Temná éra policejního komplexu v Bartolomějské začala už krátce po válce. Ve zdejší věznici, která fungovala do začátku 60. let, živořili vedle skutečných „kriminálníků“ političtí vězni. Bartolomějská ovšem nebyla zdaleka jediným místem, kde politická policie trýznila lidi, které podezírala z protistátní nebo politické trestné činnosti. Pověst asi nejbrutálnější vyšetřovny StB z přelomu 40. a 50. let má takzvaný hradčanský Domeček.

Ohavné prostředí

V éře po pražském jaru, kdy už političtí oponenti režimu nekončili na popravišti či v lágrech, se stala notoricky známou adresou pro vyslýchané disidenty právě Bartolomějská. Bývalý předseda Federace židovských obcí Jiří Daníček tam nedobrovolně zavítal zhruba třicetkrát. „V letech 1974 až 1976 jsem byl předvoláván k výslechům zhruba dvakrát ročně, později, po zveřejnění Charty 77, častěji. V některých případech jsem byl předvolán, jindy mě sebrali v práci či jinde a odvezli do cely předběžného zadržení,“ vzpomíná.

Mezi hlavní témata rozhovorů s „fízly“ podle něj patřily mimo jiné návštěvy ze zahraničí nebo samizdat. Ze strany vyšetřovatelů nezažil přímé násilí, ale vyhrožování uvězněním nebo ztrátou zaměstnání prý bylo celkem běžné. „Bylo to velice ohavné prostředí, někdy po mnohahodinovém výslechu trvalo i dva dny, než se člověk vrátil do normálního světa, který notabene taky moc normální nebyl. V paměti mi ale utkvěli hlavně ti lidé tam,“ vybavuje si atmosféru v Bartolomějské Jiří Daníček.

StB používala i část kláštera

Ale chapadla tajné policie se samozřejmě neomezovala na jednu ulici, byla všudypřítomná. V Praze existovaly stovky, možná tisíce takzvaných konspiračních bytů. „V některých případech je přímo vlastnilo ministerstvo vnitra. Část jich mělo zapůjčených nebo pronajatých od spolupracovníků StB. Právě ke schůzkám s nimi byly také tyto byty nejčastěji využívány,“ vysvětluje historik Libor Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). K nejrůznějším utajeným setkáním a dalším aktivitám StB sloužily i jiné typy nemovitostí - třeba chaty nebo část břevnovského kláštera, kterou StB využívala pod názvem „Montážní ústav“.

Obrysy střetů s všemocnou tajnou policií má dodnes v paměti i Tomáš Hejda, syn významného básníka Zbyňka Hejdy a Francouzky Suzanne Hejdové. „Nejsem si jistý, ale myslím si, že naši rodinu sledovali dost intenzivně. Zajímavé je, že se nejspíš snažili být někdy velmi nenápadní a někdy zase velmi nápadní. Vybavuji si volhu stojící pod naším oknem na sídlišti. Nebo to, jak jsme se s návštěvou bavili raději francouzsky, abychom jim v případě odposlouchávání bytu taky trochu znepříjemnili život. Oni nám ho znepříjemňovali hodně,“ říká Tomáš Hejda. Rodina se však nakonec nepodvolila tlaku na emigraci, který kulminoval v polovině 80. let.