, když začala obří socha Stalina shlížet na Prahu, zbývaly už jen měsíce do okamžiku, kdy tehdejší kremelský pán Nikita Chruščov otevřeně promluvil o Stalinových zločinech a odhalil tak kult jeho osobnosti. Tímto krokem dal do pohybu řadu věcí, mezi něž patřilo zpečetění osudu žulového monstra, jež se nakonec poroučelo k zemi v listopadu 1962.

Po odstřelu pomníku byla velká část Letné při vyklízení plochy několik měsíců zcela uzavřena. „Sledovali jsme odstřel z dálky a dodnes si to pamatuji – byl to nezapomenutelný zážitek. Rána jako z děla, kameny létaly až do Vltavy,“ vzpomíná dnes šestaosmdesátiletá Petra Váchová.

V šedesátých letech se uskutečnilo několik architektonických soutěží na využití volné plochy. Uvažovalo se například o restauraci či galerii. Nakonec však žádný z projektů realizován nebyl. Sešlo i z plánů na památník osvobození Československa Rudou armádou, o němž se uvažovalo v letech normalizace.

Stroj času jako nouzové řešení

Další projekty přineslo období po „sametové“ revoluci. Po ní zde několik měsíců fungoval rockový klub. Nějaký čas v podzemních prostorách pod bývalým pomníkem také vysílalo první soukromé rádio s názvem Rádio Stalin. Stanice dnes působí jako Radio 1.

Uvažovalo se, že by prostory pod pomníkem mohly sloužit jako muzeum totality. Ani tyto úvahy se nenaplnily. V roce 1991 zde byl v rámci Všeobecné Československé výstavy instalován mohutný metronom, který jeho autor Vratislav Novák nazval „Strojem času“. Lidová tvořivost toto dílo, které funguje dodnes, obdařila řadou názvů, ale nejzažitější je stále jen „Metronom“. Kolem něj už řadu let trénují skateboardisté. V rámci mozartovských oslav v roce 2006 zde dokonce určitý čas stála patnáctimetrová busta hudebního génia.

Pražská radnice na konci devadesátých let schválila smlouvu o smlouvě budoucí, podle níž zde měla soukromá společnost za zhruba 300 milionů korun postavit velké zábavní středisko s multimediální expozicí. Ambiciózní projekt se však zadrhl – a nakonec z něj také sešlo.

Naplní se projekty aspoň v 21. století?

Na přelomu tisíciletí se zdálo, že už nic nezabrání, aby zde zahraniční investor postavil vyhlídkovou restauraci a mořské akvárium, k němuž by návštěvníky vyvezly z nábřeží eskalátory. Kyvadlo a sokl bývalého pomníku přitom měly zůstat zachovány.

Projekt „oceanária“, který rozděloval odbornou i laickou veřejnost, se však nakonec nerealizoval; před několika lety ho pražští radní definitivně pohřbili. Tím však neustaly nekonečné úvahy o tom, co zde jednou vznikne. John Mucha, jeden z dědiců slavného malíře, by sem rád přestěhoval Slovanskou epopej. Vedení města by ji však raději vidělo na Vítkově. Nedávno někteří komunální politici začali mluvit o tom, že by na místě pomníku mohla stát budova Národní knihovny navržená Janem Kaplickým. Zdá se však, že ani tato idea nemá moc šancí na realizaci.