Jak vás napadlo napsat knihu?
Potřebovala jsem ze sebe dostat zážitky a emoce ze smrti své nenarozené dcery. Rozhodně nebyl účel napsat knihu. Ten se mi splnil poměrně rychle a pak jsem se rozmýšlela, zda ji vydat a pokračovat v tom.

Musela vyvolat určitě jisté kontroverze…
Spousta lidí si prošla podobou zkušeností, moc se o tom však nemluví. Statistiky ale uvádějí, že děti umírají, ať už jde o potraty, nebo porody mrtvých dětí. Nemusí to být jen v těhotenství, ale kdykoliv během života. A je potřeba o tom mluvit, aby se rodiče, kteří prožili něco podobného, necítili tak, že je to něco divného. Přijít do společnosti jako rodič se stigmatem toho, že mu zemřelo dítě, není prostě dobré, lidé v lepším případě nevědí, jak reagovat. Narušuje jim to pohodovou atmosféru.

Můžete popsat, co jste vlastně prožila?
V podstatě jsem porodila mrtvé dítě, zemřelo ve 29. týdnu těhotenství, což už je klasifikováno jako porod. Běžně se však zachraňují děti i ve 23. týdnu.

Je možné se s tím smířit?
Měla jsem trochu výčitky svědomí, jestli jsem něco neudělala špatně a zda jsem nebyla nepřizpůsobivá rodička. Žádné vyšetření by ale nepřišlo na to, že jsem něco podcenila já. Musela jsem to ale zvládnout, nic jiného totiž ženám nezbývá.

A vaše okolí si to tak nespojovalo?
Pro naši rodinu to byla nová zkušenost. Hodně mě podrželi, snažila jsem se držet ostatní, trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, že můžu i já brečet. Všichni ví, že se takové věci dějí, ale dokud se to nestane někomu blízkému, tak je to velmi vzdálený problém. Až později jsem zjistila, že je spousta žen i v mém okolí, které potratily, aniž by to někomu vyprávěly.

Když mě po deseti dnech pustili z nemocnice, napsala jsem o tom krátký status na facebook, aby se mě nikdo neptal, kdy už budu rodit, chtěla jsem se tím vyhnout nepříjemným otázkám. V návaznosti na to se mi začala ozývat spousta žen, že potratily a nikdy o tom nenašly odvahu mluvit. Proto jsem měla potřebu toto téma mezi lidmi více otevřít.

"Na smrt nejsme zvyklí"

Proč o tom lidé nemluví?
Je to hodně bolavé, nejsme na smrt zvyklí. Možná to trochu otevřela covidová doba. Dřív lidé umírali doma, dnes se se smrtí přímo nepotkáváme, jen se dozvíme zprávu z nemocnice. Nikdy se na ni nedá úplně zvyknout, vždy je to silné. Její přijetí může ale přinést i spoustu darů, hodně to změní priority, některé věci mi v životě přijdou už úplně nedůležité.

Vaše těžkosti ale tím porodem neskončily…
Pokusili jsme se manželem o druhé dítě. To se však narodilo předčasně ve 26. týdnu a má sluchovou vadu. Dnes je Serafíně šest let, má voperovaný implantát, bez kterého prakticky neslyší. My na ni znakujeme, spoustě věcem rozumí. Hůř se učí mluvit, mluví svoji tatarštinou, my její slova poznáme, jinak jí ale nikdo moc nerozumí.

Bylo pro vás těžké tento fakt přijmout?
Paradoxně to pro nás těžké nebylo, měli jsme za sebou zkušenost, kdy jsme první tři měsíce bojovali o její život. Ale naučit se s tím žít bylo pro nás velmi, velmi složité. Jsme prostě zvyklí komunikovat jinak.

Jak jste zvládali období, kdy byla v inkubátoru?
Serafína byla v inkubátoru tři měsíce. Místo v prosinci přišla na svět v září, z porodnice jsme si ji mohli vzít domů koncem ledna, prvně jsem ji kojila až někdy v prosinci, mléko do té doby měla jen z odsávačky. Pro mě to chtělo velkou disciplínu, odsávat po třech hodinách, když člověk nemá u sebe dítě, je těžší. Žena má trochu strach o dítě v inkubátoru a často o mléko přijde. Děti v inkubátoru jsou velmi citlivé na světlo či hluk. Mohli jsme na ni jen položit ruku a sedět vedle.

Nebála jste se poté mít další dítě?
To už bylo za odměnu. Musím ale říci, že těhotenství byl stres, doktoři mi říkali, že těhotná už být nikdy nemám a že rodit budu určitě císařem jako předtím, kdy mi dělohu rozřízli odshora dolů. Když jsem šla k lékaři, řekl mi, že to dopadne špatně, a doma jsem pak brečela. Nakonec jsem rodila raději doma.

Cože? To jste byla tedy hodně odvážná…
V porodnici by mě nenechali asi ani rodit přirozeně. Chtěla jsem zůstat co nejdéle doma a nakonec to dopadlo nejlépe, jak mohlo. Obavy tam byly, ale po těch strašných zkušenostech nebyly nijak velké. Něco špatného se může stát i v porodnici. Snažíme se pojistit proti smrti a děláme z toho takovou mašinérii, že to nemusí být ku prospěchu věci.

Příprava druhého dílu

A co váš manžel, pomáhal vám?
Můj muž mi pomáhal celou dobu a byl trochu nervózní z toho, že to trvá dlouho. Porodní asistentku jsme volali až ke konci a uklidnil se, když tam byl někdo další. Pro něj to určitě bylo hodně náročné. Porodní asistentky, které by byly ochotné při domácím porodu asistovat, mají svázané ruce a nemohou poskytnout pomoc.

Vy si také píšete svůj blog, píší vám lidé v diskuzích?
Zaujalo mě, že mám vlastně fajn sledující, nenávistné komentáře téměř nejsou. Reakce jsou moc hezké. Předčasně narozených dětí se rodí čím dál tím více a cítím rozhodně potřebu o tom mluvit a psát. Napsala jsem i příspěvek o kojení na veřejnosti a to snůšku nenávistných komentářů vyvolalo.

Proč jste zvolila ten název Těhotnej Buddha?
Než strašně bojovat a být silný, je možná lepší nedělat nic, nikam neutíkat a přijmout věc tak, jak je. Proto ten Buddha. Bylo to to nejtěžší, co jsem v životě zažila a to jsem visela na hácích a zpívala nahá na pódiu, takže mám srovnání. Nyní píši druhý díl, zatím ale nic prozrazovat nebudu.

Na závěr se vás nemohu nezeptat: Jak reagují lidé na váš vzhled?
To je další věc. Než nás lidé poznají, tak mají pocit, že jsme nezodpovědní rodiče. Když jsem rodila Serafínu, měla jsem dredy a mysleli si o mě, že jsem nějaká fetačka. Nechala jsem si do kartičky zdravotní pojišťovny dát titul z vysoké školy a všude se pak ke mně chovali úplně jinak.