Časem zjistila, že chce však od života něco navíc. Sama si řídit svůj čas, sladit práci s dětmi. I za cenu nejistoty a často probdělých nocí nad psaním projektů a dotací.

„Všechny projekty jsou předem krizové, nemáte jisté finance. Každý, kdo nadává na neziskovky, by si měl vyzkoušet, jaké to je shánět si finance na výplatu včetně odvodů státu. V neziskovce si musíme stejně jako podnikatelé na sebe peníze zajistit,“ popisuje Monika, která, jak sama říká, miluje výzvy.

Nesmyslné podpásovky od politiků

Podle ní je od politiků „nefér“, pokud mluví o neziskovkách jako o pijavicích, které vysávají státní rozpočet. „Lidé pak mají zkreslené představy a náš mediální obraz je špatný. Přitom pro zajímavost – dotace čerpá zhrunba jen sedm procent neziskovek. Daleko větší jdou do firem. Ale o tom se moc nemluví…“

A jak se neziskové organizace dostávají k dotacím? Cesta je podle Moniky Jindrové zdlouhavá. A bez předem jasného výsledku.

„Na podzim napíšete žádost, na přelomu roku se dozvíte výsledek a peníze přijdou nejdříve koncem března. Služby přitom pro klienty musíme poskytovat od ledna. A vše vyčerpat do konce roku. Chtěla bych vidět, jak by se politici tvářili na to, kdyby třeba jejich blízkým řekla nezisková organizace, kam si pravidelně chodí půjčovat rehabilitační pomůcky, že mají přijít až za čtvrt roku.“

Neziskovky nikam nezmizely

Současná koronavirová krize podle Moniky jasně ukázala, že to bez neziskovek nejde. „Organizace se hned v březnu semkly, velice rychle reagovaly a přizpůsobily se. Spojily se s dobrovolníky a pomáhaly svým klientům, sousedům, seniorům,“ vypočítává.

Navíc se šily roušky, hodně aktivit se přesunulo do online prostředí. „Prohlášení premiéra Andreje Babiše o tom, že neziskovky zmizely, hodně pracovníků i dobrovolníků rozzlobilo. Bez nás by byla situace mnohem horší, lidé by zůstali bez pomoci.“