Na sebe holiny a zástěru, do jedné ruky hadici, do druhé drátěnku a kartáč. Očistit boty v dezinfekci a začít drhnout skálu s hníz-dy. Přitom dávat pozor na ostré zobáky tučňáků. Tak vypadá jedna z prvních pracovních povinností chovatelů v pavilonu tučňnáků a lachtanů v trojské zoo. Zaměstnanci se starají o šest lachtanů jihoafrických a o 29 tučňáků Humboldtových. Každý den jejich vnitřní prostory čistí, krmí nastříhanými rybami a s lachtany trénují povely.

Stávají se tak součástí expozice. Běžně tu pracují dva chovatelé a v pondělky je doplňuje dobrovolnice Hanka, která si do pavilonu chodí odpočinout od práce v kanceláři.

Pozor na tučňáčí klování

Tučňáci si mohou vybírat mezi vnitřním a venkovním výběhem. V pavilonu mají svá hnízda, v nichž žije vždy jedna dvojice. „Tučňáci tvoří pár na celý život. Máme tu ale i samici, která střídá dva samce. Pak někdy dochází k soubojům,“ popisuje chovatel Jakub Mezei, který je v pavilonu zaměstnaný už 11 let. Práce okolo tučňáků je o něco méně pestrá než ta s lachtany, i když v bazénu někdy předvádějí plavecké a skokanské výkony. Tito nelétaví ptáci se totiž nedají vycvičit.

„Dají se ale ochočit. Nejstarší z nich, Milovník, se od Jakuba dokonce nechá nést v náručí,“ obdivuje chovatele Hanka. I když na sebe Milovník nechá sáhnout, patří mezi jedince, kteří si své hnízdo chrání nejurputněji. „Od tučňáků máme jizvy na rukách, na nohách, jeden mě dokonce klovnul i do hlavy, když stál nade mnou. Taky si musíme dávat pozor na jejich exkrementy, někdy mám pocit, že na nás schválně míří,“ směje se Jakub.

Tučňáky poznávají chovatelé podle teček na břichu. Po celý život se nemění. „Je to jejich občanka,“ doplňuje Mezei. Fotky všech 29 kusů s dobře viditelnými tečkami jsou vyvěšené na nástěnce v přípravně. Mezi nimi je Vztekloun, Pinďa nebo Karlík. Když se mládě vylíhne, nedá se poznat jeho pohlaví. „Vytrhneme jim proto peří, a to pošleme na rozbor DNA,“ vysvětluje chovatel. Nejmladším členem hejna je Kulička, kterému je přes rok a půl. „Když se tučňák vylíhne, připomíná opeřenou kouli. Jemu to jméno zůstalo,“ objasňuje Jakub.

Sjíždění na skluzavce i válení sudů

Nejmladší člen pavilonu, pětiměsíční lachtan, dostal své jméno teprve 28. září. Lachtánka, jak ho dříve chovatelé nazývali, pokřtil zpěvák Tomáš Klus při oslavách založení zoo na Nel-sona. Jeho otec, patnáctiletý Meloun, má přes dvě stě kilo. „V roce 2013 měl dokonce 289 kilo. Když se proti člověku rozběhne taková hora sádla a masa, budí respekt. Je ale moc hodný,“ říká Mezei.

V zoo se lachtani odmalička učí některé povely. Kromě válení sudů, nošení míčků a kroužků, klouzání na skluzavce, zvonění na zvon nebo mávání je chovatelé cvičí i kvůli lékařským prohlídkám. Umí si nechat prohlédnout zuby, oči i celé tělo, Meloun si dokonce nechal odebrat krev ze zadních ploutví. „Zvyknou si tak na prohlížení, ať už od nás, či od veterináře. Lachtani navíc špatně snášejí anestezii, není nikdy jisté, že se probudí,“ poznamenává chovatelka Míša při cvičení samic Julinky a Báry. Krmí je přitom nastříhanými rybami. Stejně jako tučňáci dostávají sledě, šproty a makrely.

Cvičení kvůli lékařským prohlídkám byl vůbec první impulz pro učení těchto povelů, další cviky jako přemety jsou až na druhém místě. „Lachtani byli první zvířata, která se začala cvičit formou pozitivního posilování. Nejsou do ničeho nucena a vědí, že když udělají povel správně, dostanou odměnu,“ podotýká dobrovolnice Hanka. Do pavilonu lachtanů a tučňáků přišla právě z tohoto důvodu.

„Mám doma psy, které společně s dalšími cvičím touto metodou. Chtěla jsem zjistit, jak to funguje na zvířata, na kterých byla poprvé vyzkoušena,“ vysvětluje Hanka. Chovatel Jakub naučil Melouna dokonce i dávat pusu a vyplazovat jazyk. „Nejdřív jsem mu strkal prst do pusy a snažil se dotknout jeho jazyka. On to ale pochopil špatně a natahoval se ke mně, takže jsem měl nakonec skoro celou ruku v jeho tlamě.

Pak mě napadlo zkusit povel přes mříže, aby se ke mně nemohl natahovat. Ihned to pochopil,“ chlubí se Mezei. Nelson je na učení povelů ale zatím malý. „Jelikož pije mateřské mléko, nemáme ho čím odměňovat,“ podotýká Jakub. Celé dny si hraje, kouše sebe i chovatele a hodně času prospí. Po několika hodinách strávených u velkého bazénu ho Jakub odnáší v náručí zpět do vnitřního výběhu. Nelson je tak unavený, že usíná i se zakloněnou hlavou opřenou o mříže.

Samec musí do jiné ZOO. Pral by se o samice

V Praze zůstane mládě dva roky, potom poputuje do jiné zoo. „Nemůže zůstat kvůli Melounovi, ve skupině může být jen jeden samec, jinak by se prali o samice. Dokud je ale Nelson malý, Melounovi nevadí,“ povídá Jakub při sledování lachtanů z divácké tribuny. Spolupráce mezi chovateli zoologických zahrad napříč Evropou je běžná. Navštěvují se, vyměňují si kon-takty a zkušenosti.

Když je potřeba, posílají si mláďata, jako to čeká Nelsona. Nyní přijela návštěva z Gdaňsku. Jakub je provádí vnitřní expozicí a ukazuje jim prostředí, ve kterém zvířata chovají. Po prohlídce se vrátí do přípravny, kde stříhá ryby na další krmení. Pak se vydává na další cvičení.