Její příslušníci svým povoláním doslova žijí a jak sami říkají, bez vztahu k vodě by to u nich nikdo dlouho nevydržel. Jejich láska k práci na vodě a pod vodou je vidět už při vstupu na služebnu na Veslařském ostrově. Ta se na první pohled výrazně liší od běžných policejních služeben. Zdi jsou posety dětskými obrázky lodiček a potápěčů, fotografiemi z akcí a obrázky Vltavy vůbec. A v prvním patře na schodech na vás vykoukne figurína potápěče.Poříční oddíl je prý navíc zároveň partou kamarádů, která se schází i mimo práci. Bez vzájemné důvěry by totiž práce na vodě nebyla možná. Dokonce i ti, kteří už odešli do důchodu nebo mimo policii, si za starými známými čas od času zajdou popovídat, voda je zkrátka táhnout nepřestane. Vůbec všichni lidé pohybující se na řece tvoří jakousi komunitu, kde jeden druhého většinou zná. Ani policisté tu nejsou anonymní, lodníci je prý běžně oslovují jménem.
Zástupce vedoucího poříční policie, sedmatřicetiletý Michal Abt, tu slouží už třináct let a jak sám říká, nedovede si představit, že by pracoval jinde, než u lodí. „To umím ze všeho nejvíc a baví mě to, člověk se do téhle práce těší," svěřil se.
Jak jste se dostal k práci u poříční policie?
Já pocházím ze staré lodnické rodiny, už můj děda jezdil na vnitrozemské plavbě do Hamburku. Z vyprávění vím, že než jsem začal chodit do školy, jezdil jsem s ním a s babičkou do Hamburku. On měl spoustu přátel u vody, takže jsem u vody fakticky vyrůstal. Mám vystudovanou lodní dopravu a k policii jsem šel s tím, že půjdu na poříční oddělení. Chtěl jsem vždycky pracovat u lodí, je to takový můj celoživotní směr. To je to, co mě baví. Tak to ale u nás na oddělení musí být, v první řadě musíte mít vztah k vodě. Kdo nemá vztah k vodě, tak tady prostě nevydrží. Kdo ale vydrží, zůstává dlouho, třeba 20, 30 let.
To povolání vypadá na první pohled jako romantika, jak je to ve skutečnosti?
Když se svezete 2 nebo 3 hodiny lodí, je to romantika, ale ti kluci jsou na lodi třeba 11 hodin, v létě, když je přes 30 stupňů, do nich celý den pálí sluníčko, nemají se kde schovat. Na vodě nemají žádnou kuchyňku, takže jedí, co si přinesou a když tuhle službu mají třeba 4 dny za sebou, tak to rozhodně není žádná romantika, ale tvrdá dřina. Navíc když třeba slouží společně dva a jsou tam tři dny po sobě, tak už si také nemají co říct a nastupuje ponorková nemoc.
Co vůbec dělá poříční policie?
Naše oddělení funguje jako pořádková policie, patříme pod Krajské ředitelství hlavního města Prahy, takže náš rajón je veškerá voda v Praze. Přednost dostává Vltava, protože kolem té se toho děje nejvíc. Fungujeme také jako servisní útvar pro další složky policie i pro ostatní orgány státní správy. Při tom využíváme buď lodě nebo potápěče.
Potápění, to zní také romanticky…
U nás jde spíše o technické potápění, moc krásný pohled si neužijeme, voda ve Vltavě je špinavá, pak jsou tu různé studny, septiky, retenční nádrže. Naši potápěči hledají hlavně pohmatem, je to hodně o psychice, navíc dna rybníků a řeky jsou strašně znečištěná tím, co tam lidé nahází, potápěč si tak každou chvíli může o něco propíchnout ruku. Většinou se hledají věci z trestné činnosti. Hledáme i utonulé osoby, takže to také nemusí být vyloženě příjemné na pohmat. Potápěč při tom třeba ani neví, kterou částí těla do té mrtvoly narazí …
Jak dlouho trvá příprava potápěčů k takovému pátrání?
Příprava potápěčů u nás trvá zhruba tři až pět let, po té době už je v podstatě samostatný, na něhož už se dá spolehnout.
Co konkrétně dělají policisté na lodích?
Je to výkon pořádkové služby zaměřený na vodní hladinu. Zaměřujeme se na plavbu, kontrolujeme obsazenost plavidel, aby na nich nebyl překročen maximální počet osob, kontrolujeme předepsaný počet posádky, také jestli mají nezbytné vybavení hasicí přístroje, záchranné vybavení, lana, kotvy. Kontrolujeme posádku, každý její člen musí mít svoje doklady, kontrolujeme alkohol, drogy.
Jaké doklady musí mít posádka?
Kapitán, tedy ten, kdo vede loď, musí mít kapitánský patent, další členové posádky mají lodnický průkaz. Státní plavební správa předepisuje, kolik je pro konkrétní loď potřeba členů posádky. U malých plavidel, rekreační plavby, platí stejná pravidla, nesmí tam například být alkohol. Oproti silniční dopravě je ale na vodě ta zvláštnost, že jeden člověk na lodi musí mít průkaz vůdce malého plavidla, což je něco jako řidičský průkaz, ale jeho držitel nemusí vyloženě řídit, je pouze zodpovědný za pohyb plavidla. Doklady jsou potřebné v okamžiku, kdy má loď motor silnější než 5 koní. Problémem jsou v tomto směru půjčovny lodiček, kde vám půjčí loďku se slabším motorem, takže vám stačí občanský průkaz, ale neproškolí vás tak, jak by měli a vy se pak stanete účastníkem plavebního provozu. Z toho pak vznikají různé krizové situace, kdy se loďky motají velkým plavidlům a nevědí, jak si mají počínat. Pak nás volají z velkých lodí a stěžují si na ně.
Dochází často k nějakým kolizím nebo srážkám lodí?
Ani ne. Oni si to často vyřeší mezi sebou, když je to jen nějaký škrábanec. Máme tak jednu až dvě kolize za rok, mezi velkými plavidly.
Koho dále kontrolujete?
Kontrolujeme také rybáře, lidi, co se pohybují kolem vody, cizince, bezdomovce. Kolem Vltavy je spousta zákoutí, kam běžný občan nepřijde, ta vyhledávají bezdomovci, přespávají pod mosty, vypalují dráty u vody. Máme plavební hlídky, autohlídky a pěší hlídky. Než bychom se třeba někam dostali lodí, jedeme autem s nafukovacím člunem.
Zažil jste nějakou kuriózní situaci na vodě?
Jednou mě docela pozastavila jedna rodinka. Jeli na výlet, půjčili si šlapadlo a jako úžasný nápad jim přišlo, že dojeli až pod jez a své děti, tak osmileté, tam vysadili, odjeli od nich a fotili si je na jezu. Když jsme to viděli, tak nás polil studený pot, na jezu je to hrozně kluzké a stačí, aby dítě uklouzlo, praští se do hlavy a pro nás je to práce na několik dní ho hledat. Voda si ho vezme a už ho nevrátí. Lidé nemají vůbec představu o tom, co voda dokáže a kolikrát jejich „úžasný" nápad je ve skutečnosti šílený.
Z vyprávění si také pamatuju, že v 80. letech byly nějaké indicie, že pod mostem v Lahovicích jsou miny, které tam Němci na konci války naházeli. Byli tam kluci od nás z oddělení, našli tam takové kolo, potápěč to vzal do ruky a vynořil se s tím. Na břehu byl pyrotechnik a ten začal křičet: „To je protitanková mina!", skočil do auta a začal ujíždět. Ten kluk tam stál s tím „talířem" na břehu a pyrotechnik s tím nechtěl mít nic společného. Nakonec se to vyřešilo. Ale pod vodou je to kolikrát takové, že člověk ani neví, co bere do ruky.
Jaké věci ještě pod hladinou hledáte?
Hledáme věci od velikosti prstýnku, řetízku, třeba když někdo vykrade zlatnictví a nahází to do vody, až po nákladní automobily. Pátráme po věcech, které pocházejí z trestné činnosti nebo kterými byla trestná činnost spáchaná. Kolikrát třeba pachatel rozebere zbraň, někam hodí tělo zbraně, někam náboje, někam zásobník a myslí si, že se to už nenajde. Je to pro ně lákavé, myslí si, že je to pod vodou schované. Nemusejí si místo připravovat, jako kdyby to chtěli například zakopat do země.
A co nejčastěji pod vodou hledáte?
Nejvíc asi zbraně. Většinou nože a pistole. Ale jsme tu i pro občany, naším heslem je pomáhat a chránit. Hledali jsme třeba i titanové brýle. Nějaký pán chodil po nábřeží a byl nešťastný, že se koukal do vody a spadly mu tam. Zrovna se tam nachomýtla naše hlídka a vytáhla mu je.
Dohlížíte i na akce, které se konají na vodě?
Ano, veškerých sportovních a kulturních akcí, které jsou na vodě, se účastníme. Teď se blíží velká akce Lodě na vodě, tam se bude neustále pohybovat jedno naše plavidlo.
Jaké jsou nejčastější nešvary na vodě?
Největší problém jsou skútristi a jízda skútrů tam, kde nemají. Dále také alkohol na vodě. Děláme společné akce se Státní plavební správou a často se nám stává, že někoho chytíme. Strašně rychle se to ale rozkřikne, protože se lodě spojí vysílačkami. Občas se stane, že chytneme pod vlivem alkoholu někoho i na malém plavidle. Řešíme také konflikty mezi rybáři.
Potápíte se i pod led pro bruslaře?
Jsme cvičení i na záchranu na zamrzlé ploše, naši potápěči také na práci pod ledem. Vloni jsme vytahovali jednoho bruslaře pod Vyšehradem. Pokud ale tonoucího někdo nevidí hned, tak už nemá moc šancí na záchranu, pak už bohužel vytahujeme utonulé tělo… Sám vím, jaké to je potápět se pod ledem a až když se člověk ponoří pod led, tak pozná, jaké to musí být pro člověka, který tam nemá vzduch … není to příjemný pocit.
Co lidé, kteří se převrhnou na lodi?
U toho samozřejmě pomáháme, od toho tady jsme. Je to mimořádná událost, proto je tu stálá služba, která dostává od operačního střediska instrukce, když se někde něco stane, protože naše plavební hlídka může být jenom někde. Problém ale obecně je, že Vltava je rozdělená čtyřmi jezy, průjezd umožňuje plavební komora a to trvá v optimálním případě 15 až 20 minut. Pokud se člověk netopí v úseku mezi 2 jezy, kde se loď nachází, tak posádka už pomalu nemá šanci ho zachránit. Druhá věc je, že my primárně nezachraňujeme lidské životy, to dělají hasiči.
Pracovali jste na některém z mediálně známých případů?
Spolupracovali jsme se službou kriminální policie na několika mediálně známých případech. Pak také při poškození Karlova mostu, kde pachatel poničil hebrejský nápis z Kalvárie, naházel ho do vody a my jsme ho hledali. Byli jsme také osloveni Národním památkovým ústavem ke spolupráci na pátrání po pozůstatcích Juditina mostu. Při tom jsme využili výcviku našich potápěčů. Podařilo se nám vypátrat tři základy pilířů, podařilo se nám je zaměřit, také jsme z vody vytáhli pár artefaktů. Vltava je nejčistší v zimních měsících, takže pátrání probíhala v lednu a únoru, bylo to v letech 2009 a 2010. Natáčeli jsme to na kameru, historici pak říkali, co chtějí ještě dál natočit, vylovit. Odebírali jsme také vzorky dřeva ze základového roštu, oni ho pak posílali na dendrochronologii, kdy se zjišťuje, kdy byl pokácený strom, z kterého dřevo pocházelo. V Muzeu Karlova mostu je vystaveno pár věcí, které jsme vylovili my, je to hezký pocit, bylo to úžasné.
Jiřina Závodská