Ne všichni dotázaní se chtěli o své dojmy dělit, což je pochopitelné. Proč někomu vysvětlovat něco o nepříjemně překvapených klientech?

„Když nechcete, nekupujte. Nikdo vás nenutí,“ odvětí rezolutně pracovník pravděpodobně největší směnárny na Staroměstském náměstí. Na moji otázku, jak je možné, že při kurzu téměř 26 korun za euro nabízí pouze 17 korun, dodává, že se jedná o marži. A to je přeci něco úplně jiného.

Turisty u této provozovny mate tabule s velkou nulou. Oznamuje, že směnárna má nulové poplatky, čímž může nachytat méně všímavé lidi, kteří tak mají pocit, že podnik nabízí něco extra výhodného. Ve výsledku je to však přesně naopak.

Dvojice turistů si toho naštěstí všimla, sice nahlédla dovnitř, ale okamžitě zamířila ven. „Takový kurz absolutně neodpovídá. Naštěstí mám čas, tak se můžu podívat i jinde,“ usmívá se Američan ve středních letech. Navazuje na něj o poznání šokovanější muž z Thajska: „Je to opravdu hodně nízko. Jdu jinam, chci něco lepšího.“

Bohužel však člověk vidí i nakupující, kteří nerovné obchody – a tím i vlastní prodělky – absolutně neřeší. „Směnárna to je, tak co. Už se mi nikde nechce chodit a tuhle jsme našli rychle,“ nechápe oslovená Litevka, co jí chci vlastně říct. Víc však odmítá sdělit a tváří se, jako bych ji chtěl o peníze obrat já. Škoda.

Kolik je kurz? Nemám tušení 

O kus dál, v Melantrichově ulici, narážím na podnik, který sice nabízí přes 25 korun za euro, jenže poplatek za transakci činí vysokých 22 procent. Ptám se proto tří polských studentek, které v batozích loví peněženky: „Opravdu si chcete směnit své peníze tady?“

Emilia, komunikativní černovláska, se zarazí. „Ano, chceme jít dovnitř. Nemáme tušení, kolik je kurz nebo kde vůbec najít ten nejlepší, jsme jen turistky.“

Směnit chtějí zhruba 50 euro, víc si prý s sebou ani nebraly. Na vysvětlení, že poplatek by jejich výletní plány v mnohém omezil, Emilia jen nevěřícně otevře pusu, načež tlumočí svým kamarádkám, že jakýsi cizinec jim právě zachránil poctivě vydělané peníze z brigády.

Jako další oslovuji dvojici amerických studentů. Oba pouze procházejí kolem, když však vidí výši poplatku, nevěřícně se zarazí, což mě pochopitelně zaujme. „Koukali jsme i na internet, že u většiny směnáren, které se chlubí nulovým poplatkem, je třeba jen 17 korun za dolar, což je dost špatné. Tohle ale taky. My už si naštěstí směnili peníze v takovém menším podniku, který jsme našli díky průvodci Prague Guide. Bylo tam 21 korun za dolar, tedy asi jen o 30 centů níž než byl samotný kurz, takže super.“

Zajímá mě i vysvětlení pracovníka za přepážkou, který se nejprve podezřívavě ptá, zda nejsem nějaký politik. „Tohle není otázka na mě, ale spíše na vedení. Já se k tomu nebudu vyjadřovat,“ odmítá prozradit, proč je výše poplatku taková, jaká je. Prý se jedná i o obchodní tajemství.

Každá mince má dvě strany

Později se rozhodnu také k návštěvě menších a „zastrčenějších“ směnáren. Vyberu si jednu jen kousek od Kafkova náměstí, kde nabízí za euro 25,50, což vůbec není zlé. Sám majitel je z novely nadšený. „Něco takového si přeju už dvacet let. Aby postihla ty neslušné směnárny. Představte si, že do Prahy přijede sedmnáctiletá slečna na výlet. Od rodičů dostane 50 euro, bude si je chtít vyměnit a někdo po ní bude chtít třeba třicet, čtyřicet procent poplatek? Vždyť to je skoro půlka pryč! Do deseti procent je to pořád rozumný, to ano, ale čtyřicet?“

Potvrzuje také, že doposud boj s „neslušnou“ konkurencí připomínal boj s větrnými mlýny. „Někteří z nich na takových obchodech vydělávají tolik peněz, že jim pak je jedno, jestli budou muset zaplatit nějaké pokuty, nebo ne. Jak ale říkám, sám si představuju, že někam jedu a budou po mně chtít tolik jen na poplatku. To je hrozné,“ vrtí hlavou.

Je však známo, že dvě strany má každá mince. Majitelka směnárny jen kousek od muzea voskových figurín tak v novele vidí nepříjemnou překážku. „Podívejte se, já nemám žádný problém s tím, že po mně někdo bude chtít hned u přepážky, abych mu transakci vystornovala. To určitě ne. Ale tohle… Asi to celkově nebude tak strašný, i když nevím, proč zvolili zrovna dvě hodiny. S tím se totiž pojí i problémy.“

Ochotně hned připojuje příklad. „Přijde klient, třeba Ukrajinec, a bude chtít směnit peníze za dolary. Dejme tomu, že je večer, takže mu prodám posledních tisíc, které mám. Za chvíli přijde další klient, druhý, třetí, že taky chtějí dolary, jenže já jim je nebudu mít z čeho dát. Ztratím tak zákazníky, přičemž první nákupčí se navíc může vrátit a chtít transakci zrušit,“ krčí rameny.

Souhlasí však, že novela by měla být bičem na podvodníky. „Směnárny využívají i toho, že zákazníci neumí dobře anglicky. Téměř žádný turista tak dokonale nemluví. Zákazník mně pak řekne: ‚My se vedle ptali, kolik dostaneme za dvacet euro.‘ A víte co? Stejně ve výsledku tu částku nedostali,“ vypráví nepříjemnou zkušenost.

Potvrzuje rovněž, že turisté se zkrátka o výši kurzů nezajímají. „Klienty máme my, ale i směnárny, které si účtují extra třeba 30 procent. Lidé si to mohou i přečíst, mají to tam napsáno, ale to oni ne. Jsou ale i takoví, kteří jsou bystří a zeptají se, jak je možné, že tady dostanou o sedm korun více než vedle. Řeknu jim, že každý má prostě svoje kurzy. Je to stejné jako s pivem, to na Staromáku taky stojí víc než jinde. Celkově ale turisté začínají cestovat s platebními kartami, což jim situaci ulehčí,“ přikyvuje.

Počítejte, zjišťujte, porovnávejte

Z vyprávění ochotné majitelky je zřejmé, že chyba je nejen na straně směnáren, ale také i nepozorných turistů. To, co mnoha Čechům přijde samozřejmé, tedy zjistit si kurz i dostupné informace, než se ke transakci rozhodnou, mnoho zahraničních zákazníků ve velkém ignoruje. Jinými slovy – proč bych si nenaúčtoval poplatek 30 procent, když mi lidé ty peníze bez okolků dají?

Neobhajuji praktiky směnáren, které důvěřivou klientelu obírají s železnou pravidelností, to rozhodně ne. Jenže jak stejná paní v jednu chvíli trefně poznamenala, „zákon jednoznačný není a podvodník si v něm kličku najde“. Dokud tedy zákazníci nebudou k obchodům přistupovat se selským rozumem a nevěnují pár sekund času na zjištění všech pro a proti, těžko říci, do jaké míry padne ona novinka na úrodnou půdu.

Rytířský úmysl měl i jeden z majitelů malého podniku kousek od stanice Můstek. Ten tvrdí, že by pomohl „nějaký strop, pod který směnárny nebudou moci jít. Při kurzu 28 korun za euro by byl třeba limit 24 korun absolutním minimem.“ Úvaha hodná zvážení, leč je třeba si přiznat, že z praktického hlediska je nerealizovatelná.

Než tedy vejde tolik přetřásaný zákon v platnost (a možná i potom), je na místě znovu opakovat: počítejte, zjišťujte, porovnávejte. Raději obětovat pár minut času, než těžce vydělané peníze, byť to bude třeba jen pár korun.

Nejedná se navíc pouze o Prahu, ale o jakákoli světová místa, která jsou turisticky velice oblíbená. Rádi je totiž mají i podvodníci, kteří jsou, byli a budou.

Novela zákona, kterou v středu schválila Babišova vláda v demisi, má zákazníkům umožnit odstoupení od peněžního transferu do dvou hodin od jeho uskutečnění. Návrh vládě již v minulosti předložila Česká národní banka, které se praktiky některých směnáren ani v nejmenším nezamlouvají. Limit pro částku, kterou může zákazník požadovat zpět, prý má být 1000 eur.

V platnost by měl zákon vejít první den třetího kalendářního měsíce po jeho vyhlášení. Ještě jej však musí schválit Senát, Poslanecká sněmovna či prezident Miloš Zeman. Asociace směnáren s návrhem údajně nesouhlasí, a to z důvodu, že je nesystémový.