Nebyla to ale pravda, neboť si sousedka spletla Jarmilina otce s jeho nejstarším bratrem. To ale vyšlo najevo až o pár hodin později.

„Maminka při té zprávě padla k zemi. A nastalo rychlé oživování, které naštěstí dobře dopadlo," říká Jarmila, která mládí prožila kousek od Mladé Boleslavi s rodiči a o osm let mladším bratrem.

Maminka se starala o domácnost a malé pole, otec jezdil s koňmi u starosty. Později pak také jezdil na kole do Brandýsa nad Labem, kde si přivydělával jako zedník při stavbě záložny.

Jarmilu vychovávala hlavně babička, protože maminka trávila většinu času v lázních. „Tatínek vydělával sto dvacet korun, ale sto korun rovnou odvážel mamince do lázní, za dvacet korun si kupoval svačiny, a tak to byla babička, která mi vařila."

S prarodiči se také poprvé dostala do Prahy, když jako dvanáctiletá na statku omývala zeleninu, kterou vypěstovali, babička ji vázala do kytiček a společně s dědou vyráželi brzo ráno na Uhelný trh. „Bylo to takové zpestření prázdnin. Děda prodával, já mu hlídala kobylu."

Bídu během války Jarmila nepocítila. Babička s dědou obdělávali pole, měli dvě krávy a o víkendu půjčené koně od starosty. Do chodu domácnosti se ale už jako děvče musela také zapojit.

Utíkala ze školy, aby uvařila oběd

„Vždycky jsem poprosila v deset hodin paní učitelku, aby mě pustila domů, že musím uvařit, aby až příbuzní přijdou z pole, měli teplý oběd a po něm mohli jít zase pracovat." Nejraději vařila rajskou omáčku. Tou se zavděčila celému osazenstvu. „Jen s kynutým knedlíkem mi musela pomáhat babička, ten jsem dlouhou dobu neuměla. A houskový se tehdá ještě moc nedělal."

Ráda také vařila polévky. „Natrhala jsem na zahrádce zeleninu a ručně dělala nudle. Jelikož jsem je ale neuměla krájet, pomáhala jsem si tím, že jsem rozšmudlala vajíčko s krupičkou," směje se Jarmila.

A na sváteční dny pak chalupu provoněly babiččiny buchty. „A ne jeden pekáč, ale rovnou několik! Buchty byly výborné, hned se po nich zaprášilo."

Tatíčku starej náš

Ve čtrnácti letech vyšla školu. Zrovna se psal rok 1939. „Přišel Hitler a my jsme se s ostatními spolužáky koukali, jak si to k nám Němci mašírujou… Ještě silnějším zážitkem však pro nás bylo, když umřel náš prezident Masaryk. Tehdy jsme všichni ve škole brečeli a zpívali: „Tatíčku starej náš, šedivou hlavu máš, dobře je tu ještě s námi, dokud jsi ty mezi námi…"

Po škole nastoupila k sedlákům, kterým pomáhala sázet brambory. A následovaly vdavky. Díky nim se dostala do hospodářství, které mělo šestnáct hektarů pole.

close ŠEDESÁT LET SPOLU. Přestože manželovi rodiče nebyli sňatku nakloněni, oslavila Jarmila se svým manželem diamantovou svatbu. zoom_in „Po pětačtyřicátém tam tchánovi dělalo hodně Němců, pak je ale odsunuli a neměli pracovní sílu, tak jsme tam s manželem pracovali jen za jídlo. To ale manželova babička nemohla vidět, nechtěla, abychom takto živořili bez peněz, tak jsme šli k ní."

Babička dala novomanželům kousek pole a barák. „Mužova babička byla zlatá. O to horší byla ale jeho matka, která říkala, že se nemáme chtít. Ze začátku našeho vztahu jsem mu vše i rozmlouvala a říkala mu: „Jardo, nech toho, vaši náš vztah nechtějí, oni potřebují, aby ses přiženil do statku s velkým polem…" Ale asi jsme si byli souzení, tu nepřejícnost jsme přečkali."

Všechny peníze šly do léčby syna

Dva roky po válce se Jarmile narodila dcera, o další dva roky později syn. Ten ale záhy zemřel. „A přitom jsme s ním jezdili po devíti pražských klinikách! Stál nás 52 tisíc korun. V hospodářství se nám začalo dařit, a tak všechny vydělané peníze šly na jeho léčbu."

Když se narodil, Jarmila z něj byla nadšená. Nedovedla si představit, že by takový krásný tříkilový klučina mohl mít nějaké problémy. „Byl spokojený, pěkný, to dcera Hanka byla při porodu chcípáček. Měla jen 2,20 kilo!"

Chutnalo mu, rostl, měl zdravou barvu. Jediným problémem tím zásadním bylo, že stále ležel. Půl roku po jeho narození, těsně před Vánoci, s ním šla na doporučení své maminky k doktoru Šebestovi.

Doktor se třemi dětmi tomu bude rozumět…

„Maminka mi říkala, ať jdu právě k němu, že sám má tři děti, že mi určitě poradí. On se na syna však jen podíval a řekl, že je pěkný, ale líný."

Na náměstí pak ordinoval doktor Kafka. Před ním ale Jarmilu její maminka varovala. „Ten má jenom jedno dítě a nemocnou paní s míchou, ten tomu moc rozumět nebude," radila jí maminka.

Jarmila ale byla zoufalá. A tak nedbala na její rady. „Prohlédl ho. A problém nastal, když ho vzal za ručičky, to se rozplakal. Poslal nás proto do dětské nemocnice."

Nemocnice se staly pro Jarmilu druhým domovem. „Na klinikách si syna profesoři půjčovali jako králíčka. Ale žádná péče nepomohla, umřel 1. června, nedožil se ani jednoho roku. A co mu bylo? To jsme se dozvěděli až z úmrtního listu, kam nám napsali, že měl vrůst mezi čtvrtým a pátým obratlem. Dříve se to nesmělo nahlas říkat, ale po porodu prý nemohl dýchat, tak s ním sestra nejspíš necitlivě zaklepala a tím se mu skřípla mícha."

V padesátých letech přišla Jarmila s manželem o pole i dobytek. V JZD pak vydrželi jen rok. Do toho se jim narodil další syn, drobný, ale jinak zdravý jako řípa.

Doktor za stovku

„Problémy se zdravím ale začal mít najednou manžel. Kvůli vředům v žaludku jezdil do Prahy k hlavnímu nádraží, kde byl soukromý doktor. Za každou návštěvu si účtoval sto korun!"

Jarmile v této těžké chvíli pomáhal tatínek, který jezdil na kole do továrny v Neratovicích. „Byly to hrozné chvíle. Manžel pořád marodil, já jako ženská jsem si vydělala na poli jen pár korun. Vystoupili jsme proto z družstva a strejda, který byl ve straně, nás došikoval kousek od Prahy na samotu v Točné, kde jsem krmila šedesát kusů dobytka."

Bydleli na Nouzově, nedaleko Komořan. A krátce nato, v Modřanech kousek u cukrovaru, našli své vysněné bydlení. Cesta k němu však byla složitá.

„Šli jsme s manželem ulicí kolem modřanské strojírny, pěkný kus do kopce. A na rohu můj muž viděl barák a říkal: Tak tenhle bude jednou náš, tam se nastěhujeme!"

A Jarmilina reakce? „Nejsi máklej? Kde bychom na něho asi vzali?"

Jednou kolem něho Jarmila procházela a zrovna začalo pršet. „Venku stál majitel té vily, tak jsem na něj zavolala, ať řekne své paní, že prší, ať si věci rychle uklidí dovnitř. Jenže on mi odpověděl, že je v nemocnici a asi umře…"

Jarmila nelenila a pomohla mu věci nanosit dovnitř. „Paradoxně jeho žena se zakrátko vrátila z nemocnice, kdežto on umřel. Bydlela tam sama, v celé té vile, tak jí řekl jeden ředitel, kterému jsem hlídala syna, že bychom si ho rádi koupili."

Majitelka chtěla za nemovitost sto tisíc. Postupně cenu ale zvyšovala. „Sto tisíc jsme přitom s manželem dali dohromady. Vypomohl bratr, rodiče… Ale jí to stále nestačilo, kladla si další požadavky. A půjčovat si v té době nedalo."

Tchyně nepůjčila ani korunu

Rodiče Jarmile vypomohli. A tchyně? Nikoliv. „Přitom se nám chlubila, že má našetřených třicet tisíc na knížce. Manžel mě proto prosil, ať k ní zajedu a zeptám se, jestli by nám půjčila. Věděla jsem však, že mě nenávidí, tak tam jel můj muž." Se zlou se ale potázal. Matce nabízel z každé výplaty tisíc korun, aby měla jistotu, že bude mít peníze brzo zpět. Znamenalo by to, že by s Jarmilou živořili, vysněnou vilu si ale chtěli koupit za každou cenu.

„Nepůjčila mu ale ani korunu. A pak dokonce neměl nic ani z jejich chalupy. Nedostal ani ručník," říká i po mnoha letech s hořkostí v hlase Jarmila.

Nakonec to byl až jejich známý, ředitel, který jim půjčil chybějících padesát tisíc korun. „Takové velké peníze jsme od něj nechtěli přijmout. Ale on na tom trval. Je pravda, že jsem mu pomáhala, co to šlo. Opatrovala jsem jeho syna, okopávala jim zahradu, když měli zaplavený sklep, běžela jsem bez řečí uklízet…"

Přivydělávala si v zahradnictví, kde prodávala stromky, pracovala ale i ve fabrice v kuchyni. „Jedna kuchařka mi však děličkou na těsto přerazila nos, druhá mi pak opařila nohu a dostala jsem do ní infekci, proto když jsem se uzdravila, do kuchyně jsem už nechtěla."

Ve fabrice uklízela, ale dostala se i k řízení mostového jeřábu. Vydržela čtyři roky, než kvůli průvanu dostala zápal plic. Před důchodem pak skončila ve výdejně montérek, odkud odešla v roce 1980 na zasloužený odpočinek.

Ve straně Jarmila ani její muž nikdy nebyli. „Ve fabrice sice muže nutili, říkali mu, že by mohl mít družstevní výstavbu, že by se z něj stal velký panák. Manžel ale nepodlehl. A dokola opakoval: V žádné straně nebudu, stačí mi jen ta zahrádkářská a sokolská legitimace!"