Jak se pacienti o službách nemocničních kaplanů dovídají?
Zásada je nabízím – nevnucuji. Myslím si, že by všichni pacienti měli vědět o existenci nemocničního kaplana. Tady je na něj kontakt a přijde jen tehdy, když budete chtít. To je třeba vždy naprosto důsledně dodržovat. Myslím si, že když by jakékoliv náboženství zneužívalo zranitelné lidi pro své ‚propagační aktivity‘, tak by to bylo zavrženíhodné. Nemyslím si ale, že se to děje. Nesetkal jsem se s tím. Pochopitelně za pacientem, který praktikuje nějaké náboženství, může přijít duchovní, kterého osobně zná. Mně třeba někdo zatelefonuje, že má v nemocnici známého. A já za ním jdu, aniž bych byl nemocniční kaplan. Ten by ovšem měl být pro všechny a měl by být součástí zdravotního týmu. Dokonce se na Západě dělaly pokusy s tím, že by právě nemocniční kaplan mohl sdělovat terminální diagnózu. Pak se od toho ustoupilo z logických důvodů. Zvítězil podle mě správný argument, že lékař by měl být pacientovi nablízku v dobách nejen dobrých, kdy je šance na uzdravení, ale i v dobách zlých.

A jak pohlíží na člověka respektive pacienta nemocniční kaplan?
Už rakouský lékař a filozof Viktor Emil Frankl pochopil, že možná hlavní hybnou silou člověka je smysl, důvod proč žijete. Založil nový směr, který nazval logoterapie – doslova léčba smyslem. Uvědomil si, že má pacienty, kteří vydrží obrovské množství bolesti, pokud ví, že to má nějaký smysl. Ideálním příkladem je třeba porod – v něm je velké množství bolesti, ale minimální míra utrpení, protože víte, že to má smysl. Opačným příkladem může být stav, kdy se jako hypochondr bojím rakoviny – tam je zase minimální bolest, ale velké utrpení. On z toho vyvodil, že musí dát pacientům smysl. Například – když nedopíšete tu knihu vy, už to nikdo nikdy neudělá. Frankl pochopil, že ve chvíli, kdy pacient už jen trpně čeká na nevyhnutelnou smrt, tak ona zpravidla rychle přijde. Pokud uděláte eutanázii duše, pak už není problém udělat eutanázii těla. To je ale poněkud opožděné hašení požáru. Jde tedy o to dát ještě každému člověku důvod, proč být zde na zemi. Můžu uvést jako příklad příběh mladého muže, který se po autonehodě ocitl na vozíku.

Měl asi problém najít nový smysl života, že?
On byl sportovec a odmítal pokračovat v takovém životě. Požadoval proto ukončení léčby. Jeho lékař se mu ale nadstandardně věnoval. Vedl s ním filozofické rozhovory o životě. Dnes je ten mladík paralympionikem a své dávné rozhodnutí k ukončení života považuje za největší omyl svého života. Měl štěstí, že zřejmě narazil na velmi poctivého lékaře a zároveň dobrého člověka. A pokud je mi známo, nebyl v tom žádný náboženský kontext. Pacient ovšem pochopil, že i život, který nemá sto procent fyzické zdatnosti, stojí za to, aby byl odžit.

Souhlasíte s výrokem předsedkyně Asociace nemocničních kaplanů o tom, že nemají otevírat těžká témata, ale musí být schopni o nich s pacienty mluvit?
Naprosto. Je k tomu třeba obrovských zkušeností. Ve chvíli, kdy už umírající člověk chce mluvit o smrti je nejhorší ho ‚zatnout‘. Říkat mu, že je škarohlíd a že tady bude ještě dlouho běhat. Takový pacient se pak uzavře do sebe, protože ví, že připravený ještě nejste vy jako kaplan. Naopak doprovázení umírajícího je třeba brát vážně. Rozkrývat jeho důvody, případně se snažit zprostředkovat setkání s příbuznými nebo blízkými, které chce ještě vidět. Cíl je vlastně být na stejné úrovni, jako ten umírající, brát ho vážně. A stejně tak musíme brát vážně někoho, kdo říká, že už nechce žít, kdo žádá o eutanázii. Tam je důležité najít ty kořeny, co je vlastně špatně, proč o to žádá. Když jsem dříve působil mezi středoškoláky, tak se mi občas stalo, že jeden z nich o půlnoci zavolal s tím, že chce okamžitě spáchat sebevraždu. Konzultoval jsem tyto případy obecně s psychology a jeden z nich mi dal dobrou radu ve smyslu – když ti někdo takhle zavolá, tak to ještě nemusí znamenat, že je jeho problém závažný, ale určitě to znamená, že musí být řešený hned. Když zavolá v noci z pátku na sobotu, tak nelze říct: počkej, až se uvidíme v pondělí ve škole. A podobné je to s nevyléčitelně nemocnými pacienty. I tam je třeba s člověkem mluvit a rozkrýt důvody, proč žádá o urychlení konce, jeho strachy a obavy. Zároveň ale není kněz v této roli někdo, kdo by měl rozhodovat. Měl by doprovázet, vyjednávat ve vztazích pacienta k ostatním lidem, pomáhat kde může, ale neměl by být vůdčím elementem. Jsou ale samozřejmě situace, kdy jste na tenkém ledě. V hospicové péči je denním chlebem otázka, jestli oslovit těsně před smrtí člověka jeho nejbližší, s nimiž měl vážné spory. Stojíte před otázkou, jestli zasáhnout nebo nezasáhnout do rodinných vztahů. Musím říct, že na to neexistuje žádný mustr ani příručka.

Může být nemocničním kaplanem každý kněz? A jak vypadá odborná příprava na tuto práci?
Kněz je vysvěcený bez dalších přívlastků, takže kaplanem může být každý. Příprava jde hlavně cestou předávání zkušeností během kongresů a není formalizovaná tak jako paliativní medicína, k níž ale mají kaplani v nemocnicích blízko, protože řeší podobné otázky. Naštěstí je dnes paliativa už atestovaným lékařským oborem a ve společnosti začíná být brána vážně. To bych se zase vrátil zpátky k oněm čtyřem dimenzím. Já jsem byl ještě vychovávaný k tomu, že smysl má hlavně vše měřitelné. A když si někdo s pacientem jen povídá, to nebylo považované za vědu. Dnes je situace výrazně odlišná. Dlouhodobý problém tlumení fyzické bolesti je prakticky vyřešený a pozornost se posouvá ke zbývajícím třem dimenzím. Vracíme se de facto k pozapomenuté pravdě, že lékař není fyzik, který si může dovolit řešit jen jeden rozměr. Už přeci šaman byl někdo rozkročený mezi humanitním a přírodovědným poznáním. Říká se přeci, že u lůžka pacienta nelze zůstat neutrální. Proto je lékař stále vázán přísahou. Fyzik ne, ani biolog. Lékař musí mít dobré znalosti, dovednosti a zručnost a v neposlední řadě postoje. Je známá věc, že v tom posledním česká medicína nejvíc pokulhává. V Anglii je při zkoušce na medicíně úplně stejně důležité stanovit pacientovi diagnózu a navrhnout správnou terapii, jako zaklepat, oslovit ho jménem a být k němu slušný. Oni totiž pochopili to, co my ještě úplně nechápeme – že i toto jsou procesy vedoucí zcela pragmaticky k uzdravení pacienta. Že to neměřitelné má přinejmenším stejnou váhu, jako to měřitelné.

V tom, co popisujete, se tedy potkávají lékaři a zdravotníci s kněžími?
Nemocniční kaplani jsou součástí stejného procesu. A já věřím, že význam jejich role bude do budoucna sílit, protože se podobně jako v armádě pragmaticky prokáže, že i kaplani přispívají k celkovému prospěchu nemocného. Utažení šroubků a spravení orgánů je velmi důležitá součást procesu a já to vůbec nechci zpochybňovat. Podstatné ale mohou být i ty další části. A kaplani samozřejmě nemusí být nápomocní jen pacientům, ale i zdravotnickému personálu.

Mluví nemocniční kaplani o Bohu či otázkách víry jen s těmi pacienty, kteří o to stojí?
Já jsem přesvědčen o tom, že to má kaplan dělat pouze ve chvíli, kdy téma otevře pacient. Ten, kdo vyhledá služby nemocničního kaplana, má obvykle obrovskou touhu komunikovat. A terapeutický proces je už jen v tom, že mluví a někdo mu nebo jí naslouchá.