Stoly, židle, skříně, komody, zrcadla, obrazy, koberce – to vše a ještě mnoho dalšího „hraje“ ve filmech a divák to ani nevnímá. Běda však, kdyby bylo něco špatně, kdyby například ve filmu z dvacátých let byla lampa až z let čtyřicátých, to by si toho jistě někdo všiml. Proto je fundus studia Barrandov – sklad nábytku, rekvizit a kostýmů – nejen téměř nekonečný, ale také přehledně uspořádaný.

Ve skladu, který je zároveň největší půjčovnou kostýmů a rekvizit ve střední Evropě je uloženo na 250 000 kostýmů a doplňků, 20 000 párů bot a na 10 000 kusů nábytku a obrazů.

Věci s historií

„Každá věc, každý kostým i každé boty, mají přiřazeno své číslo, pod nímž je najdeme v soupisu, dnes tedy v počítači. To číslo vypovídá o tom, o které jde období, případně o který konkrétní rok a samozřejmě také o místě uložení. Takže vyhledání toho konkrétního předmětu není zvlášť těžké,“ říká Věra Krátká, ředitelka barrandovského fundusu.

Míjíme lehounké šatečky oblečené na krejčovské panně. „Ty měla na sobě Hana Vítová ve filmu Nezlobte dědečka,“ poznamenává paní Krátká. Nádavkem ji mohu poskytnout informaci, že má maminka jako začínající dámská krejčová pro Hanu Vítovou šila a jednou jí šla – ještě jako učnice – osobně odvést dílo.

Největší kolekce přibyly do fundusu v 50. letech, od té doby se rychle rozrůstal, například po realizaci historických filmů, jako byla Vávrova husitská trilogie nebo Fričův Císařův pekař a Pekařův císař. Momentálně pracuje ve fundusu pětatřicet lidí, kteří pečují o kostýmy, rekvizity a kostýmní dílny.

Nábytek jako ze zámku

„Nábytek je zajímavý jako celek. Laicky by se dalo říci, že je to zámecký depozitář: počínaje renesancí tu totiž máme prakticky samé originály. Pro gotické interiéry se něco vyrábělo a ojediněle i z jiných období, ale vše ostatní jsou originály,“ říká Martin Růžička, zástupce ředitelky divize Fundus barrandovského studia, který má na starost nábytek, obrazy, koberce a vše, co patří do interiérů.

„Záznamy o prvních položkách fundusu máme až z poválečných let. Před válkou se točilo úžasně rychle a krátce. To už se dnes ani neví, kde se nábytek bral a kostýmy měli většinou herci své vlastní. Po roce 1945 se sem tedy základ fundusu dostal různými cestami. Když to bylo po válce, můžeme se domýšlet jakými. Tento dům se stavěl v letech 1968 a 1969, a když jsem sem v roce 1972 nastoupil, tak už byl plný nábytku,“ říká pan Růžička. Dnes už se podle něj další nábytek nekupuje, protože kapacita je zcela naplněna. „Jedině, když nám někdo nabídne něco, čímž můžeme nahradit jinou věc, kterou máme v horším stavu,“ dodává správce.

Ve skladu nábytku je stále co dělat. „Je to nejen obchodní činnost a půjčování, ale také opravy a renovace či rekonstrukce těch dobových věcí,“ vysvětluje Růžička. Ptám se na srovnání s obdobnými institucemi v zahraničí. „Od vstupu do Evropské unie funguje informační systém, a tak je o nás dobře známo, co máme a zahraniční filmaři to oceňují. Dá se říci, že jsme rovnocenní partneři v takovém pomyslném trojúhelníku filmařských fundusů, do kterého patří kromě nás ještě Babelsberg v Postupimi a Bavaria film v Mnichově. Ovšem tam mají jen 19. a 20. století,“ říká s trochou hrdosti v hlase Martin Růžička.

Prohlídky fundusu se poprvé objevily letos v červenci a vyvolaly mimořádný zájem veřejnosti. Proto také bude kostýmní část otevřená i o dalších sobotách na podzim. Nábytek však byl u příležitosti oslav 80 let barrandovského studia k vidění v sobotu 10. září poprvé a možná na delší dobu naposledy. Je třeba jej chránit před návštěvnickým mumrajem a – přiznejme to – i před nenechavci.

Fotogalerii ze sobotního dne otevřených dveří najdete ZDE