„Za tu dobu už jsem identifikoval nějaká slabá místa zdejšího bádání, ale i příležitosti a přednosti. Za jedno z těch slabých míst považuji právě nedostatečnou komunikaci a spolupráci,“ řekl Lukačevič ke své nové roli v Pražském inovačním institutu, kde působí od konce loňského roku. Jeho ambicí je „dostat všechny relevantní hráče (z Prahy a okolí – pozn. red.) k jednomu stolu“.

„Myslím si, že když lidé spolupracují a mají při řešení společných problémů vlastní invenci, tak spíš přijmou řešení za své a chtějí na něm participovat,“ dodal. Vedle oblasti „kosmických technologií“ by se rád v PII časem věnoval i biotechnologiím, v nichž prý pražské výzkumné instituce hrají velmi významnou roli.

Jako laik si pod pojmem kosmické technologie primárně představím součástky dopravních prostředků, které míří do kosmu. Je to správná úvaha?
V zásadě ano, ale můžeme to trochu rozšířit. Začínáme totiž rozlišovat mezi takzvaným upstreamem, tedy tím, co skutečně létá do vesmíru, a downstreamem – tím, co se nám vrací zpět. A tím nemyslím jen například návratové moduly, ale také data posílaná z družic. Ta nám do velké míry pomáhají sledovat Zemi s nadhledem, lépe ji mapovat a případně nějakým způsobem optimalizovat lidskou činnost. To jsou dvě základní větve toho, co se označuje jako kosmický výzkum nebo kosmické technologie. Řada patentů, respektive technologií z kosmických družic nebo sond následně nachází využití i v zemských podmínkách. Družicové snímky nám zase pomáhají zpřesňovat předpověď počasí nebo umožňují plánovat tzv. precizní zemědělství.

Vy jste se přímo kosmickými technologiemi zabýval už během studia vysoké školy?
Mám vystudované strojní inženýrství, ale jak moje bakalářská, tak diplomová práce byla zaměřená právě na kosmické technologie. Posléze jsem se tomu věnoval nejprve pod hlavičkou Evropské kosmické agentury, poté v Akademii věd ČR a nyní v Pražském inovačním institutu na rovině, která se dá označit jako facilitátorská nebo manažerská.

Vydal jste se touto cestou z vlastního přirozeného zájmu, nebo sehrálo roli i to, že je tento obor jaksi „v kurzu“?
Myslím si, že jde o směs několika různých motivů. Pochopitelně tím hlavním je ale silný osobní zájem, zvědavost a dojem, že toto je něco zajímavého a já se o tom chci dozvědět víc. Kosmické technologie v dnešní době samozřejmě zažívají obrovský boom a ukazuje se, že budou hrát zásadní roli v našich životech. A to pro mě znamená extra důvod, proč u toho zůstat.

Můžete přiblížit vaši roli v Pražském inovačním institutu, který založilo hlavní město před více než dvěma roky?
V projektu Prague Smart Accelerator vznikly tzv. inovační platformy, které sdružují firmy a lidi napříč různými odvětvími. Jedním z těchto vymezených odvětví jsou právě kosmické aktivity. Ve zkratce lze říct, že mým cílem je identifikovat, kdo všechno se v Praze v tomto oboru pohybuje, dobře pochopit jejich potřeby a tyto lidi efektivně propojit. Tak, aby docházelo k hlubší spolupráci a aby tato oblast jako celek více inovovala. Myslím, že teď vznikají inovace spíše dílčího charakteru, kdy mnozí aktéři postupují buď v rámci nějaké úzké skupiny, nebo vyloženě sami vstupují do různých mezinárodních konsorcií. Nám by se líbilo, pokud by se více spolupracovalo i na té lokální úrovni, protože to má řadu benefitů.

Primárně se tedy snažíte propojovat akademiky a firmy v Praze a okolí?
Dá se to tak říct. Záběr je ale trochu širší. Aby tento „ekosystém“ fungoval, tak je potřeba efektivně propojit jak výzkum samotný, tak vzdělávací i soukromou sféru, která třeba vyrábí a produkuje bezprostřední ekonomické výsledky. Aby byl obor konkurenceschopný a mohl růst, tak potřebuje absolventy, a tím pádem je nutné rozvíjet i vzdělávací systém, a to už od úrovně základního školství. Jinak se snažíme být otevření všem, kdo se o téma zajímají. Například jen na Akademii věd je dnes dvacet institucí zapojených do kosmického výzkumu.

Dá se říct, na čem zajímavém v oboru kosmických technologií se teď v Praze pracuje?
Velmi záleží na tom, jestli bychom to brali z perspektivy „downstreamu“ nebo „upstreamu“. Pokud jde o přípravu budoucích misí, tak dnes je několik akademických institucí i firem zainteresovaných ve vývoji technologií pro řadu misí, zmínit můžeme například mise ATHENA a JUICE Evropské kosmické agentury. Rozhodně se to ale neomezuje na tyto dvě mise. Některé mise už probíhají, další jsou v přípravě. Co se týče downstreamu, tak je zde několik firem, které velmi rychle rostou a dá se říct, že umí analyzovat družicové snímky lépe než kdokoliv jiný na světě anebo jsou v tom přinejmenším mezi světovou špičkou. Nelze tedy hovořit o nějakém jednom velkém projektu, ale o postupném a širokém rozvoji v x různých firmách.

Jak si představit v reálu tu mezinárodní spolupráci a české angažmá na kosmické misi?
Díky našemu členství v Evropské kosmické agentuře máme příležitost zapojit se do velkého množství kosmických misí. Vzhledem ke komplexnosti těchto projektů však není reálné, aby jednotlivé univerzity nebo státy produkovaly celé mise nebo vytvářely celé družice. Pro každý z těch přístrojů tak vznikají konsorcia, v nichž spolupracují jak firmy, tak výzkumné instituce. Akademická pracoviště nejčastěji zajímá, co daný přístroj naměří pro vědecké účely, podílí se tak na jeho vývoji. Firmy mají naopak na starosti výrobu přístroje v jeho „ostré“ verzi, a řadu nevědeckých zařízení, bez kterých však mise nemůže fungovat.

Co je třeba nabídnout, aby byl zájemce o účast v konsorciu úspěšný?
Když se vyhlásí výběrové řízení na nějakou novou misi, tak už jsou definované její výzkumné cíle. Posléze se do výběrového řízení hlásí jednotlivá konsorcia, poskládaná z hromady firem, univerzit a výzkumných pracovišť. Konsorcia jsou z velké většiny mezinárodní a spousta práce se tak odehrává na dálku třeba pomocí videohovorů. Zpravidla každé z těch pracovišť dodává nějaké své know-how – ať už v oblasti fyziky či elektroniky nebo výroby nějakého typu zařízení či mechanismu.

Jak vy vidíte význam a kvalitu českého příspěvku do kosmického výzkumu?
Česká republika je v kosmickém výzkumu a vývoji technologií poměrně významná. Umíme totiž dělat neuvěřitelně složité věci. Docela mě mrzí, že o tom není všeobecné povědomí. Řekl bych, že jsme rozhodně jednou z čelních zemí v rámci celé Evropy. Dokladem může být nedávná mise Solar Orbiter Evropské kosmické agentury, na níž jsou čtyři z deseti přístrojů s českou spoluúčastí. To představuje ohromný kus práce, vyprodukovaného hardwaru, ale posléze i vědeckých výsledků. Není to přitom nic ojedinělého. Prakticky na každé z těch velkých misí ESA jsou české příspěvky.
Z pohledu výzkumu jako takového je těžištěm Praha. Okolo Akademie věd ČR a jejích ústavů se shromažďuje velké výzkumné úsilí. Existuje program Vesmír pro lidstvo, do kterého je zapojeno dvacet výzkumných institucí a sedmdesát firem z celé republiky. Praha však není jediná. Z pohledu výrobních kapacit je významným hráčem i Brno, kde v rámci tzv. Brno Space Cluster vzniká velké množství kosmického hardwaru. Ať už jde o přístroje či nejrůznější součástky pro družice či rakety.

Kde tedy Česko stojí v pomyslném žebříčku?
Z pohledu výše příspěvků špička nejsme, ale výsledky máme mimořádné. Je potřeba říct, že české výdaje do společného evropského rozpočtu každým rokem rostou díky výjimečnému úsilí kolegů z Ministerstva dopravy. Já to vnímám jako velmi pozitivní věc, protože to není černá díra, ačkoliv se bavíme o vesmíru (směje se). Je to naopak velmi chytrá investice. Je prokázané, že v českém prostředí se každé takto investované euro vrátí osm až desetkrát. S takovou investicí by na investičním trhu nikdo neváhal. Boom v tomto odvětví je naprosto opodstatněný.

close Jan Lukačevič. info Zdroj: Jan Zátora zoom_in Jan Lukačevič.

Čím?
Aplikací je čím dál víc a zasahují do stále více oblastí našeho života. Peníze se pak dají zhodnocovat jak v oblasti patentů, tak třeba ve zpracování dat a optimalizaci nejrůznějších procesů tady na Zemi. Ať už jde o řízení logistiky po zemi, na moři nebo v případě efektivnějšího plánování zemědělství či dokonce v případě takových věcí, jako je výběr optimálních obnovitelných zdrojů energie. Tam jsme na základě analýz a dat schopni říct, na kterém konkrétním místě bude ten který zdroj nejlepší s ohledem na oslunění dané plochy, větrnost, intenzitu srážek atd. To je jen příklad neustále přibývajících aplikací kosmického výzkumu, které nám zjednodušují život výrazným způsobem.

Podle nedávného průzkumu pro Hospodářskou komoru Pražany prakticky vůbec nezajímá koncept smart city (chytrého města). Myslíte si, že to vyplývá ze špatného pochopení tohoto sousloví?
Ano. Tento pojem není naplněn tím správným obsahem. Lidé si pod ním nepředstaví město, které jim vychází vstříc, protože umí správně využívat technologie. Například umí efektivněji plánovat plynulost dopravy nebo dostupnost parkování díky využívání družicových snímků či různých čidel. Ten pojem je velmi široký a skryje se do něj spoustu různých technologických invencí. Obecná ambice smart city v současné podobě Pražany pochopitelně neuspokojuje, protože si za tím většina lidí nepředstaví nic víc než solární články na střeše zastávek nebo wi-fi v tramvaji. To však není smart city. To jsou malé dílčí kroky, které ale nepřispívají zásadně ke zlepšení kvality života.

Odhadujete, že v Praze za dvacet let budeme skutečné smart city mít?
Je otázkou, jestli jsme toho vůbec schopni v rámci historického kontextu města stavěného pro jiné fungování. Smart city se pochopitelně mnohem lépe plánuje u nového developerského projektu na zelené louce. Já jsem ale přesvědčený, že pokud budeme rozšiřovat představivost o tom, jak takové chytré město může fungovat, tak se spíše dostaneme k tomu, že bude lidem pohodlné k žití. Za dvacet let určitě zdejší život bude kvalitnější jak díky drobnějším vynálezům, tak systémovějším opatřením typu inteligentního svozu odpadu či řízení dopravy. Potíž je v tom, že lidé jsou často k inovacím rezistentní. Chtějí se sice mít lépe, ale neurčitě se obávají změn. Změnit to by podle mě pomohlo, když by inovativní projekty byly méně „sólo akcemi“ a měly by kolektivnější podporu i jasně definované cíle.

Jak daleko je projekt Marsonaut, tedy experimentální zemědělství v marsovských podmínkách, který jste inicioval před několika lety?
Laboratoř má momentálně v užívání Česká zemědělská univerzita na základě podepsaného memoranda. Měli jsme to s nimi domluvené tak, že tu laboratoř vybudujeme, otestujeme její funkčnost a následně předáme (výzkumný tým Jana Lukačeviče s jeho partnery – pozn. red.) univerzitě, aby tam mohli vykonávat studenti výzkum v rámci svých diplomových či dizertačních prací. Dle mých informací se tak děje, nicméně od počátku pandemie jsem v laboratoři kvůli omezením provozu na univerzitě nebyl. Pokud jde o potenciál této cesty pro zemědělství na Marsu, tak jsem přesvědčen, že má velkou perspektivu.

Z čeho usuzujete?
Vychází totiž vstříc omezením, která na Marsu jsou. Například nepoužitelnosti tamní půdy, nedostatku vody a obecně velké tísně, co se týče zdrojů. Očekávám, že pokud se někdy něco bude na Marsu pěstovat, tak touto metodou, která je velice úsporná a šetrná. Byť třeba bude ještě více doladěná, než jak jsme ji měli nastavenou my. Přičemž se nemusíme omezovat jen na Mars. Aeroponie skrze velkou efektivitu (mimo jiné) práce s vodou oproti konvenčnímu zemědělství ušetří až 90 procent vody. Tuto technologii tak můžeme využívat i na Zemi v nejrůznějších suchých oblastech.

Předpokládám, že tento experiment na ČZU není jediný svého druhu na světě?
Vůbec ne. Je to dané tím, že ve vědě se nesnažíte být jedinečný. Věda jako taková má snahu informace encyklopedizovat, tedy postupně sbírat a doplňovat chybějící dílky nějakého velikého puzzle. Takže jsme spolupracovali třeba s laboratořemi v Antarktidě, kde se pěstují rostliny hydroponicky právě pro využití v kosmickém výzkumu. Aeroponické i hydroponické farmy zažívají poměrně velký boom a v některých zemích už se jedná o komerční projekty, kdy těmito metodami pěstují normálně zeleninu. Tuším, že hydroponická farma u Mutěnic dodává rajčata na denní bázi do supermarketů a nikoho to už vlastně ani nepřekvapuje.

Jan Lukačevič
Kosmický inženýr a popularizátor vědy Jan Lukačevič (30) pracuje v Pražském inovačním institutu jako RIS3 Developer. Má na starosti rozvoj a inovace v oblasti kosmických aktivit. Je také členem poradního sboru generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga - NATO 2030 Young Leaders. Od roku 2017 působil v různých pozicích na Akademii věd ČR, mimo doktorandského studia na MFF UK založil i laboratoř Marsonaut. Patří k nejúspěšnějším popularizátorům vědy na sociálních sítích v ČR. Za svůj dřívější výzkum pod hlavičkou Evropské kosmické agentury byl vybrán společnostmi Google a Financial Times do New Europe 100: seznamu 100 lidí ze střední a východní Evropy s největším vlivem na naši budoucnost. Je také zakladatelem iniciativy Energii lékařům.