Lenka Klicperová: V bitvě na Tišrínu jsem cítila, že můj konec je blízko

14. 9. 2017

Tomáš Kotas

/ROZHOVOR/ Sýrie, Irák, Kongo. Na těchto a dalších jiných místech zaznamenávala prostřednictvím fotoaparátu a článků ozbrojené konflikty válečná novinářka a šéfredaktorka časopisu Lidé a země Lenka Klicperová. Přestože čelila otevřeným bitvám a několikrát ji šlo o život, zachovává si svou optimistickou náladu. Jak sama říká, jiná už nebude.

Co vás přimělo jezdit na místa postižená válečnými konflikty?
Nebyl to jeden impulz, ale spíše postupný proces. Nejdříve jsem začala jezdit do rovníkové Afriky a psala o rozvojových tématech. Chtěla jsem se posunout někam dál, a tak jsem přirozeně přešla k válečným konfliktům.

Senát navrhl ocenit pěvkyni Urbanovou či cestovatele Stingla

Pamatujete si ještě, kam jste vyrazila úplně poprvé?
Nejprve mě zaujala východní část Demokratické republiky Kongo, kde byl v té době válečný konflikt. Tam jsem zjistila, že mě tato problematika zajímá. Pak jsem se začala zajímat o Afghánistán. Podařilo se mi dostat na tehdejší základnu Shank.

Nejprve jste jezdila v doprovodu vojáků, pak jste ale začala cestovat na vlastní pěst…
Ano. Časem jsem zjistila, že cesty s armádou jsou hodně omezené. Musela jsem se řídit příkazy a zákazy, které mezi vojáky fungují, což je přirozené a je určitě dobré to poznat. Jenže já pak chtěla větší svobodu, a proto jsem se rozhodla jet do Afganistánu sama.

Cestovatel Jaroslav Dolejš: Teď si všechny věci budu brát raději s sebou

Krátce na to vypukla válka na Blízkém východě, je to tak?
Je. Ze začátku, když se bojovalo v Sýrii, jsem si vůbec nedokázala představit tam v té době být. Měla jsem za to, že bych to nezvládla. Jakmile se ale válka přesunula do Iráku, odjeli jsme tam s jednou kolegyní. Tehdy jsem se poprvé začala více zabývat válkou proti Islámskému státu a dostali jsme se až na frontové linie. No a za rok už jsem byla v Sýrii. Je to zkrátka takový pomalý proces tlačící vás neustále dopředu.

Musela jste se naučit zachovávat si od tamních událostí citový odstup?
Jinak to nejde. Ale na tu první zkušenost nikdy člověk nezapomene, jelikož ho zasáhne nejsilněji. Navíc válka v Kongu je vážně velmi krutá. Dodnes si pomatuji nato, když jsem mluvila s ženou, která přežila znásilnění a mučení, byla svědkyní opravdu hrůzných věcí. Když jsem se s touto krutostí setkala poprvé, brečela jsem tak, že mi nešlo přestat. K tomu se přidala i nenávist proti lidem, kteří tohle páchají a bezmoc, že s tím vy sami nemůžete nic dělat. Tedy kromě toho, že to vyfotíte a napíšete o tom.

Jak to cítíte teď?
Je to jiné, jelikož postupem času si na to člověk do určité míry zvykne. V těchto místech slyšíte podobných hrůzných příběhů tisíce. Už to tedy neprožívám tak silně. Nemůžete se do toho položit a prožívat vše s respondenty, protože by se z toho člověk za chvíli zbláznil.

Cestovatel Miloslav Stingl při křtu knihy.

Biografie představuje Stingla jako cestovatelskou legendu

A jaký je návod na to, aby se z toho člověk nezbláznil?
Je to hodně náročné. V podstatě je to ale tak, že když máte foťák nebo kameru, je to svým způsobem mezikroužek mezi respondentem a vámi. Soustředění na práci trochu filtruje emoce. Tím, že mozek dostává jiné signály, tak se nekoncentruje na hrůzu, kterou vám dotyčný vypráví.

Máte stále strach, když se chystáte na cestu?
Pokaždé než vyjedu, strach cítím. Jestli to zvládnu a budu schopná vše nejen zorganizovat, ale i přežít. Po příletu na místo se ale obavy rychle vytratí. Není čas se bát.

Ale situace, kdy jste se bála o svůj život, nastat musela vzhledem k tomu, že jezdíte do zemí, kde se válčí…
Těch situací bylo několik. Například, když jsem byla v bitvě na Tišrínu. Tam jsem poprvé opravdu cítila, že můj konec je velice blízko. Předtím jsem byla v různých přestřelkách, ale tady jsem byla přímo v centru boje.

Co se tam stalo?
Byla jsem s malou jednotkou čtyři hodiny pod bombardováním a palbou. Navíc jsme se museli přesouvat otevřenou krajinou. Dokonce jsem se smířila s myšlenkou, že tam nepřižiji. V tu chvíli děláte to, co dělají vojáci, jelikož jinou možnost nemáte. Kryjete se a přesouváte. Fotila jsem jen místo střílení.

Jak se s vašimi cestami vyrovnávají vaši blízcí?
Myslím, že si postupem času zvykli. Jdu si holt svým směrem a cestou, která mě baví a oni pochopili, že je úplně zbytečné něco mi zakazovat, protože to nemá cenu. Zkrátka jsem taková a jiná už nebudu.

Výstaviště hostilo cestovatele, ne dobrodruhy

Co všechno zahrnuje příprava na cestu?
Nejdůležitější je mít na místě fixera, což je člověk, který nejen překládá, ale je také schopný zajistit vše, co potřebuji k novinářské práci. Shání také povolení od úřadů a zajistí lidí, kteří budou ochotní si se mnou promluvit. Je to moje pravá ruka v terénu. Já sice všechny úkoly vymýšlím, ale on je musí být schopný plnit. Důležitá je tedy jak spolehlivost, tak velká míra odvahy, protože mu hrozí stejné nebezpečí, jako mě. Sehnání této klíčové osoby je vlastně půlka úspěchu. Potom už jen zabalím techniku a přichystám si doporučující dopis s razítkem, jelikož jsou země na blízkém východě hodně byrokratické.

Plánujete v blízké době další cestu?
S kolegyní Markétou Kutilovou plánujeme další cestu do Sýrie, kde nyní dobývají hlavní města Islámského státu Rakka. Kvůli práci mohu ale až v říjnu. Stále také běží sbírka SOS Kobáni, takže tam dovezeme i nějaké peníze ze sbírky, za něž nakoupíme potřebné věci pro místní lidi.