Jak se zdá, její příběh má šťastný konec a může být motivací pro ty, kteří se ocitnou na stejné cestě. Avšak jednoduché to určitě neměla. 

„Maminka nemohla moc pracovat a táta nebyl schopný nás moc dobře finančně zajistit. Žili jsme ve špatných podmínkách, doslova ze dne na den. Občas se stalo, že nám nefungovala elektřina, netekla voda, občas jsme neměli ani co jíst. Poslední kapkou bylo, že mamka onemocněla schizofrenií a byla hospitalizovaná v psychiatrické léčebně," vzpomíná, jak začal její pobyt v krnském dětském domově.

Nejtěžší bylo podle ní zvyknout si na to, že už najednou nebydlí ve velkoměstě, ale na vesnici. Komfort, který byl předtím naprosto přirozený, byl diametrálně odlišný. Musela například počítat s tím, že autobus do obce zajíždí dvakrát denně a že tu fungují jen jeden obchod, který navíc večer zavírá.

Touha učit se

„Je pravda, že také ostatní děti, s nimiž jsem bydlela, byly úplně jiné než já. Už tehdy měly jiné preference, a tak jsem si s nimi moc nerozuměla. Trochu jsem si v jejich kolektivu připadala jako outsider," vypravuje dnes čtyřiadvacetiletá Hana Abbasová. Na druhou stranu, všechno zlé je pro něco dobré. A protože Hanka byla od malička tvrdohlavá a za vším si nekompromisně šla, touha po učení ji neopouštěla ani v domově. 

To pro ni mělo jednu nespornou výhodu. „Bylo obvyklé, že jsme bydleli po dvou. Jenže když jsem byla o pár let starší, často jsem se učila, a tak jsem měla i svůj „vlastní" pokoj, kde jsem mohla být sama a mohla jsem se tam schovat před světem," vysvětluje.

I přesto, že se musela lecčemu přizpůsobit, nevzpomíná na dětský domov ve zlém. „Během let jsem se velmi spřátelila s tetou Jindřiškou, se kterou jsme společně začaly trávit i volný čas a když jsem pak byla starší, staly se z nás kamarádky. Maximálně vstříc se mi vždycky snažil i pan ředitel Josef Povolný," říká s tím, že se v domově neměl nikdo šanci nudit. Vždycky byl pro děti připravený nějaký program.

Úkoly, služby, zábava

Často například vyráběli, malovali, ale také jezdili na výlety. Dokonce se stalo, že některé akce jim vrstevníci z „normálních rodin" záviděli. I přesto ale v domově nechyběl denní režim, který musel každý bez rozdílu dodržovat.

„Jakmile jsme například přišli ze školy, museli jsme si nejdříve udělat úkoly a až teprve poté jsme mohli jít brouzdat po internetu, nebo ven. Sešli jsme se pak na společné večeři a po ní následovaly služby. Někdo uklízel, jiný umýval nádobí, další vytíral společné prostory, vynášel koše nebo čistil koupelny," popisuje Hanka každodenní chod domova.

O víkendu si ale například mohli vybrat, co budou vařit. V pátek pak s tetami jezdívali na nákup. „To bylo užitečné. Alespoň jsme si udělali přehled, kolik co stojí," doplňuje.

Jak se zdá, v domově panují dobré podmínky. Přesto personál rodinu dětem nenahradí. I Hanka se při vyřknutí slova rodina cítila trochu ochuzená. „Kdybych zůstala doma a žila nadále ve špatných podmínkách, asi bych nebyla teď tam, kde jsem. Navíc jsem měla opravdu blízký vztah s tetou Jindřiškou, která mi vždy poradila a utěšila mě, když jsem měla nějaké trable," vysvětluje Hanka, která ani v domově nezapomněla na své rodiče.

Sama za sebe

Ze začátku s bratrem navštěvovali maminku každý víkend. Jenže jak čas plynul, jezdili za ní stále méně a méně. Později ji opět hospitalizovali v psychiatrické léčebně. V současné době už je v domově důchodců, který pečuje o klienty, kteří onemocněli schizofrenií.

„Teď za ní jezdím tak jednou do roka. Za to s taťkou jsem se vídala celkem často. Jezdil i za námi do Krnska. Jenže také on začal mít zdravotní problémy a před čtyřmi lety zemřel," říká Hanka, která si z pobytu v dětském domově odnáší řadu zkušeností. Od té doby je nebojácná, cílevědomá a spoléhá se jen sama na sebe.

Svou školní kariéru začala na Základní škole v Bezně a poté pokračovala na mladoboleslavské obchodní akademii. Další studijní cesta vedla už do Prahy na Vysokou školu finanční a správní, kde získala inženýrský titul.

Přestože vedení domova se jí snažilo s předstihem sehnat vlastní bydlení a zaměstnání, Hanka to tvrdohlavě odmítala a snažila se jednat sama za sebe. Po státnicích absolvovala třítýdenní studijní pobyt v Anglii a poté ji náhoda zavedla k setkání se zaměstnankyní jedné společnosti, která hledala mzdovou účetní.

Jelikož už při studiu pracovala jako asistentka mzdové účetní, přihlásila se do vstupního testu. V následujícím pohovoru uspěla, a tak se jí otevřela cesta k další etapě života. „Pokud se budete snažit, lze dosáhnout čehokoliv. Také se nenechte ničím odradit, vyhledávejte informace a zjišťujte možnosti nadací, které se zaměřují na pomoc dětem z dětských domovů. Je to to nejlepší, co můžete pro svou budoucnost udělat," vzkazuje Hanka.