Do doby, kdy v Praze na pořádek dohlíželi četníci. Do doby, kdy nebyli bezdomovci. „Nepamatuji, že by byli bezdomovci. Za to bylo spoustu žebráků. Ti se nepotulovali, přebývali buďto ve sklepních bytech, nebo třeba u nás na Lhotce ve vyřazeném vagonu. Nebyla práce, a tak žebrali. Doba je donutila."
S rodiči a mladším bratrem vyrůstala Marie v dvoupokojovém domku stavěném před první světovou válkou. Měli dvě obrovské místnosti ratejny.
Byli jsme kozaři
A chovali husy, králíky, slepice. „A kozy. Sousedi nám říkali kozaři. Na krávu jsme zkrátka neměli." Díky zvířectvu, které její rodiče chovali, měli s bratrem maso. Vždy v neděli. V týdnu pak jedli bramborové placky, vdolky, polévky. „Kousek od našeho domu byl také pekař, u kterého maminka kupovala chleba. Jenže jsme na to nic neměli. Tak jsme si to aspoň pocukrovali."
Už od dětství musela Marie přidat ruku k dílu. Zatímco její maminka chodila příležitostně pomáhat při žních nebo sázela stromky, v šesti letech už Marie sekala srpem trávu, pásla kozy, chodila na kopřivy husám a housátkům.
Trucovat? To jsem nemohla
„Jednou jsem se strašně ošklivě sekla srpem. Řvala jsem, že umřu," směje se Marie, která na ránu nakonec přiložila lupen, který našla v trávě. „Trucovat jsem tehdá nemohla, že musím takhle pracovat, to bych ještě dostala." Maminka totiž měla připravenou rákosku na kredenci, tatínek řemen v kalhotách.
Rákosku poznala Marie mnohokrát, řemen pouze jednou. „Byla jsem po škole, nedávala jsem pozor. A pan učitel mi řekl, že musím dvacetkrát napsat větu: Nedávala jsem pozor. Když jsem pak přišla domů a tatínek se mě zeptal, kde jsem byla, řekla jsem, že na náboženství. A byl malér, protože já na žádném náboženství přihlášená nebyla…"
Marie se schovala pod stůl. Trestu však neunikla. „Tatínek odepnul řemen z kalhot a tak mě zešvihal! A křičel u toho, že mě nebije za to, že jsem byla po škole, ale za to, že lžu…"
Tatínek si podle Marie svůj odpor k náboženství přivezl z Ruska během první světové války, kde mu prostřelili plíce. „Tam načichnul k jejich ideologii. Vyprávěl nám jako dětem, že tam měl zůstat. Že tam by bídu neměl…"
Potají do kostela
Pobožná Mariina maminka, která pocházela z osmi dětí, to neměla jednoduché. Jediné, co jí tatínek toleroval, byl obraz Madony v pokoji. Do kostela chodila tajně. „Madonu si tu klidně měj, ale děti mi nikdo nebude voblbovat," říkával tatínek mamince. Maminka pak Marii s bratrem na náboženství přihlásila, otec je odhlásil. Na truc.
Bez žebračenek
Půtky ohledně náboženství byly ale jen malicherné oproti tomu, co následovalo v roce 1931. Tatíkovi přestali dávat žebračenky, neměl žádnou podporu. Přišla zima a s ní i mráz.
Marii bylo devět, jejímu bratrovi pět. A maminka už byla zoufalá. Neměla pro své děti ani jídlo, ani teplo domova. Doslova. „Jednoho dne nás maminka odvedla ke starostovi. Řekla tady máte děti, postarejte se o ně, já se jdu oběsit. A šla domů."
Starosta zavolal obecního strážníka, který Marii i s bratrem odvedl do dětského domova. „A tam jsem poprvé jedla rohlík. A pila kakao," zasnila se Marie, která do té doby znala jen kafe ze žita a cikorky.
Šít se naučila v hospodě
Když Marie v pětatřicátém vychodila měšťanku v Podolí, maminka rozhodla, že se půjde učit na Vinohrady švadlenou. V té době do místní hospody chodili agenti, kteří prodávali na splátky šicí stroje singrovky. Maminka Marii jeden stroj také koupila.
„Pak mě přivedla do hospody k tomu, co předváděl stroje. Ukažte jí to, ona bude švadlena, přikázala mu maminka. A tak jsem se naučila na stroji," vzpomíná na „rychlokurz" Marie.
Den, kdy tatínek poprvé plakal
Jen co se začala učit na švadlenu, musela přestat. „Maminka šla do nemocnice se štítnou žlázou. A už se z ní nevrátila. Bylo jí pouhých 42 let, mně 14, bratrovi 10. A tehdy… Tehdy jsem tatínka viděla poprvé plakat," říká se slzami v očích Marie, které tatínek řekl, že už se nemůže učit na švadlenu, ale musí do práce.
Do rodiny po smrti maminky přibyla „teta", která vařila, uklízela, starala se o Marii a jejího bratra. „Sám by si tatínek asi nikoho nenašel, ale to víte, na Lhotce to byla drbárna. Báby hučely do tatínka, že nemůže zůstat sám. A tak mu našly právě tu tetu…"
V té době navíc dostala rodina poručníka doktora Vacka, který k nim do baráku chodil pravidelně na návštěvy. „Kontroloval, jestli je u nás všechno v pořádku. A po válce povýšil stal se prvním pražským primátorem!" vzpomíná na významného poručníka Marie.Ve třicátém osmém Marie začala pracovat ve fabrice v Hodkovičkách.
„Bydlel tam Žid Reiniš, který šil dámské prádlo. Ze začátku mě mistrová nechala pouze odstřihovat nitě, když ale viděla, že jsem šikovná, šla jsem ke stroji. Tehdy jsem brala sedmdesát korun týdne! Hotově, na ruku. Jenže už se schylovalo k válce. A chudák Žid pak špatně dopadl…"
Zato tatínek měl podle Marie štěstí v neštěstí. Ve čtyřicátém prvním umřel na rakovinu plic.
Utekl oprátce
„Když o tom ale zpětně přemýšlím, jsem šťastná, že tomu utekl. Byl to kovaný komunista, už když se v roce 1921 zakládala komunistická strana, tatínek tam byl nastoupený jako první. Asi bylo dobře, že tomu takto unikl, protože jinak by dost možná skončil na oprátce."
Přestože měla v Praze čtyři tety a dva strejdy, po tatínkově odchodu se o Marii nikdo nepostaral.
Doktor Vacek proto sehnal do domu na Lhotce nájemníka a Marie šla sloužit na Smíchov do rodiny důstojníka. „Sloužila jsem u pánů, kteří měli krásný velký třípokojový byt v pátém patře. Měli svou pradlenu i paní na mytí oken. Já luxovala, čistila pánovi boty a šaty, chodila jsem nakupovat nebo jsem jejich dceři Evičce chodila naproti do školy ve Vodičkově ulici a nosila jsem jí domů tašku," vzpomíná na léta u důstojníka Marie.
Musela ale také mlčet. O zahraničním rozhlasu, který důstojník potají poslouchal. „Panička mi říkala s nikým nemluvte, neříkejte, u koho jste!"
Rodina důstojníka měla i psa, kterého Marie milovala. A často s ním chodila na procházky. Jednou však měla i nechtěný doprovod. „Přidali se ke mně gestapáci pitomí! Začali na mě německy, pořád na mě volali slečna slečna… Jak já se strašně bála!"
Na Smíchově? Tam jsem se bála
Jelikož ale znala Marie na Smíchově všechny průchody, do jednoho zaběhla a počkala, než odejdou. „Ztratila jsem se jim. Ale jakmile jsem došla domů, brečela jsem. A od té doby jsem se na Smíchově bála."
Svůj strach od té doby nedovedla potlačit. Chtěla zpátky na Lhotku. „Za tetou, která v té době pracovala v Modřanech, dokonce přišla panička prosit, abych se vrátila. Já už jsem zpátky ale nechtěla."
Přestože měla rodinu důstojníka ráda, přestože se o ni hezky starali a vzali ji s sebou i na dovolenou. S Němci se setkala Marie tváří v tvář ještě jednou. Ve fabrice v Modřanech, kde u lisu vyráběla desky do rentgenu.
„Od čtyřicátého druhého, když už se pomalu blížily Lidice, tam byl německý dozor. A jednou tam Němci vtrhli a odvedli muže od strojů. Dodnes nevím, jestli skončili na popravišti nebo v koncentrácích."
Co dočinění, osudové, měla Marie po válce i s ruskými vojáky. V pivovaru v Braníku rozdávali chleba. A na stráni nad pivovarem zrovna stáli ruští vojáci, hráli na harmoniku, zpívali.
Všechno listí opadalo, taková to byla šlupka
„Stejně jako spousta dalších jsem se také zastavila a čuměla jsem na ty vojáky. Tak dlouho, až jsem úplně zapomněla jít pro chleba," směje se Marie při vzpomínce na to, jak ji ruští vojáci úplně ohromili. Když se pak vzpamatovala a došla dolů do pivovaru, chleba už nebyl.
„Když jsem se vracela s prázdnou kolem těch vojáků, všichni byli mrtví! Jednomu z nich ujela noha v trávě, v kapse měl granát… Pamatuji si, jak stromy kolem byly předtím samé listí, pak najednou holé. Taková to byla šlupka! A stačilo, abych s nimi zůstala o chvíli déle…"
Jedinou hezkou vzpomínku, kterou má Marie na období války, je setkání s budoucím manželem. „Znali jsme se už od dětství, Pepík bydlel kousek od nás, chodili jsme spolu i do školy. Když zemřel tatínek, jela jsem se podívat do baráku na Lhotku, on tam náhodou také přijel, hned mě pozval do divadla…"
Doteď ale Marii mrzí, že svá nejhezčí dívčí léta prožila právě za války. „Vždyť já se kvůli ní ani nenaučila tancovat! Ta válka k tomu zkrátka nebyla, zábavy byly zakázané."
Nimravá práce
Tři roky po válce si Marie udělala kurz na prodavačku. „Pamatuji si, jak jsme až do třiapadesátého stříhaly potravinové lístky. Kdo si chtěl koupit potraviny, měl lístek na pět deka pečiva, padesát gramů uzenin, sto gramů masa… A to jsme pak jako prodavačky musely lepit na velké plakáty, to byla taková nimravá práce!"
Horší než stříhání papírků se však ukázalo tahání konví s mlékem či dřevěných bas s pivem a sodovkami. Tak dlouho se Marie přetěžovala, až si uhnala žlučníkový záchvat.
Pár let poté pomáhala manželovi jako šmírák (mazač) ve stavebnictví, kde mu mazala stroj vazelínou. Před důchodem v osmdesátých letech nakonec skončila ve skladu v televizi na Kavčích horách.
Na období před revolucí vzpomíná Marie ráda. „Protože mohu zpětně srovnávat s válkou, poválečnými roky… Za socialismu byla práce, jídlo, mohli jsme si koupit i lepší oblečení. A přelomový rok osmdesátý devátý? To, co se v něm dělo, na to nerada vzpomínám," říká Marie, která podle svých slov byla částečně naočkovaná už od svého tatínka.
„Ten říkával, že kapitalismus je nejhorší období. Měli jsme ho už za první republiky. A nebyly to hezké časy."
Až budu chtít děti, budu je mít!
Krušné chvíle zažívala Marie i v padesátých letech v krámě. „Protože jsem dělala tam, kde jsem dělala, samozřejmě místní drbny drbavý se mě pořád ptaly, proč ještě nejsem v jiném stavu. Já jim odpovídala prokristapána, baby, nechte toho, já děti můžu mít. Až je budu chtít, tak je budu mít. Nepleťte se do toho!"
Jenže pravda byla taková, že Marie chodila na léčení do Podolí. Tam jí lékaři řekli, že je v naprostém pořádku. Na vyšetření tak pozvali lékaři jejího muže. Ten se ale vzepřel a Marii řekl, že ho tam nikdy nedostane.
Vykašlat se na Pepíka? Nikdy
„Baby mi pak v krámě radili, ať se na Pepíka vykašlu. Ale já bych nikdy od takového chlapa, mé první lásky, neodešla!"
Rozdělil je až rok 2000. „V 77 letech manžel umřel na mrtvici a já zůstala sama. Bez toho hodného chlapa, dříče."
Dítě na zkoušku
Sama vydržela dalších deset let v domě na Lhotce. Přiznává, že jí nabízeli volná místa v domovech důchodců po celé Praze. Ale Marie nechtěla. „Na Lhotce jsem se narodila, v těchto místech chci také umřít!" směje se žena, která svému muži přivedla jednou „na zkoušku" dítě z dětského domova.
„Nebylo to ale ono. Manžel se na něj divně díval, nezajiskřilo to mezi nimi. Vím, že by to nefungovalo. Zpětně ale nelituji, už se ani neohlížím. S Pepíkem jsme prožili krásná léta. A s tím ostatním, co má přijít a přijde? S tím už jsem smířená…"
