Navzdory tomu, že nám nebylo fyzicky dobře, jsme se vydrželi hádat dobrou půlhodinu. Vlastně už ani nevím, o čem ten spor byl. Začal tuším kvůli tomu, že jsem přiměl dceru k tomu, aby si umyla vlasy. Pak se na to nabalil chuchvalec vzájemných výčitek a křivd.
Od přátel vím, že tato zvláštní a nečekaně dlouhá situace, vyvolaná šířením infekce, dopadá na mezilidské vztahy uvnitř většiny domácností.
V některých případech jde o „pouhý“ nárůst nervozity či napětí. V mém okolí už ale za uplynulý rok došlo i na rozchody partnerů, kteří spolu mají děti. Je otázka, jestli omezení „vnějších“ sociálních kontaktů tyto krize jen vyhrotilo a obnažilo, nebo zabilo něco křehkého, co mělo šanci (za předpokladu jemné péče a kultivace) na přežití.
Vlastní onemocnění „čínským virem“ je dobrou příležitostí k ohlédnutí za uplynulými měsíci. Začátkem loňského března jsme byli na Šumavě, kde jsme se také dozvěděli o prvním případu koronaviru v Česku.
Tehdy jsem se ošíval nad způsobem podávání těchto zpráv ze strany kolegů z médií. Jejich dramatický tón mi připadal neskutečně přemrštěný, a proto nemístný. O dva týdny později zemřela mně i mé ženě, náhodou ve stejný den, poslední žijící babička. I vzhledem k tomu jsme příliš neprožívali následující polemiky o rouškách či premiérovo „zachraňování tisíce mrtvých“.
Nečekaně jsme strávili pět týdnů na chalupě ve Šluknovském výběžku. Na tento čas dnes vzpomínáme rádi a s mírnou nostalgií. S postupujícím uvolňováním a blížícím se létem jsem byl osobně přesvědčen, že je po všem.
Prvního října, těsně před plným úderem „druhé vlny“, jsme se přestěhovali na venkov za Prahu. Od té doby jedou naše životy ve stereotypních kolejích v míře dosud nepoznané. Množství „vnějších“ kontaktů bylo i před onemocněním velmi omezené, a náš dům by se tak dal přirovnat, i díky své poloze, k symbolické ponorce. Navzdory okolnostem ale opět vzhlížíme s nadějí k jaru.