Velemlok čínský je suverénně největší obojživelník a zároveň i jeden z nejstarobylejších a vývojově neúspěšnějších druhů vůbec. Přestože se za 180 milionů let v podstatných rysech nezměnil a právem nosí označení živoucí zkamenělina, je kriticky ohrožen a nachází se na červeném seznamu ohrožených druhů CITES.

Velemloci v dávných dobách obývali obrovská území současné Eurasie a Severní Ameriky a jejich nálezy máme i na území dnešní České republiky. Dnes jsou však zatlačováni do horských čínských enkláv, kde izolovaně přežívá jen několik málo samostatných populací.

Pražská zoo se proto aktivně zapojila do studování tohoto druhu a bude se pokoušet o jeho rozmnožení. „Byla by obrovská škoda, kdyby se stalo to, na co máme jako lidstvo velmi vehementně našlápnuto, a to je vymření velemloků,“ říká kurátor obojživelníků Zoo Praha Petr Velenský.

Prastaří kanibalové

Ani zákaz lovu na maso, který přišel v roce 1966, příliš nepomohl zvýšit počet volně žijících jedinců. Jediným přirozeným nepřítelem velemloka čínského je přitom člověk. Žádný jiný predátor si totiž na na něj kvůli velikosti netroufne.

Velemlok ze všech stran
Velemlokárium v Zoo Praha je první a jediné zařízení tohoto druhu v Evropě, které je speciálně postavené jen pro tento druh obojživelníka, který potřebuje výjimečně specifické podmínky pro život. Celá expozice je koncipována jako systém tůní v čínském horském masivu. Pavilon je dimenzovaný tak, aby měl návštěvník možnost vidět velemloky ze všech stran a vytvořit si tak obrázek o tom, jak tento druh vypadá. Tento systém umožňuje velemlokům dostatečný komfort a nepřidělává jim stres.

Dospělý velemlok může dorůst až 180 centimetrů a vážit 60 kilogramů a je tak s obrovským náskokem největším obojživelníkem na světě. „Dokud dorůstá, tak je loven různými šelmami a ptáky, ale jakmile vyroste nad padesát centimetrů, tak už žádné nepřátele kromě člověka nemá,“ říká Velenský.

Úspěšnost velemloků tkví v jejich extrémně nízkých nárocích na příjem potravy, což je dáno jejich pomalým metabolismem. Prakticky se nepohybují a celý život tráví v úkrytu pod břehem, odkud vylézají pouze samičky, když hledají partnera k páření.

Ani kvůli lovu nemusí opustit bezpečný prostor. „Velemlok má unikátní loveckou techniku. Zůstává skrytý v dutině pod břehem, odkud vykukuje jen předkem hlavy, takže je prakticky neviditelný. Když se kolem něj cokoliv hne, tak prudce otevře svá enormně velká ústa, roztáhne krk a nasaje kořist i s proudem vody do tlamy,“ popisuje Velenský.

Rázový podtlak, který velemlok tímto způsobem vytvoří, doprovází ostrý zvuk, při kterém zaléhají ušní bubínky. Tímto způsobem tito predátoři loví krysy, žáby, ryby, ale i jiné menší velemloky včetně svých potomků. Jsou totiž kanibalové a jejich nejčastější potravou jsou právě menší velemloci.

Pražští velemloci

Pražská zoo chová celkem 17 velemloků a její chloubou je největší evropský velemlok Karlo, který měří 158 centimetrů a váží 31,5 kilo. Péče o velemloky je však velice náročná, protože jsou extrémně citliví na dlouhodobý stres.

„Jen když velemloka nasvítíte víc, než je třeba, způsobujete mu stres, který se projeví zhoršením činnosti imunitního systému,“ popisuje citlivost zvířat kurátor. Podobným způsobem jsou citliví nejen na světlo, ale i na chemické složení vody, vibrace nebo podávanou potravu. Oslabení imunitního systému vlivem dlouhodobého stresu může zvíře i zahubit.

Chovatelé se proto v expozici i zázemí velemlokária snaží vytvořit ideální chovné podmínky. „Velice detailně našim velemlokům simulujeme roční cyklus, délku dne, tání ledovců i období sucha, upravujeme teplotu a chemické složení vody, tak abychom zvířatům navodili pocit přirozeného prostředí,“ popisuje náročnost podmínek chovu v zajetí Velenský. Budou-li mít velemloci ideální podmínky, může se pražská zoo pokusit i o jejich rozmnožení, které se zatím v žádné jiné zoo mimo Čínu nepovedlo.

Mloci s tradicí

„Živoucí zkameněliny“ proslavil román Karla Čapka Válka s mloky, kde se toto zvíře objevuje jako vysoce inteligentní druh, který se vzbouří a vyhrožuje lidstvu válkou. Inspiraci ke slavnému románu našel Karel Čapek ve veřejném akváriu, které stávalo v Riegrových sadech a byl v něm umístěn právě jeden velemlok.

Kromě tohoto bylo dva jedince možné od 50. let minulého století vidět i na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Poslední zemřel na začátku 21. století. Velemloci mají tedy v Praze tradici, na kterou navazuje i současný chov v pražské zoo.