Po týdnu pozorování musím konstatovat, že v anonymní Praze se tyto informace tímto způsobem sbírat nedají. To by vyžadovalo nařízenou karanténu nejméně na rok.

Čím jsou hosté více opilí, tím jsou hlasitější a pro mě tudíž zábavnější. Vždy okolo desáté ale začne neoblíbené vyhánění. „Budeme zavírat, sousedé by si stěžovali na hluk,“ slyším zezdola barmanův hlas. To snad ne, přeci moji zábavu nemůže utnout!

Na veselí z mého oblíbeného podniku jsem si nikdy nestěžoval. Až mi skončí karanténa, bude mým úkolem stěžovatele najít a postěžovat si u něj. Vysvětlím mu, že hospoda mi pomáhala přežít těžké časy. Já jsem zase byl v předešlých měsících odběratelem jejího piva a pomáhal jsem tak já jí. Žijeme zkrátka v symbióze.

Mimochodem, vyšel mi negativní test. Takže bych na pivo teoreticky mohl, ale pravidla jsou daná a v hospodě se už má karanténa rozkřikla.