Do nemocnice se chodí na vyšetření nebo na hospitalizaci, na návštěvy za příbuznými či známými. Ale především se tam chodí čekat – na vyšetření, na výsledky, na to, až budeme moci jít na návštěvu. Kdybych si tak šlo zajít na kafe… Od pondělka 7. února návštěvníci Thomayerovy nemocnice v Krči tuto možnost mít budou, čeká je totiž Naše kavárna.

Na začátku byl nápad – jak zpříjemnit pobyt návštěvníkům a zároveň pomoci maminkám, které mají v nemocnici na léčení chronicky nemocné děti. Šlo o to vytvořit podporované zaměstnání rodičů (nejen matek) dětí, jež jsou dlouhodobě – mnohdy i léta – hospitalizovány na jednotce intenzivní péče. Cílem projektu je také upozornit na nelehkou situaci, v níž se rodiny takto nemocných dětí nacházejí.

Maminky mohou být nablízku svým dětem

„Snažíme se maminkám pomoci alespoň tím, že se mohou nějak uplatnit a přitom být stále svým dětem nablízku,“ řekla při slavnostním otevření kavárny Karin Pospíšilová, ředitelka Občanského sdružení Lékořice, jež už od roku 2005 organizuje dobrovolnické programy pro psychickou podporu pacientů i zdravotnického personálu.

Naše kavárna vznikla během dvou let za podpory mnoha přispěvatelů – velkých firem i drobných dárců. Investice přesáhla 1,9 milionu korun, ale podle finančních možností by měla na jaře ještě pokračovat. Nabízí se rozšíření kavárny o salonek a letní předzahrádku. Samotné prostory kavárny jsou v pavilonu A1, vlevo od hlavního vchodu. Kdysi v nich byla ženská jídelna, součást Masarykových domovů otevřených ve třicátých letech minulého století. Na tuto éru také odka­zuje dnešní architektonické ztvárnění vnitřních prostor, jež je dílem architekta Michala Švarcbacha, který se připojil ke sponzorům a na projektu pracoval bez nároku na odměnu.

Radka Růžičková, matka dlouhodobě hospitalizovaného chlapce v krčské nemocnici, řekla Deníku:
Ztráta povolání mrzí, ale nenaříkám si

Ve zdejší nemocnici máte dlouhodobě hospitalizovaného syna. Mohu se zeptat, s čím tady leží a jak dlouho?
Trpí vrozenou neléčitelnou metabolickou poruchou. Je tu od svých dvou roků, tedy již pět let. Je odkázán na dýchací přístroj a v tom onemocnění se prakticky nic nemění. Čekáme snad jedině na zázrak.

Jste s ním zde po celou tu dobu?
Do dvou let byl doma, pak jsem s ním byla měsíc hospitalizována v nemocnici na Karlově a potom jsme se přestěhovali sem do Krče. Chlapce sem umístili a já už s ním nemusím být hospitalizována, ani to nejde, protože máme také druhého syna, o kterého se musím starat. Nemocného chodím denně navštěvovat, o víkendech i manžel a o dovolených nás zastoupí babičky.

Jak tedy konkrétně vám pomůže zřízení té kavárny?
Už od podzimu 2009 pracuji pro občanské sdružení Lékořice, pomáhám jim s projekty a hlavně se sháněním financí. Ta práce mě baví, ale za ty dva roky mě zaujala i ta naše kavárna, a tak sem budu chodit zejména dopoledne a odpoledne za chlapcem, potom pro druhého do školy a moc už ze dne nezbude. Aspoň, že bydlíme blízko.

Asi jste byla nucena alespoň dočasně se vzdát svého povolání. Nelitujete toho, co jste dělala předtím?
Pracovala jsem v oboru informačních technologií a původně jsem se tomu chtěla věnovat dál, alespoň na půl úvazku, ale to nešlo. To víte, že to někdy zamrzí, ale nenaříkám si, zase jsem se dostala k něčemu jinému.