Kojenecký ústav v Krči,nazačátku únorapřejmenovaný na dětské centrum,poskytuje dočasný domov téměř stovce malých dětí. Některé z nich jejich rodiče opustili hned po narození, jiné byly zanedbávány. Zařízení, kde nedávno strávil necelý měsíc také ostře sledovaný Vendelín Čtvrtek, už roky vede ředitelka Jaroslava Lukešová.

Nejen Prahou ale celou Českou republikou před dvěmi měsíci otřásl případ malého novorozence, kterého jeho biologočtí rodiče odhodili do kontejneru. Mají matky, jež svého potomka nechtějí, dostatek příležitostí, aby k takovým situacím nedocházelo?

Ano, bohužel ale řadě maminkám chybí informace, a média je masírují hlavně babyboxy. Existují však i jiná řešení, a to kojenecké ústavy,nyní přejmenované na dětská centra. V republice je jich více jak dvanáct, jedním z nich je naše zařízení v Praze 4 – Krči. Tady mohou maminky, aniž by někdo řešil odkud jsou, kdykoliv zaklepat a my jim v tíživé situaci pomůžeme.

Mnohé matky si myslí, že se dá jejich stav řešit až po porodu, není tomu tak. Máme dva byty, kde ženy mohou třeba dva měsíce žít a přivést na svět potomka diskrétně, aniž by to někdo hlásil policii. Sepíšeme si pouze její jméno. Pokud se u nich po narození dítěte něco zlomí a opustit ho nebudou chtít, není problém si ho odnést domů.

Jaké typy žen takové možnosti využívají? Kolik maminek se u vás loni takto ubytovalo?

Některé maminky nebyly z Prahy, a přišly k nám proto, že nechtěly, aby jejich okolí o těhotenství vědělo, jiné zas potřebovaly uniknout z pražských kolektivů. Ženy povětšinou chtěly adoptivním rodičům předat poselství, že se jsou to úplně normální rodičky, během těhotenství nepily, žily zdravě a nebo třeba vychovaly jiné děti. To je velmi důležité jak pro budoucí rodiče, tak pro miminko, kterému to třeba jednou budou vyprávět.

Loni v létě jsme tu měly čtyři maminky, za celý rok jich bylo pět. Domnívám se, že kdyby o tom řada matek věděla, bylo by jich možná o něco více. Všechny matky zdaleka nebyly v sociálně tíživé situaci. Každá má jiný důvod: Setkala jsem se s kariéristkami, které dosáhly v zaměstnání určité pozice a bojí se, že by jim dítě překáželo, ale i s rodiči se dvěma dětmi, jenž jim chtějí dát nadstandart, a se třemi potomky by ho už nedokázali zajistit.

Teď jste tedy popsala princip diskrétního porodu, v čem se liší od utajovaného?

Já osobně si myslím, že pro řadu maminek je přívětivější právě diskrétní porod. Maminka se u nás může schovat, my jí porod domluvíme, má nárok na porodné, nebo případně na nemocenskou, kdyby se objevily zdravotní komplikace a po šestinedělí podepíše souhlas k osvojení. Utajovaný porod spočívá v tom, že se na porodním sále veškeré informace o matce a dítěti, včetně jména, zalepí do obálky a údaje se řeší až v případě potřeby. Je také mnoho maminek, které přijdou do nemocnice jako ostatní, běžně porodí a teprve potom řeknou, že dítě nechtějí.

Má miminko, o němž se ví, kdo jsou jeho biologičtí rodiče větší šanci na to, že se dostane dříve do rodiny? Kolik dětí celkově teď v centru máte?

Je podstatně méně rodin, které jsou ochotny přijmout dítě, které nemá historii a je nalezené. Pokud se takový jedinec objeví, neznamená to ale, že u nás zůstane. Vždy se najde pár ochotný vzít si ho, jen jich je méně. V současnosti je u nás kolem 98 dětí ve věku od 0 do pěti let, pokud jsou to sourozenci. Převaha je samozřejmě miminek. Pokud matka podepíše souhlas s osvojením, a situace se nijak nekomplikuje, dítě od nás do dvou měsíců odchází do nové rodiny. Ještě před tím mu provedeme řadu vyšetření, abychom věděli jak je na tom po zdravotní stránce.

Takže vyřizování dokumentace je poměrně rychlé…

Ano, jsou však i matky, které sice ví, že potomka nechtějí, ale z nějakého důvodu, buď na to zapomenou, nebo se o to nestarají, souhlas nepodepíší. Dítě pak přechází do kategorie, kterou musí řešit soud. Některé děti už by dávno mohly být doma, ale čekají na to, až bude právní moc, a někteří soudci na tom pracují třeba půl rok, a tady se to protahuje.

Jsou pražské rodiny ochotné přijmout dítě jiné etnické skupiny?

Odhadem třetině žadatelů by nevadilo přijmout dítě Asiatů nebo malého černouška, nejsložitější je to s romskými dětmi. Část rodičů slyší ještě na poloromský původ. Možná by rodiče ovlivnilo to, kdyby dítě viděli. To, abychom ale párům ukazovali děti a mohli si vybrat, to se nedělá. Hraje tu roli řada faktorů, rodiče buď nemají s dotyčným etnikem dobré osobní zkušenosti a nebo se bojí, že by se na ně dívalo skrz prsty okolí. Ideální je, když k nám přijde i dědeček s babičkou, a ti je třeba podpoří. Cizinci naopak problémy s takovými dětmi nemají.

V létě se však kritéria podmínek pro adopci do zahraničí o něco zpřísnily, jak na to páry cizinců zvažují adopci českého dítě reagovaly?

Přijaly to bez problémů. Adopce do zahraničí je možná teprve poté, co se pro dítě nenajde rodina u nás. Nejprve samozřejmě děti nabízíme rodičům z kraje, ve kterém působíme, tedy Pražanům. Pokud nikoho neseženeme tady, má šanci kdokoliv v republice. Teprve poté, když se dítě ukáže u nás jako neumístitelné, jde do databáze adopcí v cizině. Od léta se však dává ještě přednost pěstounským českým rodinám. Já osobně si myslím, že by mezinárodní adopce mohla pěstounskou péči předejít. Poznala jsem několik zahraničních rodin a zkušenosti mám dobré. Není problém ani v tom, aby se dítě po dosažení plnoletosti opět do České republiky vrátilo.

Do jakých zemí se malí obyvatelé z pražského dětského centra dostali?

Máme děti v Dánsku, Francii nebo třeba na Sicílii. Jednou za čtvrt roku o sobě dávají vědět mezinárodního úřadu a nám třeba sami iniciativně posílají pohledy. Je to velmi milé, když nám třeba přijde fotografie romského chlapečka hrajícího si ve školce. Když jedou na návštěvu Prahy, vezmou ho k nám třeba na návštěvu. S dětmi, které jsou odtud, se stýkáme třeba několikrát do roka. Samozřejmě k tomu rodiče nenutíme, je to jen na nich a oni z devadesáti devíti procent chtějí.

Stalo se už, že by si někdo dítě od vás vzal, ale za čas ho z nějakého důvodu vrátil?

Za pětadvacet let se to stalo pouze třikrát. A to bylo před lety. Děláme pro rodiče přípravy, a během nich by se měla připravenost párů ukázat. Starat se o dítě celý život je něco jiného, než se o něj jako dobrovolník starat jednou v týdnu u nás.

Před rokem 1996 jsem se setkala s Pražany, kteří si u nás vyzvedli miminko a za dva dny mi volal muž, že jeho partnerka péči nezvládá. Když jsem ji nabídla, aby přišla a naučíme jí to, podala mi dítě se slovy: víte, já při pocitu, že se starám o cizí dítě, se mi chce zvracet a rozplakala se. Teprve tehdy ji to došlo. Podruhý se do toho vložila širší rodina, a na nátlak tchýně přišla paní dítě odevzdat. Ve třetím případě dostala ratolest žena, která měla částečné problémy s alkoholem, lékař nám to nesdělil, a ona potom skončila v nemocnici.

Pokud se k vám dostanou děti, které jsou sourozenci může se stát, že každého umístíte do jiné rodiny? Mají pak na sebe kontakt?

Ne, pokud máme v zařízení sourozence, kteří jsou právně volní, tak je nikdy netrháme. Když adoptovaní dospělí přijdou a jsou rádi, že prožili v rodině kvalitní dětství, vždy se ptají po sourozencích a hledají je. Proto se také všech rodičů ptáme, jestli jsou ochotny přijmout sourozence.

Jaký máte názor na babyboxy?

Pokud mají dítě zachránit před pohozením, a unikne tak smrti, jsem pro. V roce 2008 by ale žena měla mít daleko více možností. Mnohdy totiž potřebuje při svém rozhodnutí psychickou podporu, kterou dostane právě u nás. V létě za námi přišla rodička nesoucí v ruce několik dní staré dítě s tím, že ho původně chtěla vložit do babyboxu, ale že tam chybí lidský faktor, tak ho raději předá do náruče přímo naší sestře.