Kardinál Miloslav Vlk: Komunismus zničil cit pro právo a spravedlnost

Uvědomujete si, jak je církevní společenství široké? Na jedné straně byla spousta kněží, kteří se nepoddali režimu a za víru trpěli, a na druhé byli kněží, kteří kolaborovali.
Ano, to si uvědomuji, protože jsem se v 90. roce a zvlášť po něm zabýval i tajně vysvěcenými kněžími z podzemí nebo zase těmi, kteří si s režimem zadali. Problémy jsem s nimi řešil přímo a osobně a snažil se jich i zastat, když se o nich říkalo, že spolupracovali s komunismem. Ve skutečnosti to bylo tak, že tihle kněží žili bohužel pod velkým tlakem a výhrůžkami, a ne každý je hrdina. Často šlo o jejich existenci, takže možná určité kroky přiblížení se k režimu skutečně udělali. Je ale potřeba vidět, jak to tehdy vypadalo. Znám konkrétní případy a setkal jsem se s kněžími, kteří byli obviněni ze spolupráce. Vyprávěli mi, jaké tlaky na ně StB vyvíjela. Často proto na spolupráci kývli, aby měli pokoj. Mysleli si, že jim nic neřeknou. Jejich příklad ukazuje, jaké to byly doby. Setkal jsem se s nimi, žádali o pokání a já viděl, že to tehdy nebylo ze zlé vůle. Bylo jen pár jedinců, kteří spolupracovali s StB a komunistickým režimem dobrovolně, a tyhle figury jsou dodnes známé.

Čtěte také: Glosa Kateřiny Perknerové: Zemanův hodokvas

Byla doba totality v něčem přínosnější, když se projevovaly charaktery a člověk věděl, že je pronásledován kvůli Ježíši?
Tehdejší tlak nás přiměl k tomu, abychom se zřetelně rozhodovali pro hodnoty, a to, myslím, bylo pozitivní. Osobně jsem to zažil, když jsem umýval skoro deset let v Praze výklady. Mnozí opravdu tenkrát žili, řekl bych, hrdinsky. Takže pro mě tahle doba pronásledování byla, i když to zní divně, určitým osobním požehnáním. Pochopil jsem, že tohle je můj kříž, který je třeba vzít a jít za Kristem. A to jsem udělal.

Církev u nás měla z období tzv. normalizace velký kredit, ale po roce 1989 se tahle role morální autority jakoby vytrácela. Vy jste se stal nástupcem kardinála Tomáška, tak jak jste situaci vnímal a proč k ústupu došlo?
Církev byla před pádem komunismu hodně spojená s disentem a s chartisty, což byli většinou lidé s humanitním zaměřením. My z církevního prostředí jsme s nimi byli ve spojení a domnívali se, že až komunismus padne, tak budeme dále spolupracovat. Že spojíme síly se společností, která byla chartisty reprezentována. Jenže chartisté neměli takovou politickou sílu, aby se chopili moci. Vyklidili prostor, nebo ho zaplnili jiní, kteří měli jiný názor a kladli akcent na ekonomickou transformaci a materii. Materialismus minulé doby tak pokračoval dál. A lidé, kteří se chopili moci, se snažili církev vysunout na okraj. Jeden čelný představitel, jehož nebudu jmenovat, říkal: Nesmíme dopustit, aby se církev stala ekonomicky a politicky příliš silnou. Čili jinými slovy: Vyloučíme církev z vlivu. Těžko jsme tehdy mohli bojovat o politickou moc. Zůstali jsme na okraji, přestože jsme čekali, že nastane spolupráce v rovině hodnot. Jenže přinášení nových hodnot do společnosti se neuskutečnilo. Nechci to svalovat ale jenom na ty druhé. Myslím si, že svoboda byla daleko širší, než jsme my jako církev byli schopni využít. Mysleli jsme si, že jsme silní, StB a komunisti si to o nás mysleli také, ale potom se ukázalo, že máme síly málo.

O změnu společnosti a nastavení morálních hodnot usilovalo už i Desetiletí duchovní obnovy, které vyhlásil kardinál František Tomášek v Československu roku 1987.
Tenhle projekt byl šitý na období komunismu. Jenže pak se tady otevřela nová doba, která přinesla tolik nových úkolů, že Desetiletí duchovní obnovy zesláblo a úkoly zůstaly stranou. Vyrostla z něj ale svatá Anežka a její zázrak, protože kvůli ní Desetiletí vzniklo. Jejího svatořečení se komunisté báli, protože měli strach, že by k nám přijel papež. V roce 1985 při pouti na Velehradě zažili, co věřící dokážou. Prezentovali tam cyrilometodějskou tradici jako kulturní záležitost a přítomní je vypískali. Měli proto strach, že kdyby papež přijel k nám, tak nastane vzbouření. Radši tedy pustili deset tisíc lidí do Říma. Anežka byla důležitou postavou Desetiletí duchovní obnovy, která způsobila otevření režimu, takže církev měla na změně společenských poměrů velkou zásluhu. Jenže potom jsme už neměli příležitost, nebo jsme se možná nedostatečně drali o svou roli, zatímco ekonomisté a materialisté strhli lidi na blahobyt. Komunismus ho hlásal, ale nedal, ale my ho teď vybudujeme, my Západ dohoníme a předhoníme. Strhli lidi na materiální výhody, což pak provázela korupce a dělení majetku.

Doby totality, kdy člověk projeví pevnost ve víře, vytvářejí mučedníky. Církev si jich váží a opírá se o ně. Připravuje se blahořečení kardinála Josefa Berana, kněze Josefa Toufara, boromejky Vojtěchy Hasmandové i biskupa Josefa Hloucha.
Už ve 2. křesťanském století říkal jeden z teologů Tertullian, že krev mučedníků – semeno křesťanů. Z obětí i z přijatého utrpení kříže vyrůstá nová církev a její další členové. Domnívám se, že to je pravda. Vidíme řadu konverzí, lidé hledají hodnoty, hledají Boha, a takových je opravdu hodně. Nejde jen o mučedníky, které jste zmínil. Papež Jan Pavel II., když tady byl v 90. roce, nás vyzval, abychom sbírali osudy zdejších mučedníků. Je jich tolik, že 20. století je stoletím mučedníků. Snaha dostala konkrétní podobu a historik Jan Stříbrný dal dohromady Martyrologium čili akta mučedníků. Je zde spousta osudů lidí, kteří byli pronásledováni a mučeni, a je důležité, že se zachovají v paměti. Jde o duchovní dopad a svědectví o naší společnosti, že církev a věřící lidé budovali a vytvářeli základy nové doby. I když je pravda, a to mě velmi zklamalo, že naše společnost se nechala vést na materiální cesty, ekonomickou transformaci a blahobyt. Pořád je málo v povědomí, že náš život potřebuje a musí mít duchovní základy, což se dnes ve světě kolem znovu a znovu potvrzuje. Přál bych si, aby z krve, z životů, z křížů a umučení mnohých spoluobčanů vyrostla nová doba.

Vy jste dobře znal biskupa Josefa Hloucha, kterému jste po jeho návratu z internace do čela budějovické diecéze dělal od roku 1968 sekretáře.
Po absolutoriu teologické fakulty jsem měl namířeno studovat do zahraničí. Zvlášť jsem se zajímal o biblické vědy. Biskupové se tehdy vraceli z internace a Josef Hlouch mi ještě před návratem do diecéze napsal, že chce, abych byl jeho sekretářem. Já jsem pak tady v Českých Budějovicích při nebo ještě před vysvěcením s biskupem mluvil, jaké mám plány, ale řekl jsem mu, že jsem k dispozici. On mi řekl, ano, bude to tak, a já se dal do jeho služeb.

Psali jsme: Průzkum: Babiš suverénním vítězem voleb. Topka by zůstala za branami sněmovny

Jeho smrt v roce 1972 uspíšil i nátlak krajského církevního tajemníka.
Církevní tajemník Drozdek byl na biskupa Hloucha velmi tvrdý. Zažil jsem, když za ním na biskupství chodil, pořád mu tam kouřil pod nosem a stále si nechával nalévat alkohol. Pan biskup byl jemný člověk a on se k němu choval tak neurvale. Rok před biskupovou smrtí mě komunisti vyhnali na Šumavu a já od něj odešel. Drozdek k němu dále chodil a mluvil i proti mně. Také na něj tlačil, aby opravil nějaká kněžská přeložení, která biskup udělal v 68. roce ve prospěch farnosti. Komunisté naopak chtěli, aby kněží byli překládáni nebo umisťováni v neprospěch farnosti. Tohle pana biskupa velice ranilo a bylo to pro něj jako pro jemného člověka velice těžké.

Vy jste dělal sekretáře biskupu Josefu Hlouchovi, vám zase v roce 1990 Daniel Herman. Překvapilo vás, co se loni na podzim dělo kvůli jeho setkání s dalajlamou?
To mě velmi překvapilo, poněvadž jsem měl do té doby pocit, že žijeme v demokracii. A udivilo mě, že mu prezident vyčítal, že se s dalajlamou setkal, a že kvůli tomu vyškrtl i jeho příbuzného ze seznamu vyznamenaných. Daniela Hermana znám a zcela mu věřím. Vím, že to není křivý člověk, ale jedná rovně, takže všemu, co říkal, věřím. Je pravda, když říkal, že mu bylo vyhrožováno, že když dalajlamu přijme, bude Jiří Brady škrtnut a vyznamenání nedostane. Tohle je protidemokratický styl, který nemohu pochopit.

Tenhle styl se ukazuje i ve chvíli, kdy politici chtějí změnit dohodu církve se státem o restitucích. Lidé vědí, že církev má důležitou roli, že kromě duchovní oblasti se věnuje i charitě, školství a zdravotnictví. Jenže když se jí má vrátit majetek, je většina proti.
Je jasné, že komunismus zničil cit pro právo a spravedlnost. A lidem, kteří tohle cítění ztratili, pak stačí málo. Komunisté proto můžou veřejně hlásit, že majetek církvi nikdy nepatřil, že jde o největší loupež století, na kterou my všichni doplácíme, a lidé to bohužel spolykají. A už nikdo neříká, že naše kulturní památky vyrostly z církevního majetku a církev je i po staletí udržovala. Ale je také možné, že my o tom neumíme dost dobře mluvit a vysvětlovat to.

O čem byste měli víc mluvit?
Například o tom, že jsme v Ugandě postavili nemocnici, a co dalšího dělá Česká katolická charita v zahraničí. Že se církev u nás stará o bezdomovce a další lidi v nouzi, že provozuje hospice. Majetek, který církev má, není pro to, abychom tloustli, ale abychom díky němu mohli pomáhat. Mnozí, hlavně komunisté, nám otloukají o hlavu, že Kristus říkal: Blahoslavení chudí, ale už z Bible nevytáhnou další citát: Udělejte si přátele z mamony klamné. To znamená, že když už máte majetek, tak ať jej využíváte k dobru, abyste se dostali do Království Božího. Majetek je starost, ale je to otázka spravedlnosti. Česká povaha má i jeden důležitý rys – závist. Mně chcípla koza, pane Bože, ať chcípne i sousedce. Je pravda, že restituce, návrat majetku, určitým způsobem církvi škodí. Ale my nemůžeme říct: Heleďte, tak si to nechte! To je i protizákonné. V ústavě stojí, že církev je nezávislá na státu. Dosud jsme byli placeni ne ze státního rozpočtu, jak mnozí mylně říkali, ale z našeho majetku, který stát stále drží v ruce, získává z něj finanční prospěch a nám z toho dává jen drobky. Jenže my teď chceme být nezávislí, jak je v ústavě, a k tomu nám slouží i balík restitucí.

Je mi lépe. Bolesti už nepociťuji

Zdroj: ČTK/Tomáš PěknýS kardinálem Miloslavem Vlkem jsem hovořil v Českých Budějovicích počátkem prosince ještě předtím, než ho postihly zdravotní komplikace a než se objevily informace o tom, že trpí rakovinou plic s metastázami do kostí. Při osobním setkání jsem se ho ptal i na současné aktivity a zda je nechce k blížícím se 85. narozeninám, které oslaví 17. května, omezit.

„Jsem už několik let důchodce, mám volný prostor a hodně nabídek na různé aktivity a činnosti," odpověděl. „Snažím se věnovat dál pastorační práci nejen v pražské diecézi, ale i ve větší šíři. Uvědomuji si, že je-li člověk důchodce, pak je v pokušení vzít nabídky, které jsou, protože si chce podvědomě dokázat, že ještě k něčemu je a že něco dokáže. Poslední dobou, i v kontextu blížících se 85. narozenin, se tedy snažím neupadat do workoholismu," prozradil.

Poprvé bez půlnoční mše

Koncem roku se nečekaně objevila zpráva o jeho závažném zdravotním stavu a hned se zvedla solidarita nejen mezi věřícími.

„Od jara loňského roku jsem cítil bolesti, které se stupňovaly," uvedl kardinál minulý měsíc na svých internetových stránkách. „Drama vyvrcholilo na Štědrý večer, kdy jsem byl hospitalizován na kardiologickém oddělení. Snad poprvé ve svém kněžském životě jsem prožil Vánoce bez půlnoční mše svaté. Najednou jsem měl tolik času, abych přemýšlel, co mi tyto události říkají a co pro mne znamenají. Jako by mi Pán říkal, že jsou pro mne ještě důležitější věci než moje pastorační aktivity: dbát na harmonii svého kněžského života, aby byl svědectvím spolehnutí na Pána, ne na vlastní síly a inteligenci. Začalo mi docházet, že mé problémy se srdečním rytmem vycházejí také z hektického stylu života a z nerespektování důležitých napomenutí lékařů. Příliš jsem spoléhal na svou fyzickou kondici a vážné, dobře myšlené rady jsem nerespektoval," dodal.

Telefonát od papeže

Podle svých slov začal kardinál chápat, že ho Bůh zastavil, aby se nad svým neracionálním stylem života zastavil. „Hned po svátcích jsem podstoupil celkové odborné vyšetření, které prokázalo závažné onemocnění. Po oznámení mé zdravotní situace se zvedla vlna solidarity a různých vyjádření podpory a modliteb, stále mi přicházejí četné SMS a maily. Na můj mobil volal i papež, aby mě pozdravil a ujistil, že se modlí za mé zdraví. Telefonát je známkou papežovy zvláštní lásky k těm, kdo jsou nemocní, postižení, v nebezpečí nebo v nouzi. Za všechny tyhle projevy osobní blízkosti, podpory, přání a modliteb děkuji. Děkuji Bohu a všem, že nás moje nemoc najednou spojila do jednoho blízkého společenství," vyjádřil svou vděčnost kardinál.

„V současné době je mi lépe, bolesti nepociťuji, přesto lékaři vidí moji situaci jako velmi vážnou a vyzývají k trpělivosti," vzkázal kardinál naposledy z nemocnice.

Nepřehlédněte: Unikátní nález! Zatopený sklep odhalil pravěkou amforu