Kurátor plazů, který životu a potřebám v přírodě kriticky ohroženého druhu rozumí jako málokdo. Nový pavilon, exotické obyvatele, zázemí velemloků i náplň chovatelské práce představil o jednom červnovém dopoledni také mně.

Vstupuji do potemnělého pavilonu, který je v ranních hodinách zatím bez návštěvníků. Svítí zde jen modro-fialová světýlka, která vytvářejí příjemnou, až intimní atmosféru. „To je osvětlení, které návštěvník nikdy neuvidí, takzvaný „fyto“ režim. Jde o speciální, úsporná LED svítidla, která jsou designovaná na nasvícení rostlin. Tak, aby měly dostatek světla k provozování fotosyntézy,“ vysvětluje Velenský.

Ano, také rostliny dokreslující celý pavilon, jsou speciálně vybrané druhy pocházející z Číny, které vyžadují zvláštní péči. Kurátor s úsměvem podotýká, že výrobu těchto svítidel „táhnou“ v celém světě hlavně pěstitelé marihuany, ačkoli oficiálně jsou určené například k domácímu pěstování rajčat nebo ibišku.

Střídání nočních 
a denních režimů

„Intimčo“ se automaticky vypne v devět hodin, kdy se začnou odtemňovat okénka ve stropě, a do pavilonu může proudit denní světlo. Celý proces výměny režimů trvá deset minut. Další změna prostředí (kterou už návštěvník zaznamená) nastane ve 14 hodin, kdy se režim promění na noční - charakteristický modrou barvou. Po návštěvní době se světla přepnou na celou noc opět do režimu „fyto“. A tak pořád dokola…

„Střídání režimů den a noc umožňuje návštěvníkům vidět velemloky ve větší aktivitě. Ta nastává zpravidla v noci, kdy obyčejně v přírodě začínají lovit,“ objasňuje kurátor.

Atrakci představuje změna osvětlení i pro turisty, ačkoli se podle Velenského sem-tam stane, že se jim změny osvětlení nelíbí. „Pamatuji si na jednu návštěvnici, která byla z nočního režimu vyloženě frustrována a dožadovala se rozsvícení,“ říká Velenský.

Velemloci by se v nočním režimu měli cítit bezpečněji, avšak velkou aktivitu od nich nemůžeme očekávat ani v noci. V přírodě totiž stráví většinu života v nehybném číhání ve vymleté dutině pod břehem.

Hýbe se jen 
při nadechnutí

„Pojďte se podívat na Karla,“ ukazuje mi Velenský největšího velemloka nejen zde, ale také v celé Evropě, kterého si pražská zoo na půl roku zapůjčila z muzea v Karlsruhe. „Ostatní jsou ale naši. V současnosti máme vedle třech dospělých také dvacet mláďat,“ sděluje Velenský.

Mohutný Karlo právě proplouvá nádrží před námi, což mi připadá jako naprosto normální pohyb, nicméně po hodině strávené v pavilonu zjišťuji, že jsem byla svědkem mimořádnosti. „Po většinu dne mlok trčí skoro nehnutě na kmeni. Pozici mění jenom při nadechování, asi jednou za tři hodiny,“ objasňuje Velenský.

V nádrži kousek opodál plavou prťavá velemločí mláďata, dozvídám se, že jsou jim čtyři roky (dospívají v deseti až patnácti letech, dožívají se cca pětasedmdesáti, výjimečně až sta let) a představují chovatelskou budoucnost celého pavilonu - zahrada je odchová a postupně předá v rámci chovného programu do jiných evropských zoo. První čtyři mláďata odejdou již letos v létě do Belgie.

S velemloky obývají pavilon i želvy a hadi

Součástí pavilonu velemloků je také doprovodná expozice jihočínských jedovatých hadů - chřestýšovců mangšanských - a želv dlaždicovitých, podobně vzácných a choulostivých. V Asii obývají s velemloky totožné prostředí.

„Tento druh patří mezi nejbarevnější a největší jedovaté hady, zajímavé je, že, ačkoli dorůstá délky tří metrů, byl objeven až v roce 1990 v izolovaném čínském pohoří. Želvy jsou zajímavé mimo jiné tím, že se živí výhradně houbami,“ podotýká Velenský.

Nejspecifičtější práce v zoo

Jako kurátor spravuje v zoo úsek plazů, obojživelníků, ryb a bezobratlých. Sám se považuje za specialistu na chov plazů, v momentě, kdy byl před čtyřmi roky seznámen se záměrem otevření Velemlokária, se stal ale odborníkem rovněž na tento specifický druh.

„Musel jsem načerpat všechny znalosti o velemlocích čínských, včetně způsobu chovu ocasatých obojživelníků, jak zní správné souhrnné pojmenování mloků, čolků a velemloků,“ říká.

V současnosti své znalosti a zkušenosti předává v zoologické zahradě dalším chovatelům - práce u velemloků je totiž podle Velenského nejspecifičtější z hlediska celé zoo. Její hlavní náplní je paradoxně zvládnutí technických systémů - vzduchotechniky, UV sterilizace, tepelného čerpadla, filtračních systémů a světelných zařízení.

„Práce chovatele velemloků není práce na plný úvazek. Denně musí obstarat úkony jako čištění vody v jezírkách, kontrolu prostoru i zvířat, zalévání rostlin, a jednou týdně dát obojživelníkům najíst. Vůbec nejzásadnější je ale pochopit všechny stroje a páčky, které řídí počítač, a neustále je kontrolovat,“ podotýká Velenský.

Velemloci vyžadují chladné prostředí, v pavilonu tak není nutné ani topit. Jediné, co musí chovatel zajistit, je stabilní klima v létě a v zimě, a současně tedy správnou teplotu vody.

Závislost na počítačích a elektřině

V zázemí pavilonu, které vypadá jako strojovna spojená s laboratoří, a kam návštěvník nemá možnost vkročit, mi kurátor veškerou automatizaci popisuje a ukazuje. Člověka jen napadne, co by se stalo, kdyby celý systém napojený na počítač spadl…?

„Důsledně trvám na jediné věci - všechny životně důležité věci musí mít svůj vlastní čudlík vynesený ven z počítače. Kdykoli mám pocit, že mě do něčeho počítač nechce pustit, využívám je,“ říká Velenský. Upozorňuje přitom na technologickou „nabitost“ celého pavilonu, který se - ač závislý na elektrickém proudu - vymyká energetickou nenáročností, a řadí se mezi zelené stavby.

Zčásti je Velemlokárium zanořené do země, zakrývá ho vrstva zeminy (zvenku vypadá jako malý pahorek), a je tak dokonale izolovaný do okolního prostředí.

Neatraktivní atraktivně?

To už se jdeme ale podívat zpět do pavilonu, kde se již mísí skupinky návštěvníků, především z řad žáků a studentů. Podle Velenského pohlížejí návštěvníci na velemloky různě. I to byla jedna z největších záludností při navrhování a samotném budování pavilonu - jak ukázat nepříliš atraktivní, zato však unikátní, zvířata co nejatraktivnější formou?

„V první chvíli jsem si řekl, že to bude mission impossible. Na práci byla velmi zásadní počáteční fáze plánování a navrhování pavilonu,“ říká Velenský a já si začínám všech doprovodných „atrakcí“ všímat.

Jednou z nich například je, že se návštěvník může „cachtat“ v jezírku s horskou vodou, ve které velemlok žije. „Ve skutečnosti nemůžeme dopustit, aby si tisíc lidí denně máchalo ruce ve vodě, kde žije vzácný obojživelník,“ říká Velenský a ukazuje na „ukryté“ sklo asi deset centimetrů pod hladinou, které je očím na první pohled neviditelné.

Podobná ochrana je umístěna i ve druhém „bazénku“, přes nějž mohou návštěvníci vidět velemloky shora. „Že je náš záměr věrohodný, nás přesvědčili i samotní turisté, když se báli, že jim do vody spadnou děti,“ směje se Velenský.

Pavilon doplňuje literární koutek

Připomíná zároveň, že při vymýšlení všech zdokonalení a atraktivit nikdy neopomenuli blaho a prospěch samotných zvířat. I to byl jeden z oříšků celé realizace. „Kombinace byla těžká. Velemlok je plaché, pro mnohé až divné zvíře, které žije izolovaně, nemá rádo ostatní velemloky, jiné druhy ani denní světlo, natož lidi,“ upřesňuje Velenský.

Kompromisem bylo vytvoření pěti různých expozic, které ukazují velemloky v různých pohledech a režimech. Akci si přitom zajišťuje sám návštěvník, když se na jednom místě dívá obojživelníkovi z očí do očí, za chvíli na jeho hřbet a v jiné expozici si prohlíží spodní část těla.

Jiná atraktivita je patrná hned při vstupu do expozice, kde se nachází „literární koutek“ - informační tabule o románu Karla Čapka Válka s Mloky a dvě křesílka, na nichž mohou zájemci poslouchat audionahrávky románu v podání Jiřího Lábuse. Tvůrci pavilonu v čele s ředitelem zoo Miroslavem Bobkem chtěli hned od začátku využít kulturně-historický přesah Velemlokária.

Čtěte také: Největší mlok v Evropě, který ukousl chovateli prst, žije v novém pavilonu