Povstání vypuklo za stavu, kdy se na území Čech a Moravy nacházela miliónová Schörnerova armáda, která měla rozkaz udržet se v tomto prostoru co nejdéle. Praha se v jeho plánech měla stát nedobytnou vojenskou pevností.

V české metropoli je zatím ještě mnoho pamětních desek, které stroze oznamují, že na tomto místě v době Pražského povstání padl neznámý bojovník. Proto jich zhruba tři stovky po dohledání totožnosti oběti stále čeká na konkrétní jméno. Tomu ale předcházela určitá nálada v přímé úměře očekávání pádu Třetí říše. V podstatě již skomírala pod útoky spojeneckých armád z Východu i Západu, ale právě v Praze nacisté bojovali do poslední chvíle.

Historik Tomáš Jakl.„Nálada byla napjatá. Jednak se blížilo vítězství ve válce, na druhé straně byli Němci pořád zde a nikdo netušil, co ještě mohou provést. Známek blížícího se pádu německé Třetí říše přibývalo. Na počátku května přestaly protektorátní banky měnit marky na koruny a obchodníci začali odmítat německá platidla," uvedl historik Tomáš Jakl (na snímku).

„Čtvrtého května vydalo protektorátní ministerstvo dopravy příkaz o zrušení němčiny jako služebního jazyka v protektorátu. To sice Němci dementovali, ale odstraňování německých nápisů obyvatelstvem už nešlo zastavit. Začalo docházet ke srážkám s německými policisty a vojáky a povstání bylo na spadnutí," dodal Jakl.

Výbušné nálady

Nicméně nelze zpochybnit i fakt, že v každodenním životě dlouhé roky nepřetržitého omezování a aktuálních zpráv o blížícím se konci německé nadvlády přispěly k výbušným náladám obyvatelstva hlavního města. To ještě několik měsíců předtím vedlo život na příděl a černý obchod se za Protektorátu trestal smrtí. Donutil tedy nedostatek jakéhokoliv zboží Pražana riskovat i ztrátu života?

„Nepochybně ano. Ve hře nebyl jen vlastní luxus - můžeme-li ve válečné době o luxusu vůbec hovořit - ale také například dostatečná výživa dětí," poznamenal historik Tomáš Jakl. Představa, že i konec těchto omezení brzy vezme za své, jen zvyšovala revoluční nálady.

Podnětem pro nepokoje v Praze se stalo oznámení vydané 4. května 1945 protektorátní vládou o zrušení nařízení týkající se dvojjazyčného úřadování, dvojjazyčných nápisů a zákazu vyvěšování československých vlajek. Byl vydán pokyn, aby se na úředních budovách vyvěsily vlajky a úřadovalo se jen v českém jazyce. Již téhož dne se na mnohých místech v Praze začaly odstraňovat nenáviděné německé nápisy, avšak dne 5. května vlna nadšení opanovala celou Prahu.

70. výročí konce druhé světové války.

Málo výjimečných lidí

Hrdinství Pražanů bylo patrné právě v období Pražského povstání. To byl prý na barikádách kde kdo. Ještě pár týdnů před vypuknutím by mnohé „hrdiny" na barikády nikdo nedostal. Vyvstává tak otázka, proč máme tak málo výjimečných lidí, jako byli atentátníci na Heydricha, kdy bylo zřejmé, že následné přežití rovnalo se téměř nule.

„Nemyslím si, že bojovníci z barikád se statečností nějak významně liší například od atentátníků. Každý bojoval ve své situaci a svými prostředky. Když povstání začalo, nikdo nevěděl, kdy opravdu válka skončí a kdy Němci kapitulují, takže nějaká kalkulace na hrdinství za pět minut dvanáct je nesmysl. Všichni považovali za svou povinnost přispět svým dílem k osvobození země. Samozřejmě se spousta „hrdinů" vyrojila po devátém květnu. Takže si myslím, že to s procentem odvážných lidí u nás bylo tehdy naprosto v pořádku," hodnotí tehdejší situaci válečného období Tomáš Jakl.

Nicméně po osvobození Prahy Rudou armádou se Pražané masově oddávali euforii, což bylo po letech nacistické okupace vcelku pochopitelné. Je to opět otázka pro historiky, zda lze v dobových pramenech vysledovat euforii Pražana. Tedy jestli trvala třeba do konce května a pak už chtěl žít vlastním životem bez přítomnosti vojsk kterékoliv země.

Vyřizování účtů? Počemu nět?

„Po opadnutí euforie z osvobození došlo u nás k paradoxní situaci. Oblasti, obsazené Rudou armádou, začaly stále tížeji snášet svérázné způsoby sovětského sebezásobování a čeští obyvatelé v nich si začali přát přítomnost kultivované americké armády, která si navíc všechny své potřeby přivážela s sebou," zmínil historik Tomáš Jakl.

„Naopak lidé z oblastí, obsazených Američany, pošilhávali do sovětské zóny, kde rudoarmějci nekladli žádné překážky mnohdy i drastickému vyřizování si účtů s Němci. Američané nic takového ve své zóně nepřipouštěli, což jim vyneslo nařčení z „nadržování" Němcům. Odchod spojeneckých okupačních vojsk na přelomu listopadu a prosince 1945 však všechny tyto stesky učinil bezpředmětnými," dodal.

Dostupné informace hovoří i o tom, že účast Rudé armády při osvobozování Prahy je samozřejmě nezpochybnitelným faktem. Na druhou stranu její vojáci se s odporem německých sil po podepsání kapitulace setkávali spíše sporadicky.

Čtěte také: Na barikády! Vzpomínky v rámci oslav ožívají