Předchozí
1 z 2
Další

Kolik je vlastně v Česku lidí, kteří se věnují práci nemocničního kaplana?
Přesná čísla neznám, ale myslím si, že celkově jich je stále málo. Za ideál považuji, aby každá nemocnice měla svého kaplana na plný úvazek. Realita je ale většinou taková, že farář starající se o svou farnost do nemocnice občas dojíždí. V Brně, pokud vím, existují dva nemocniční kaplani, kteří nedělají nic jiného. Ale zase jsou sami na celé město. Jinak je to velmi zvláštní způsob života. Vzpomínám si na slova jednoho takového kaplana, se kterým jsem se bavil na bruselském letišti. Říkal, že má ve farnosti deset tisíc farníků, ale každý den je to jiných deset tisíc.

Jak jsou české nemocnice obecně připravené na „duchovní služby“?
Ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady kupříkladu existuje kaple. Je ale přebudovaná na přednáškovou místnost, kterou využívají naši studenti. Má pohyblivý oltář a zhruba jednou za měsíc tam proběhne mše. Teoreticky jsou na ní vítaní všichni pacienti i zaměstnanci. Přesto si nemyslím, že o tom ví mnoho lidí. Navíc to rozhodně není ono kýžené místo ticha, které by podle mě slušelo každé nemocnici. A podobné je to se službou nemocničních kaplanů. Jméno kněze s jeho telefonním číslem je v naší nemocnici, pokud je mi známo, jen v dětském pavilonu na jedněch dveřích. Nejsem si úplně jistý, že všichni pacienti dostanou při příjmu tuto informaci.

Tisková konference k duchovní péči v českých nemocnicích.
Kaplani podpoří pacienty, ale také jejich nejbližší

Jak byste v kostce shrnul úlohu nemocničního kaplana?
Farář je ten, kdo má farnost. Kaplan má nějakou speciální partu lidí, která jde napříč farnostmi. Může mít na starost třeba zaoceánskou loď nebo armádní jednotku. Důvody pro jeho přítomnost v nemocnici jsou podle mě čím dál zřejmější. Víc a víc si uvědomujeme, že má člověk čtyři dimenze a tím pádem také čtyři typy bolesti. Kromě biologické či fyzické také emocionální, sociální a spirituální. Právě spirituální rozměr je nejblíže našemu tématu a měl by s ním nejvíc pracovat nemocniční kaplan. Bylo by mylné se domnívat, že by kaplan přišel do nemocnice a říkal – vy jste žid, tak vám zavolám rabína nebo vy jste ateista, tak vy nic… Takhle to nefunguje.

Kdo je Marek Orko Vácha?
Narodil se v roce 1966 v Brně. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v oboru molekulární biologie a genetika. Teologické vzdělání získal v Olomouci a Bruselu. Učil na gymnáziích v Brně i Praze. V současnosti vede jako přednosta Ústav etiky a humanitních studií 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Specializuje se na otázky evoluční biologie, lékařské a environmentální etiky. Je autorem patnáctky knih a zúčastnil se také dvou expedic do Antarktidy.

Podstatou práce kněze v nemocnici je tedy v podstatě „léčba duše“?
Je to každopádně jedna z nejtěžších kněžských profesí, protože se setkáváte den co den s lidským utrpením. Na západě je profesionální kaplan pracující pro konkrétní nemocnici běžná věc. Je to de facto velmi pragmatické, protože se ukazuje, že to funguje. Lateránský koncil z 13. století doporučil postup, který je z dnešního pohledu legrační. Říká, že pokud máte nemocného, je k němu třeba nejdříve zavolat ‚lékaře duše‘ – kněze. Něco na tom ale je. Těžko můžete uzdravit tělo člověka, který je sám se sebou v konfliktu. Dnes to máme přesně naopak a já si myslím, že oba extrémy nejsou ideální. Středověk poněkud přehlédl, že člověk má také tělo. A existují nemoci, které nejsou vůbec psychosomatické – například cholera. Druhá polovina 20. století ovšem zase podle mě přehlédla, že má člověk nějaké vnitřní prožívání. Už Hippokratés říkal, že dobrý lékař léčí nemoci, ale vynikající lékař léčí pacienta. A to je vlastně celá podstata problému. Dnes je to akcentované i tím, jak si stále víc uvědomujeme ‚ekologické‘ souvislosti a propojení všeho – že nemohu být ve zdravém těle uprostřed rozbité rodiny, společnosti a přírody. Myslím si, že medicína 21. století toto znovu objevuje a pochopila, že člověk není jen tělo.

Poslední šťastné dny které mohou lidé v hospici Dobrého pastýře prožít, se jim personál zpříjemnit co nejvíce.
Praha 10 podpoří paliativní péči: Vinohradské nemocnici přidá půl milionu korun

V čem spočívá léčba?
Každý z nás má to, čemu říkáme spiritualita, což bych velmi volně definoval jako to nejdůležitější, pro co žijete. Vztah s ostatními lidmi, vztah k přírodě, to, na čem vám opravdu nejvíc záleží. O co byste opravdu nikdy nechtěl přijít. Ono se to někdy velmi těžko definuje. Je to vlastně nějaká vertikála našeho života. To, co máte na nejvnitřnějším piedestalu duše. Může to být to, co se nazývá Bůh, nebo třeba život v harmonii s přírodou, vaše rodina atd. Jednoduše vrcholný cíl, ke kterému se nějak vztahujete. Najednou si nějak i západní medicína uvědomila, že pokud chceme uzdravit pacienta, tak by bylo příliš úzké soustředit se pouze na ten první biologický rozměr. Najednou jako bychom pochopili, že pacient není jen suma orgánů, kterou potřebujeme opravit, ale že má i nějaké prožívání a nějaký cíl života. To vše by měl brát nemocniční kaplan v potaz. A když se ta kooperace povede, tak může udělat mnoho pro uzdravení pacienta, protože často není problém jen v bolesti těla.

Nemocniční kaplan má podporovat nemocné a také být oporou pro umírající. Nejsou to ale dvě úplně odlišné disciplíny?
Samozřejmě musí být takříkajíc multifaktoriální, protože se setkává s lidmi nejrůznějších příběhů, osudů a hodnot. On musí být pro všechny, nejen pro katolíky. A dokonce si myslím, že má být ‚otevřený‘ i pro nemocniční personál. Zkrátka by měl být ‚rozkročený‘ a umět doprovázet lidi v nemoci i při umírání. Stalo se mi opakovaně něco, co by šlo poprvé považovat za náhodu. Ale já jsem pochopil, když se to opakovalo, že je to vlastně logické. Poprvé si mě dvě dcery zavolaly k tatínkovi, který umíral, ale nějak nemohl zemřít. On byl komunista. Přesto si mě nakonec jakožto mladičkého kněze zavolal. Vyzpovídal se a ráno byl mrtvý. Pochopil jsem, že ten člověk ještě neměl dokončený pozemský byznys. Jsou tam třeba nějaké velmi vážné věci typu smíření se zbytkem rodiny nebo se sebou samotným. Když se takové záležitosti dají do pořádku, tak člověk může odejít tak nějak smířený.

Ilustrační foto.
Česko si připomene Světový den hospice a paliativní péče

Jak se pacienti o službách nemocničních kaplanů dovídají?
Zásada je nabízím – nevnucuji. Myslím si, že by všichni pacienti měli vědět o existenci nemocničního kaplana. Tady je na něj kontakt a přijde jen tehdy, když budete chtít. To je třeba vždy naprosto důsledně dodržovat. Myslím si, že když by jakékoliv náboženství zneužívalo zranitelné lidi pro své ‚propagační aktivity‘, tak by to bylo zavrženíhodné. Nemyslím si ale, že se to děje. Nesetkal jsem se s tím. Pochopitelně za pacientem, který praktikuje nějaké náboženství, může přijít duchovní, kterého osobně zná. Mně třeba někdo zatelefonuje, že má v nemocnici známého. A já za ním jdu, aniž bych byl nemocniční kaplan. Ten by ovšem měl být pro všechny a měl by být součástí zdravotního týmu. Dokonce se na Západě dělaly pokusy s tím, že by právě nemocniční kaplan mohl sdělovat terminální diagnózu. Pak se od toho ustoupilo z logických důvodů. Zvítězil podle mě správný argument, že lékař by měl být pacientovi nablízku v dobách nejen dobrých, kdy je šance na uzdravení, ale i v dobách zlých.

A jak pohlíží na člověka respektive pacienta nemocniční kaplan?
Už rakouský lékař a filozof Viktor Emil Frankl pochopil, že možná hlavní hybnou silou člověka je smysl, důvod proč žijete. Založil nový směr, který nazval logoterapie – doslova léčba smyslem. Uvědomil si, že má pacienty, kteří vydrží obrovské množství bolesti, pokud ví, že to má nějaký smysl. Ideálním příkladem je třeba porod – v něm je velké množství bolesti, ale minimální míra utrpení, protože víte, že to má smysl. Opačným příkladem může být stav, kdy se jako hypochondr bojím rakoviny – tam je zase minimální bolest, ale velké utrpení. On z toho vyvodil, že musí dát pacientům smysl. Například – když nedopíšete tu knihu vy, už to nikdo nikdy neudělá. Frankl pochopil, že ve chvíli, kdy pacient už jen trpně čeká na nevyhnutelnou smrt, tak ona zpravidla rychle přijde. Pokud uděláte eutanázii duše, pak už není problém udělat eutanázii těla. To je ale poněkud opožděné hašení požáru. Jde tedy o to dát ještě každému člověku důvod, proč být zde na zemi. Můžu uvést jako příklad příběh mladého muže, který se po autonehodě ocitl na vozíku.

Slavní sportovci, kteří zemřeli náhle uprotřed rozjeté kariér
Nehody i sebevraždy. Tragických úmrtí sportovců je až příliš, Šural nebyl jediný

Měl asi problém najít nový smysl života, že?
On byl sportovec a odmítal pokračovat v takovém životě. Požadoval proto ukončení léčby. Jeho lékař se mu ale nadstandardně věnoval. Vedl s ním filozofické rozhovory o životě. Dnes je ten mladík paralympionikem a své dávné rozhodnutí k ukončení života považuje za největší omyl svého života. Měl štěstí, že zřejmě narazil na velmi poctivého lékaře a zároveň dobrého člověka. A pokud je mi známo, nebyl v tom žádný náboženský kontext. Pacient ovšem pochopil, že i život, který nemá sto procent fyzické zdatnosti, stojí za to, aby byl odžit.

Souhlasíte s výrokem předsedkyně Asociace nemocničních kaplanů o tom, že nemají otevírat těžká témata, ale musí být schopni o nich s pacienty mluvit?
Naprosto. Je k tomu třeba obrovských zkušeností. Ve chvíli, kdy už umírající člověk chce mluvit o smrti je nejhorší ho ‚zatnout‘. Říkat mu, že je škarohlíd a že tady bude ještě dlouho běhat. Takový pacient se pak uzavře do sebe, protože ví, že připravený ještě nejste vy jako kaplan. Naopak doprovázení umírajícího je třeba brát vážně. Rozkrývat jeho důvody, případně se snažit zprostředkovat setkání s příbuznými nebo blízkými, které chce ještě vidět. Cíl je vlastně být na stejné úrovni, jako ten umírající, brát ho vážně. A stejně tak musíme brát vážně někoho, kdo říká, že už nechce žít, kdo žádá o eutanázii. Tam je důležité najít ty kořeny, co je vlastně špatně, proč o to žádá. Když jsem dříve působil mezi středoškoláky, tak se mi občas stalo, že jeden z nich o půlnoci zavolal s tím, že chce okamžitě spáchat sebevraždu. Konzultoval jsem tyto případy obecně s psychology a jeden z nich mi dal dobrou radu ve smyslu – když ti někdo takhle zavolá, tak to ještě nemusí znamenat, že je jeho problém závažný, ale určitě to znamená, že musí být řešený hned. Když zavolá v noci z pátku na sobotu, tak nelze říct: počkej, až se uvidíme v pondělí ve škole. A podobné je to s nevyléčitelně nemocnými pacienty. I tam je třeba s člověkem mluvit a rozkrýt důvody, proč žádá o urychlení konce, jeho strachy a obavy. Zároveň ale není kněz v této roli někdo, kdo by měl rozhodovat. Měl by doprovázet, vyjednávat ve vztazích pacienta k ostatním lidem, pomáhat kde může, ale neměl by být vůdčím elementem. Jsou ale samozřejmě situace, kdy jste na tenkém ledě. V hospicové péči je denním chlebem otázka, jestli oslovit těsně před smrtí člověka jeho nejbližší, s nimiž měl vážné spory. Stojíte před otázkou, jestli zasáhnout nebo nezasáhnout do rodinných vztahů. Musím říct, že na to neexistuje žádný mustr ani příručka.

Kardinál Dominik Duka
Kauza kněze, který měl zneužívat dítě: Arcibiskupství podalo trestní oznámení

Může být nemocničním kaplanem každý kněz? A jak vypadá odborná příprava na tuto práci?
Kněz je vysvěcený bez dalších přívlastků, takže kaplanem může být každý. Příprava jde hlavně cestou předávání zkušeností během kongresů a není formalizovaná tak jako paliativní medicína, k níž ale mají kaplani v nemocnicích blízko, protože řeší podobné otázky. Naštěstí je dnes paliativa už atestovaným lékařským oborem a ve společnosti začíná být brána vážně. To bych se zase vrátil zpátky k oněm čtyřem dimenzím. Já jsem byl ještě vychovávaný k tomu, že smysl má hlavně vše měřitelné. A když si někdo s pacientem jen povídá, to nebylo považované za vědu. Dnes je situace výrazně odlišná. Dlouhodobý problém tlumení fyzické bolesti je prakticky vyřešený a pozornost se posouvá ke zbývajícím třem dimenzím. Vracíme se de facto k pozapomenuté pravdě, že lékař není fyzik, který si může dovolit řešit jen jeden rozměr. Už přeci šaman byl někdo rozkročený mezi humanitním a přírodovědným poznáním. Říká se přeci, že u lůžka pacienta nelze zůstat neutrální. Proto je lékař stále vázán přísahou. Fyzik ne, ani biolog. Lékař musí mít dobré znalosti, dovednosti a zručnost a v neposlední řadě postoje. Je známá věc, že v tom posledním česká medicína nejvíc pokulhává. V Anglii je při zkoušce na medicíně úplně stejně důležité stanovit pacientovi diagnózu a navrhnout správnou terapii, jako zaklepat, oslovit ho jménem a být k němu slušný. Oni totiž pochopili to, co my ještě úplně nechápeme – že i toto jsou procesy vedoucí zcela pragmaticky k uzdravení pacienta. Že to neměřitelné má přinejmenším stejnou váhu, jako to měřitelné.

V tom, co popisujete, se tedy potkávají lékaři a zdravotníci s kněžími?
Nemocniční kaplani jsou součástí stejného procesu. A já věřím, že význam jejich role bude do budoucna sílit, protože se podobně jako v armádě pragmaticky prokáže, že i kaplani přispívají k celkovému prospěchu nemocného. Utažení šroubků a spravení orgánů je velmi důležitá součást procesu a já to vůbec nechci zpochybňovat. Podstatné ale mohou být i ty další části. A kaplani samozřejmě nemusí být nápomocní jen pacientům, ale i zdravotnickému personálu.

Mluví nemocniční kaplani o Bohu či otázkách víry jen s těmi pacienty, kteří o to stojí?
Já jsem přesvědčen o tom, že to má kaplan dělat pouze ve chvíli, kdy téma otevře pacient. Ten, kdo vyhledá služby nemocničního kaplana, má obvykle obrovskou touhu komunikovat. A terapeutický proces je už jen v tom, že mluví a někdo mu nebo jí naslouchá.

Kardinál Dominik Duka při bohoslužbě.
Duka odvolal kněze, který měl v 80. letech zneužívat dvanáctiletého chlapce