Tehdy okolí Krymské ulice vypadalo na první pohled nevábně. Kateřina ale podobně jako třeba zdejší rodák, výtvarník Krištof Kintera, vnímala, že ulice v prudkých srázech, lemované kočičími hlavami a prvorepublikovou zástavbou, mají něco do sebe. Divadelní kulisy, jakoby čekající na svoje tvůrce.

Kateřina, provozující jednu ze zdejších kaváren, mezi ně patří. Ani ona by si však nepomyslela, že v roce 2013 bude zástavba kolem Krymské jedním z center alternativní kultury v Praze. Že se tu budou konat pouliční slavnosti, jako byly v květnu Korso Krymská nebo teď festival Zažít město jinak.

Krymská a okolí patřily k téměř 40 místům, které se v Praze do programu akce o posledním víkendu zapojily. A s programem čítajícím vystoupení kapely Prago Union, nápady, jako byl závod na kolech do zdejšího prudkého kopce, i nezaměnitelný trh pod kaštany, s flašinetářem a divadelníky, rozhodně nezůstaly stranou. Třebaže stranou, na rozdíl od exponovanějších míst, jako jsou Smetanovo nábřeží nebo Malostranské náměstí, kde se festival konal též, Krymská fyzicky vždy byla.

Povídal jsem si s Kateřinou McCreary.

Podobných aktivit sice z mého pohledu přibývá, ale přesto: není úplně normální, že člověk začne věnovat vlastní čas a síly k tomu, aby se snažil proměnit prostor, ve kterém žije. Třebaže tady provozuje kavárnu, tak má logický zájem, aby tu zavítalo víc lidí. Co vás k těmto aktivitám přivedlo?

Přestěhovala jsem se na toto místo v roce 1995. Tehdy to tady bylo úplně mrtvé. V ulicích bylo pár heren a tím to haslo. Pak jsem se jednou na rohu Černomořské a Krymské potkala s kamarádem a řekli jsme si, že bychom něco měli podniknout. Měla jsem tehdy v hlavě představu Vršovického tržíčku a kamarád shodou okolností přemýšlel o něčem podobném. Před třemi lety jsme proto udělali dva pilotní projekty. A protože to mělo u sousedů i na radnici hodně dobrý ohlas, začali jsme lobbovat za rekonstrukci tohoto tržíčku, což nás zároveň přivedlo ke spoustě sousedských akcí a k procesu ovlivnění zástavby, která má vzniknout ve zdejší proluce.

Až do listopadu tramvaje jezdí kvůli stavebním pracím a opravě cesty oklikou, jinak ale ta proluka padla do očí asi každému, kdo kdy kolem tramvají číslo 22 projel. Bude místo zastavěno?

Stále se může stát, že některá ze stran zjistí, že se jí projekt nevyplatí a odstoupí od smlouvy. To je ale rovina spekulací. My se za nás snažíme přes různé instituce, architekty a bloggery, aby stavba byla víc regulovaná, protože bychom chtěli v okolí dál pořádat kulturní a sousedské akce. Což v případě, že by na místě vyrostla stavba dle současného návrhu, připomínajícímu hotelový komplex někde na Zlatých píscích v Bulharsku, šlo těžko. To už by žádné sousedské prostředí nebylo.

Na druhou stranu ale slýchám názory, že současná proluka taky není nic moc. Že je to taková díra mezi domy bez obsahu. Jak byste si osobně představovala ideální užití tohoto prostoru?

Samozřejmě, že současná podoba, se ani nám úplně nezamlouvá. Ale jde o místo jako stvořené pro nejrůznější občanské aktivity a tímto směrem bychom chtěli, aby se to dále ubíralo. Provozujeme tam například Galerii pod vršovickým nebem, kurátorem je Krištof Kintera s Denisou Václavovou. Dále se nabízejí divadla, máme návrhy udělat tam například divadlo v autobuse nebo v karavanu. Zároveň tam může být něco zajímavého pro děti – třeba Krištof navrhuje postavit osmimetrovou tobogánoidní klouzačku. K tomu stačí místo trochu vyčistit, přidat pár laviček a může vzniknout příjemný prostor mezi parkem a náměstím s věcmi, za kterými lidi půjdou, protože nejsou nikde jinde. A protože ve Vršovicích žije spousta talentovaných lidí, kterým není prostor kolem nich lhostejný, potenciál tady je. Nebráníme se zdaleka ani tomu, aby v proluce vznikla stavba, ale měla by respektovat fakt, že se nachází uprostřed starých Vršovic a počítat rozumně s využitím nebytových prostor. Tedy neměla by to být jen bytovka bez duše. Snažíme se tento koncept prosazovat na Praze 10 a spolupracovat s developerem. Jak to ale dopadne, bůhví.

V Krymské a přilehlých ulicí je dnes několik vyhlášených kaváren a restaurací. Sama jednu z nich provozujete. Jak tento boom vlastně začal?

Prvním průkopníkem byl podnik Shakespeare a synové, což bylo spojení knihkupectví a kavárny. Když se tady nadšenci, co to dávali dohromady, objevili, říkala jsem si, kolik týdnů to asi vydrží. Vydrželi to sedm let! A už po prvním roce bylo jasné, že vzniklo něco, co je jako z jiného města. Jako by se tady najednou objevilo něco, co je běžné v Berlíně, Londýně… Kolem Shakespearů se začala vytvářet komunita lidí, přibývalo dalších podniků a dařilo a daří se jim. Krásně se tady ukazuje, že mnohem lepší než brát druhého jako konkurenci, je naopak vzájemně se doplňovat. Nikdo přece nemá stejný nápad, každý si ho po svém udělá jinak. Vzniklo tady něco, co výrazně přesáhlo hospodský level, výsledkem jsou i tyto sousedské akce. Třeba v květnu bylo výborné Korso Krymská. Přišlo asi 1500 lidí, ulice připomínala módní přehlídku i taneční parket v kopci mezi světly aut. Když se začnou dařit takové věci, těžko se z podobně nadějně rozjetého vlaku vystupuje. Ani se nechce. Vidíte, že to má smysl.

Přesto, jaký má ten vlak cíl?

Náš cíl je změnit uvažování o obecních pozemcích a zástavbě v Praze vůbec. Nelíbí se nám, že město zachází s majetkem jako soukromá firma, takže když se rozhodne ho zpeněžit, prostě ho zpeněží, a jen minimálně se pak snaží ovlivnit, co na místě vyroste. Takový přístup je podle nás v rozporu s demokratickými principy. Krátkodobým cílem je ze zmíněné proluky udělat příklad toho, co může vzniknout, když se občané, radnice i developer spojí a najdou společnou řeč, díky čemuž dojde k proměně, která je i ekonomicky funkční. Když zástavba vznikne na základě určitého konsenzu, mají pak také ostatní mnohem větší chuť dané místo využívat.