Kolik je vlastně v Česku lidí, kteří se věnují práci nemocničního kaplana?
Přesná čísla neznám, ale myslím si, že celkově jich je stále málo. Za ideál považuji, aby každá nemocnice měla svého kaplana na plný úvazek. Realita je ale většinou taková, že farář starající se o svou farnost do nemocnice občas dojíždí. V Brně, pokud vím, existují dva nemocniční kaplani, kteří nedělají nic jiného. Ale zase jsou sami na celé město. Jinak je to velmi zvláštní způsob života. Vzpomínám si na slova jednoho takového kaplana, se kterým jsem se bavil na bruselském letišti. Říkal, že má ve farnosti deset tisíc farníků, ale každý den je to jiných deset tisíc.

Jak jsou české nemocnice obecně připravené na „duchovní služby“?
Ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady kupříkladu existuje kaple. Je ale přebudovaná na přednáškovou místnost, kterou využívají naši studenti. Má pohyblivý oltář a zhruba jednou za měsíc tam proběhne mše. Teoreticky jsou na ní vítaní všichni pacienti i zaměstnanci. Přesto si nemyslím, že o tom ví mnoho lidí. Navíc to rozhodně není ono kýžené místo ticha, které by podle mě slušelo každé nemocnici. A podobné je to se službou nemocničních kaplanů. Jméno kněze s jeho telefonním číslem je v naší nemocnici, pokud je mi známo, jen v dětském pavilonu na jedněch dveřích. Nejsem si úplně jistý, že všichni pacienti dostanou při příjmu tuto informaci.

Jak byste v kostce shrnul úlohu nemocničního kaplana?
Farář je ten, kdo má farnost. Kaplan má nějakou speciální partu lidí, která jde napříč farnostmi. Může mít na starost třeba zaoceánskou loď nebo armádní jednotku. Důvody pro jeho přítomnost v nemocnici jsou podle mě čím dál zřejmější. Víc a víc si uvědomujeme, že má člověk čtyři dimenze a tím pádem také čtyři typy bolesti. Kromě biologické či fyzické také emocionální, sociální a spirituální. Právě spirituální rozměr je nejblíže našemu tématu a měl by s ním nejvíc pracovat nemocniční kaplan. Bylo by mylné se domnívat, že by kaplan přišel do nemocnice a říkal – vy jste žid, tak vám zavolám rabína nebo vy jste ateista, tak vy nic… Takhle to nefunguje.

Kdo je Marek Orko Vácha?
Narodil se v roce 1966 v Brně. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v oboru molekulární biologie a genetika. Teologické vzdělání získal v Olomouci a Bruselu. Učil na gymnáziích v Brně i Praze. V současnosti vede jako přednosta Ústav etiky a humanitních studií 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Specializuje se na otázky evoluční biologie, lékařské a environmentální etiky. Je autorem patnáctky knih a zúčastnil se také dvou expedic do Antarktidy.

Podstatou práce kněze v nemocnici je tedy v podstatě „léčba duše“?
Je to každopádně jedna z nejtěžších kněžských profesí, protože se setkáváte den co den s lidským utrpením. Na západě je profesionální kaplan pracující pro konkrétní nemocnici běžná věc. Je to de facto velmi pragmatické, protože se ukazuje, že to funguje. Lateránský koncil z 13. století doporučil postup, který je z dnešního pohledu legrační. Říká, že pokud máte nemocného, je k němu třeba nejdříve zavolat ‚lékaře duše‘ – kněze. Něco na tom ale je. Těžko můžete uzdravit tělo člověka, který je sám se sebou v konfliktu. Dnes to máme přesně naopak a já si myslím, že oba extrémy nejsou ideální. Středověk poněkud přehlédl, že člověk má také tělo. A existují nemoci, které nejsou vůbec psychosomatické – například cholera. Druhá polovina 20. století ovšem zase podle mě přehlédla, že má člověk nějaké vnitřní prožívání. Už Hippokratés říkal, že dobrý lékař léčí nemoci, ale vynikající lékař léčí pacienta. A to je vlastně celá podstata problému. Dnes je to akcentované i tím, jak si stále víc uvědomujeme ‚ekologické‘ souvislosti a propojení všeho – že nemohu být ve zdravém těle uprostřed rozbité rodiny, společnosti a přírody. Myslím si, že medicína 21. století toto znovu objevuje a pochopila, že člověk není jen tělo.

V čem spočívá léčba?
Každý z nás má to, čemu říkáme spiritualita, což bych velmi volně definoval jako to nejdůležitější, pro co žijete. Vztah s ostatními lidmi, vztah k přírodě, to, na čem vám opravdu nejvíc záleží. O co byste opravdu nikdy nechtěl přijít. Ono se to někdy velmi těžko definuje. Je to vlastně nějaká vertikála našeho života. To, co máte na nejvnitřnějším piedestalu duše. Může to být to, co se nazývá Bůh, nebo třeba život v harmonii s přírodou, vaše rodina atd. Jednoduše vrcholný cíl, ke kterému se nějak vztahujete. Najednou si nějak i západní medicína uvědomila, že pokud chceme uzdravit pacienta, tak by bylo příliš úzké soustředit se pouze na ten první biologický rozměr. Najednou jako bychom pochopili, že pacient není jen suma orgánů, kterou potřebujeme opravit, ale že má i nějaké prožívání a nějaký cíl života. To vše by měl brát nemocniční kaplan v potaz. A když se ta kooperace povede, tak může udělat mnoho pro uzdravení pacienta, protože často není problém jen v bolesti těla.

Nemocniční kaplan má podporovat nemocné a také být oporou pro umírající. Nejsou to ale dvě úplně odlišné disciplíny?
Samozřejmě musí být takříkajíc multifaktoriální, protože se setkává s lidmi nejrůznějších příběhů, osudů a hodnot. On musí být pro všechny, nejen pro katolíky. A dokonce si myslím, že má být ‚otevřený‘ i pro nemocniční personál. Zkrátka by měl být ‚rozkročený‘ a umět doprovázet lidi v nemoci i při umírání. Stalo se mi opakovaně něco, co by šlo poprvé považovat za náhodu. Ale já jsem pochopil, když se to opakovalo, že je to vlastně logické. Poprvé si mě dvě dcery zavolaly k tatínkovi, který umíral, ale nějak nemohl zemřít. On byl komunista. Přesto si mě nakonec jakožto mladičkého kněze zavolal. Vyzpovídal se a ráno byl mrtvý. Pochopil jsem, že ten člověk ještě neměl dokončený pozemský byznys. Jsou tam třeba nějaké velmi vážné věci typu smíření se zbytkem rodiny nebo se sebou samotným. Když se takové záležitosti dají do pořádku, tak člověk může odejít tak nějak smířený.