Původně se na jeho místě nacházely církevní vinice. Kouzlo zdejšího výhledu na Prahu však zaujalo už na začátku 18. století a vznikl tu malý vyhlídkový letohrádek zvaný Belvedér. Už o třicet let později ho ale vyhodili do povětří francouzští vojáci. V první polovině 19. století se na kopci nad řekou rozhodla letenská obec zřídit sady, kam by se Pražané sjížděli za trochou čerstvého vzduchu. Pro jejich potřeby tu v roce 1863 zbudovala zahradní restauraci v podobě novorenesančního zámečku.

Mininádraží na kopci

Projekt je dílem Ignáce Vojtěcha Ullmanna, který je podepsán také pod původní budovou pražského Hlavního nádraží, tehdy ještě pojmenovaném po císaři Františku Josefovi. Málo se ví, že proslulý architekt vtiskl oběma stavbám stejnou podobu, a tak je zámeček pouhou zmenšeninou dnes již zaniklého nádraží.

Díky vysokým půlkruhovým oknům a věži připomíná italskou vilu a jen umocňuje “prázdninovou” atmosféru místa. Velkorysé rozměry umožnily zahrnout několik salónků, velký taneční sál i zahradní restauraci s tanečním parketem. Konaly se tu taneční i koncertní večery, které lákaly nóbl návštěvníky z širokého okolí.

Z lanovky mnoho nezbylo

Dějiny objektu jsou spjaty nejen s vlaky, ale také s tramvajovou dopravou. V roce 1891 tu vznikla konečná zastávka elektrické dráhy Františka Křižíka, která návštěvníky vyvezla až z Výstaviště. A aby toho nebylo málo, až do první světové války sem vedla lanová dráha, zbudovaná v roce 1891 při příležitosti Zemské výstavy. Později ji nahradily pojízdné schody.

To všechno hovoří o oblibě této oázy klidu uprostřed velkoměsta. Z původní lanovky dnes bohužel zbylo akorát zábradlí a opěrná zídka, schované v roští na nejkratší trase na Letnou od Vltavy.

Několik generací na kolotoči

Jiná památka ze stejné doby tu však stojí dodnes. Zatímco movití rodiče seděli ve stínu stromů a vychutnávali výhled, jejich ratolesti se už od roku 1894 vozily na dřevěném kolotoči. V současnosti se o něj stará Národní technické muzeum, z jehož popudu se kolotoč, na kterém se vozilo hned několik generací, rekonstruuje.

Několik přestaveb musel podstoupit i samotný objekt restaurace. Různí majitelé si ji totiž upravovali k obrazu svému, který však nebyl vždy architektonicky hodnotný, a navíc během komunistické éry značně zchátrala. V roce 2001 dostala zpět svůj novorenesanční kabát.