Řeč je o zahrádkářských osadách, základu fenoménu zahrádkaření, který se ve střední Evropě rozvíjel již zhruba od poloviny 19. století.Zahrádky vždy znamenaly udržovanou zeleň na území města, někdy i docela blízko jeho centru. Ještě koncem padesátých let minulého století bylo zahrádkaření tak masovým jevem, že byl před 55 lety založen Svaz zahrádkářů, protože takové hromadné hnutí muselo být kontrolováno a samozřejmě začleněno do Národní fronty. Dnes je Český zahrádkářský svaz (ČZS) občanským sdružením, bdícím orgánem nad ním je ministerstvo zemědělství.

Organizované zahrádkaření však ztrácí na své přitažlivosti, staří členové odcházejí nebo vymírají a noví nepřicházejí. „Mladé lidi to moc neláká, dnes mají spoustu jiné zábavy. A pak, hospodaří se většinou na pronajatých pozemcích a to mladé také nepřitahuje,“ říká předseda osadní komise pražské organizace ČZS Karel Ctibor.

Mají vlastní zákon

Za minulého režimu byli zahrádkáři často terčem vtipů, když byli dávání za příklad málo významné společenské organizace. Faktem je, že speciálního zákona ke své činnosti se dočkali až za nynějšího režimu byl vytvořen tak trochu podle německého vzoru a parlament jej přijal (poté, co Poslanecká sněmovna přehlasovala Senát) v květnu 2010. Zákon podporuje zahrádkářskou činnost a odůvodňuje její společenský význam, mimo jiné tím, že „přispívá k upevňování zdraví a zvyšování tělesné a psychické kondice“ a také „kultivuje vztah k přírodě a vychovává mládež k ekologii“.

Přesto, když dojde na lámání chleba, zahrádkáři se musejí většinou spoléhat na vlastní síly. „Jednotlivé základní organizace nemají na to, aby si najaly advokáty, když jim někdo dělá příkoří. Potom žádají o pomoc ústředí, ale to také nemá peněz nazbyt,“ upozorňuje pan Ctibor.

Za minulého režimu se zahrádkáři těšili podpoře mimo jiné proto, že na svých „latifundiích“ pěstovali ovoce, zeleninu i jiné plodiny a květiny a to vše mohli prodávat jako tzv. zahrádkářské přebytky. Dnes už není záplatování děr na trhu nutné, a pokud jde o čerstvé zboží z domácí výroby, zastoupily zahrádkáře farmářské trhy.

Spíše k odpočinku

„Hlavní ale je, že lidé mají málo času a ten, který mají, nechtějí trávit na zahrádce,“ říká Josef Málek ze zahrádkářské osady v Motole. Jeho slova potvrzuje v sobotu dopoledne skoro prázdná zahrádkářská kolonie, která dříve již touto dobou za teplého předjarního sluníčka ožívala.

Zahrádkářský svaz si nevede žádné statistiky, ale stačí procházka zahrádkářskou kolonií vlastně osadou a je jasné, že zahrádek, jež se užívají k „produkční“ činnosti je dnes možná už menšina.

„Ten jejich charakter se mění posouvá se spíše k odpočinku, k relaxaci nebo k místu pro hry dětí,“ říká Karel Ctibor.

I to je ale podle něj dostatečný důvod pro další existenci zahrádkářských osad v hranicích města. Na rozdíl od chat a chalup se k nim totiž nemusí jezdit nijak daleko a většinou se tam člověk dostane městskou hromadnou dopravou.


Karel Ctibor, šéf osadní komise ČZS, řekl Deníku:

Chceme, aby osady nemizely

O příčinách úbytku zahrádkářských osad na území Prahy i počtu zahrádkářů jsme hovořili s předsedou osadní komise pražského územního sdružení ČZS Karlem Ctiborem. Sám je předsedou základní organizace „Na zavážkách“ v Lysolajích, jedné z těch, jež podle něj „momentálně prospívají“.

Jaké jsou hlavní příčiny ubývání zahrádkářských osad v Praze?

Především, naprostá většina osad přes 90 procent je na pronajatých pozemcích, od města, či od městských částí. Pronájmy jsou sice na dobu neurčitou, ovšem vše končí v okamžiku, kdy nastanou „důvody hodné zvláštního zřetele“, nebo když jsou tu „veřejné zájmy“. Potom je zahrádkář povinen pozemek vyklidit a „uvést jej do původního stavu“. Nikdo sice nedefinoval, co je to ten původní stav, ale lidé se toho bojí. A mladí lidé ti jdou za vlastnictvím pozemků, ti nestojí o pronájem.

Jaké jsou náklady na provoz, případně zřízení zahrádkářské osady a jednotlivých zahrádek?

Výnos ministerstva financí hovoří o 11 korunách za metr čtvereční na rok. To sice platí jen, když je vlastníkem stát tedy například pozemkový fond, ovšem chytl se toho hned magistrát i městské části a přidali se i soukromí vlastníci. A my jsme na to museli přistoupit, nebo odejít. Většina tedy na to přistoupila. Pak každý zahrádkář platí příspěvek sto korun ročně, což není hrozné.

Jak vidíte budoucnost zahrádkaření v Praze? Objevují se vůbec nová místa pro osady?

Pokud ano, tak to jsou holé pozemky. Zahrádkářská osada k němu potřebuje vodu, elektřinu, oplocení a přístupovou komunikaci. To jsou obrovské vstupní investice, jež si nemůžeme dovolit. Nám tedy nyní nejde ani tak o rozvoj, ale o udržení nynějšího stavu, o to, aby počet osad neklesal.