1/2

Co vás přimělo jezdit na místa postižená válečnými konflikty?
Nebyl to jeden impulz, ale spíše postupný proces. Nejdříve jsem začala jezdit do rovníkové Afriky a psala o rozvojových tématech. Chtěla jsem se posunout někam dál, a tak jsem přirozeně přešla k válečným konfliktům.

Pamatujete si ještě, kam jste vyrazila úplně poprvé?
Nejprve mě zaujala východní část Demokratické republiky Kongo, kde byl v té době válečný konflikt. Tam jsem zjistila, že mě tato problematika zajímá. Pak jsem se začala zajímat o Afghánistán. Podařilo se mi dostat na tehdejší základnu Shank.

Nejprve jste jezdila v doprovodu vojáků, pak jste ale začala cestovat na vlastní pěst…
Ano. Časem jsem zjistila, že cesty s armádou jsou hodně omezené. Musela jsem se řídit příkazy a zákazy, které mezi vojáky fungují, což je přirozené a je určitě dobré to poznat. Jenže já pak chtěla větší svobodu, a proto jsem se rozhodla jet do Afganistánu sama.

Krátce na to vypukla válka na Blízkém východě, je to tak?
Je. Ze začátku, když se bojovalo v Sýrii, jsem si vůbec nedokázala představit tam v té době být. Měla jsem za to, že bych to nezvládla. Jakmile se ale válka přesunula do Iráku, odjeli jsme tam s jednou kolegyní. Tehdy jsem se poprvé začala více zabývat válkou proti Islámskému státu a dostali jsme se až na frontové linie. No a za rok už jsem byla v Sýrii. Je to zkrátka takový pomalý proces tlačící vás neustále dopředu.

Musela jste se naučit zachovávat si od tamních událostí citový odstup?
Jinak to nejde. Ale na tu první zkušenost nikdy člověk nezapomene, jelikož ho zasáhne nejsilněji. Navíc válka v Kongu je vážně velmi krutá. Dodnes si pomatuji nato, když jsem mluvila s ženou, která přežila znásilnění a mučení, byla svědkyní opravdu hrůzných věcí. Když jsem se s touto krutostí setkala poprvé, brečela jsem tak, že mi nešlo přestat. K tomu se přidala i nenávist proti lidem, kteří tohle páchají a bezmoc, že s tím vy sami nemůžete nic dělat. Tedy kromě toho, že to vyfotíte a napíšete o tom.

Jak to cítíte teď?
Je to jiné, jelikož postupem času si na to člověk do určité míry zvykne. V těchto místech slyšíte podobných hrůzných příběhů tisíce. Už to tedy neprožívám tak silně. Nemůžete se do toho položit a prožívat vše s respondenty, protože by se z toho člověk za chvíli zbláznil.

A jaký je návod na to, aby se z toho člověk nezbláznil?
Je to hodně náročné. V podstatě je to ale tak, že když máte foťák nebo kameru, je to svým způsobem mezikroužek mezi respondentem a vámi. Soustředění na práci trochu filtruje emoce. Tím, že mozek dostává jiné signály, tak se nekoncentruje na hrůzu, kterou vám dotyčný vypráví.

arrow_left Předchozí
1/2
Další arrow_right