„Těsně předtím, než mi slečna zmizela pod vozem, stačila se leknout a udělat půlkrok zpátky. To ji zachránilo, byl z toho jen boční střet,“ vzpomínal v září 2014 Vít Malý. Dívka upadla na obrubník a dost se pomlátila.

Květena pro hrdinku

Po osmi letech od srážky, 4. dubna 2020, píši řidiči Vítkovi smsku. „Dnes je to přesně osm let od té nehody. Jak se vám s Monikou daří?“

Během pár minut odpověď: „No ještě že jsi mi to připomněla, musím sehnat nějakou květenu té mé hrdince! Letí to. Nejvíc je to vidět na té drobotině. Máme dvě malé žížaly. Nejdřív mezi nás přišla Mia, pak přibyla ještě Ina.“

Vítek navrhuje, že jakmile skončí karanténa, musíme se všichni vidět. „Možná by vaše čtenáře zajímalo, kam se posunul život tramvajáka, který srazil slečnu, kterou si následně vzal.“

Osudová náhoda

Je tu sobota 20. června. S Vítkem jsme domluveni, že se sejdeme na Palackého náměstí ve čtvrt na tři. „Od čtyř od rána budu řídit, ve čtvrt na tři se střídám na Palačáku s kolegou. Tak pak můžeme společně dojet na to osudné místo.“ V sobotu v poledne přemýšlím, jak se na Palackého náměstí dostanu. Mám spoustu možností. Nakonec volím tu nejlehčí. Z Březiněveské v Kobylisích pojedu tramvají číslo 17.

Přijíždí spoj a její řidič na mě začne mávat. Překvapeně zamžourám a z kabiny na mě mává rozzářený Vítek Malý. Přijde mi to neuvěřitelné a takové osudové. Stejně jako před šesti roky, kdy jsem s Vítkem a Monikou dělala rozhovor. Pozvala jsem je tehdy na místo činu na tramvajovou zastávku Břevnovský klášter.

Vítek mi popisoval, jak se stala nehoda. A když jsem po pár desítkách minut hovoru chtěla udělat fotku, zrovna jela tramvaj číslo 22. „To se hodí,“ zaradovala jsem se tenkrát. A začala fotit.

Pamatuji si, jak se tehdy Vítek otočil za tramvají a s nevěřícným výrazem prohlásil: „To je neuvěřitelné! Vyfotila si nás nejen s tramvají 22, ale dokonce přímo s tím vozidlem, kterým jsem Moniku srazil. Byl to vůz č. 7049.“

Snaha zlepšovat

Z Palackého náměstí jedeme s Vítkem k Břevnovskému klášteru. Jeho srdce tramvajáka se nezapře. Co chvíli zdraví ostatní řidiče. A když mluví o práci, září mu oči a vypadá, jako by byl ve vlastním světě.

„Jsem takový nezmar, pořád hledám, co by se na pražských tramvajových tratích dalo vylepšit, kde bych mohl pomoci. Když například padla námraza a stála celá Praha, šel jsem tehdy ve svém volnu v civilu pěšky přes Anděl a tam davy nešťastných cestujících bez informací k funkční povrchové dopravě.“ Vítka nenapadlo nic jiného než vytáhnout z batohu výstražnou vestu a více jak hodinu informovat cestující.

„Domů jsem přišel zmrzlý jak holubí trus a ještě jsem si vyžral pozdní příchod, protože mi žena nevěřila, že jsem se nezdržel více než na jedno. Ale kolik lidí díky mně nemuselo mrznout, to mě hřeje u srdce ještě teď.“

Nedávno měl zase s kamarádem sraz na Národní třídě. Tam už ovšem nedošel. „Chvíli předtím zdechla tramvaj T6 na Lazarské, tak jsem tam šel pomoct. Kamarád mi pak volal, kde zase vězím, ale mně to prostě nedalo,“ směje se Vítek, který vystudoval střední dopravní školu v Masné.

Na čas dispečerem

Viděl se i na vysoké škole. Úspěšně složil zkoušky a nastoupil na ČVUT. „Studoval jsem na dopravní fakultě. Pohořel jsem však na matice. Ale ta touha po prohlubování znalostí ve mně pořád je. Snad to jednou vyjde. Ale teď s malými dcerami na to není ten správný čas.“

Vítek přiznává, že to s ním má manželka těžké. I když „jen“ chodí do práce. „Celý den jezdím. A pak jsem schopen přijít domů, sednout si k počítači a s kolegy a fandy dopravy zase řešit tramvaje.“ Povolání řidiče na chvíli vyměnil za práci na dispečinku. Na jaře 2017 si udělal dispečerský kurz. Postupem času však pochopil, že ho srdce táhne zpátky do kabiny.

Na místě činu

Přijíždíme na Břevnovský klášter. Naproti na zastávce už na nás čeká Monika se čtyřletou Miou a tříletou Inou. „Tak jsme zase na místě činu, po tolika letech,“ říká s nostalgií v hlase Vítek a políbí Moniku do vlasů.

Po chvíli dává k dobru další příhodu, která přesně ukazuje, jaký je to tramvajový srdcař. „V roce 2015 jsem byl mezi deseti vybranými řidiči, kteří mohli testovat tramvaj EVO 1. Byl to několikadenní kurz přímo s výrobcem a vypadalo to, že by do toho mohla přijít na svět Mia. Moniku jsem proto prosil, ať ještě nerodí, ať počká, že musím kurz opravdu dokončit,“ směje se Vítek.

Kurz nakonec absolvoval. Nahlásil si dovolenou na termín porodu, ale Mie se na svět ještě nechtělo. Nakonec měl ještě dva dny směnu, ale dopředu nahlásil, že na lince 26, kde jezdí, bude možná potřeba záloha, aby na to byli kolegové připraveni.

„Jel jsem přes Letnou, když mě míjel kolega Eda, který jel do Divoké Šárky a gestikuloval na mě, jestli už… Na náměstí Republiky mi volala manželka, že rodí. Na Želivského jsem si zavolal zálohu, doslova jsem vypadl z tramvaje a letěl jsem do vinohradské nemocnice. No uznej, který tatínek může říct, že spěchal k porodu tramvají?“

A co se stalo s vozem číslo 7049? „Bohužel už je v tramvajovém nebi. Ale na druhou stranu svůj účel tenkrát splnil…“