Kdybyste Lenku potkali na ulici a zrovna by neměla červenobílou hůl – symbol hluchoslepých – těžko byste poznali, že má nějaké zdravotní problémy.

Na první pohled nic nepoznáte

„To je právě problém této vady. Často není poznat. U sluchově postižených vada není vidět, pokud nevidíte sluchadlo. Slabozrakost také není vidět. Takže se mi stává, když jdu bez hůlky, ztratím balanc a zakopnu třeba o dítě a lidé si myslí, že jsem opilá nebo zfetovaná," popisuje své zkušenosti Lenka, která přiznala, že kolikrát nevěří svým uším, co jí jsou lidé v tu chvíli schopni říci.

Mnohem více ji ale mnohdy zaskočí spíše nevědomost. „Zrovna ve středu jsem šla po ulici, kde mě zastavily dvě babičky. Ptaly se mě, proč mám tu hůlku červenobílou. Prý jestli jsem nevidomá a hůlku jsem si pokreslila, aby byla hezčí. Tak jsem jim vysvětlila, o co jde," popisuje nedávný zážitek Lenka.

Lépe s informovaností na tom podle ní ale nejsou ani mladí lidé. „Vždycky se u mě zastaví a koukají ve stylu "Co to jako má bejt?" a jdou dál. Je to vážně neuvěřitelné. Ve světě internetu, upoutávek, osvěty… a lidé jsou stále tak málo informovaní," kroutí hlavou studentka posledního ročníku surdopedie (zabývá se rozvojem jedince se sluchovým postižením, pozn. autorky).

Hůlka přináší pocit bezpečí

Ze začátku Lenka s hůlkou kamarádka nebyla, ale obzvláště v teplejších dnech si bez ní už běžný den představit nedovede.  „Když třeba svítí hodně sluníčko, bolí mě hlava, cestuji metrem a vycházím z vestibulu, v tu chvíli vidím totální tmu. Déle mi trvá, než si na tu změnu světla přivyknu. Kdybych hůlku nechtěla, tak ji s sebou nosit nemusím. Ale bude to za cenu, že budu padat, budu mít rozbitá kolena, lidi mi budou nadávat… Hůlka mi zkrátka přináší pocit bezpečí." Při zasvěcení do tajů červenobílé hole Lence pomáhala sociální pracovnice Jana Kašparová.  „S Lenkou jsme vyrazily do terénu, aby si vyzkoušela prostorovou orientaci, aby získala s holí větší sebevědomí. A musím říci, že už opravdu ušla kus cesty," pochválila Lenku Jana Kašparová.

Z pokroků Lenky má radost i Petra Zimermanová, ředitelka sdružení LORM, která je hrdá hned na několik projektů. „V loňském roce k silným momentům patřily chvíle, kdy jsem gratulovala vítězům literární a výtvarné soutěže o Cenu Hieronyma Lorma nebo kdy jsme pořádali sportovní soutěž Lormolympiádu," prozradila ředitelka. A co plánuje do budoucna? Momentálně má plné ruce práce s přípravou již jedenáctého ročníku sbírky Červenobílé dny, který proběhne od pondělí do středy. „Naši dobrovolníci v červených a bílých tričkách budou ve 39 českých a moravských městech nabízet za symbolických třicet korun červená srdíčka, ořezávátka, ale také informovat veřejnost o hluchoslepotě. Díky podpoře veřejnosti tak budeme moci i nadále zajišťovat služby, které hluchoslepým lidem pomáhají v každodenním životě."

Občanské sdružení LORM ve zkratce:

Organizace pomáhá lidem s hluchoslepotou. Učí své klienty samostatnosti, komunikaci, sebeobsluze, orientaci v prostoru, pohybu s červenobílou holí. Dále jim nabízí průvodcovské, předčitatelské a tlumočnické služby a pořádá pobytové akce, klubová setkání, umělecké a sportovní soutěže.

Tým se skládá ze dvanácti pracovníků, základ tvoří šest terénních sociálních pracovnic, které jsou současně tlumočnicemi a průvodkyněmi. Jejich práci řídí metodička a ředitelka, administrativní podporu celému týmu zajišťují dvě pracovnice.

Na zkrácené úvazky o. s. LORM zaměstnává dva hluchoslepé kolegy na pozicích šéfredaktor časopisu Doteky a oblastní pracovník. Sdružení též spolupracuje s externisty a dobrovolníky.

Společnost pro hluchoslepé je z 60 procent financována z dotací Ministerstva práce a sociálních věcí ČR. Zbytek peněz získává z nadací  a nadačních fondů, od firem i individuálních dárců, během veřejné sbírky Červenobílé dny. Roční rozpočet je šest milionů korun.