K animoterapii by byl skvělý slon nebo opice

Před několika lety založila organizaci, která sdružovala majitele zvířat, kteří chtěli pomáhat při léčbě zvířetem. Nyní je na volné noze a chce se posunout zase o kus dál.

Jak jste se k animoterapii dostala?

Jsem spoluzakladatelkou organizace Pomocné tlapky, která připravovala psy pro lidi s handicapem. Když se tahle organizace úspěšně rozjela, mohla jsem jí s klidem opustit. V té době mi kamarádka nabídla spolupráci při canisterapii. V té době 
u nás metoda léčení zvířaty byla v plenkách a nebyla nijak organizovaná. Měla jsem několik přátel s handicapem a úžasného psa. Založili jsme tedy organizaci Anitera.

A šlo vám to?

Myslím, že ano. Časem jsem s překvapením zjistila, že asistenční psi a canisterapie je něco úplně rozdílného. U prvního se vzdělávají 
a cvičí psi a u druhého lidé.

Popište prosím způsoby léčby.

Animoterapií se léčí spousta postižení. Je to metoda, která se zabývá několika obory napříč. Můžeme se bavit o zdravotnictví, sociální péči, vzdělávání, psychologii, Ministerstvu zemědělství (týká se to i zemědělských zvířat), nebo Ministerstvu vnitra (tam spadají dobrovolnické programy).

To je ale zmatek.

To máte pravdu, protože nikdo neví co s námi, a kam vlastně spadáme. Z toho vyplývá, že léčíme téměř všechny druhy existujícího postižení a pro různé způsoby léčby jsou vhodná různá zvířata. Za stejným klientem se chodí například s morčetem a jeho úkolem je rozvinout sociální schopnosti. Pak k němu chodí dobrovolník se psem, který má za úkol hýbat pacientovi 
s rukama. Léčba se tedy odvíjí od toho, co konkrétní člověk potřebuje.

Handicapovaný má ve zvířeti důvěru

close zoom_in Čím je animoterapie účinná?

Zvíře je při terapii pokládáno za prostředek či nástroj pro léčbu. U fyzioterapie se díky zvířeti mohou klienti rozhýbat, uvolní se jim křeče a cvičí si i drobnou motoriku. U terapie psychického rázu často klienti vůbec nemluví, nebo cítí třeba vůči lidem zášť. Ve zvířeti mají důvěru, je to nevinný tvor, který jim nikdy nijak psychicky neublížil, proto se mu při terapii svěřují a lékaři či asistenti se dozví to, co by jim klient nikdy neřekl. Zvíře však působí na všechny smysly klienta.

Dozvěděli jste se někdy něco důležitého, co pomohlo v další léčbě? 


Ano. Například při terapii 
s delfíny, na kterou přijela dívka z dětského domova, která vůbec nemluvila. Nikdo si s ní nevěděl rady a lékaři ji už léčit nechtěli a ani neuměli. Při plavání a mazlení s delfíny se rozmluvila 
a zjistilo se, že byla dříve pohlavně zneužívána a trpí velikým traumatem. Díky delfínům se tedy podařilo zjistit příčinu její mlčenlivosti 
a traumatu.

To je úžasné. Na koho konkrétně se animoterapie dá aplikovat?

Na kohokoliv. Ne vždy je to forma terapie, ale chodí se třeba i do domovů pro seniory nebo do škol, kde si se psi klienti pouze hrají a mazlí se s nimi. Nijak se přitom neléčí. Nazývá se to volnočasová činnost. Potom je samotná terapie, u které už musí být přítomen terapeut a klient se určitým způsobem léčí. To už se všechno zapisuje, má určitý cíl a provozuje se individuálně.

Slyšela jsem o způsobu léčby pomocí polohování. Prováděli ho lidé i z vaší organizace?

Určitě, ale ne každý pes je k tomuto způsobu léčby vhodný. Musí být spíše klidné povahy. Na polohování se pracuje s lidmi, kteří mají permanentní křeč nebo třes. Léčba probíhá tak, že handicapovaný se položí a k němu se přiloží jeden nebo někdy 
i dva psi. Klient vnímá klidný tep srdce psa a teplo, které se převádí. Psi mají totiž teplotu těla o jeden stupeň vyšší než lidé. Člověk se může psovi zavrtat do chlupů a mazlit se s ním a tím se křeče povolují a organismus se postupně uklidňuje a uvolňuje.

Jaké u polohování máte výsledky?

Někdy je to dlouhodobé 
a jindy zase jen po dobu terapie, a pak se křeče vrací. Polohování trvá tak dvacet minut a provádí se maximálně dvakrát do týdne, protože by pes déle nevydržel. Je to pro něj velice náročné. Máme na tuto metodu jen samé pozitivní ohlasy. Jeden chlapeček například trpěl epileptickými záchvaty. Měl je i dvacet osm krát do měsíce. Po intenzivním polohování je má nyní jen dvakrát měsíčně. Dějí se přitom opravdu zázraky.

Metoda si říká o výzkum ne?

Především jsme nejspíš první na světě, kdo tuto metodu vynalezl a provozuje. Když o ni mluvíme na konferencích v cizině, tak na nás koukají s vyvalenýma očima. Právě proto, bych chtěla polohování prozkoumat více do hloubky a udělat z metody českou přednost.

Nejen běžná domácí zvířata mohou léčit

Která zvířata jsou k terapii vhodná?

Téměř všechna, která můžete takzvaně nakontaktovat. Z těch ověřených jsou nejlepší, nejvšestrannější a nejúčinnější delfíni a koně. Bohužel jsou ale také nejdražší a hůře dostupní. Obě zvířata však působí zároveň na psychiku, ale i na fyzický aparát. Na paty jim ale šlapou psi, kteří jsou také velmi všestranní a navíc mnohem dostupnější. Většinou koně 
a delfíny doporučujeme takovým klientům, kterým už jiná zvířata pomoci nemohou.

Když delfíny tak vychvalujete, je možné se k nim nějak dostat?

Pokud to vezmu z pohledu peněz, je delfinoterapie nejnáročnější způsob terapie, která je však nejefektivnější po všech stránkách. Řeší se 
s ní většinou případy, které už jinak a jinde řešit nejdou.

Kde se terapie s delfíny provádí?

My máme přímo českého kolegu v Turecku, kde delfinoterapii provádí. Desetidenní pobyt vyjde na dvě stě tisíc, což není zrovna malá částka a každý klient si to bohužel nemůže dovolit. Jedná se však o relaxaci pro celou rodinu, protože si často rodiče nebo sourozenci neumějí sami odpočinout. O postiženého klienta se tedy na místě starají profesionálové 
a rodina má také čas sama na sebe. Často to, co mi v Čechách provádíme se psem rok, tak oni s delfínem stihnou za deset dní a mnohdy efektivněji a s trvalejšími účinky. Jezdí na takové pobyty i české děti a jak často?
Jezdí. Od nás vyjedou do terapeutického centra tak dva až tři děti za rok. Bohužel většinou totiž platí to, že postižené děti se rodí chudým lidem. Jsou totiž bohužel časté případy, kdy matka zůstává s handicapovaným dítětem sama, protože otec nápor nezvládne.

Budoucnost chceme změnit k lepšímu

close zoom_in Mluvila jste o nejúčinnějších zvířatech k terapii. Jaká jsou další, která se používají?

Nejčastější jsou psi. Jsou levní, je jich hodně, jsou dobře ovladatelní a používají se víceúčelově. Dále kočky, ty jsou také velmi specifické svým chováním. Potom různá menší nebo exotická zvířátka. Léčí se za pomoci papoušků, rybiček, morčat, potkanů, fretek, činčil, či afrických šneků. Výborné by však byly například i opice.

Proč zrovna opice, máte s nimi nějaké zkušenosti?

Když jsem byla na dovolené v Thajsku, tak mě opice zaujaly. Dají se totiž nakontaktovat, vycvičit a navíc mají schopnost úchopu. 
V Thajsku je cvičí k trhání kokosů a mají je jako domácí mazlíčky. Jediný problém je 
s agresivitou a s tím, že je to může přestat za chvíli bavit. Určitě by to však bylo velice zajímavé. Dalším použitelným zvířetem by mohl být 
i slon, který mě také v Asii zaujal. Musel by však být ve svém přirozeném prostředí.

Tak se slonem u nás bohužel asi pracovat nebudete, ale zaujaly mě akvarijní rybičky. S těmi probíhá terapie jak?

U rybiček je to především 
o péči a ne úplně o dotyku. Klient za ně má zodpovědnost a musí se o ně starat. Mnoho takových programů s péčí 
o akvarijní či terarijní zvířata se uskutečňuje nejen 
v ústavech, ale i ve školách 
u zdravých dětí, aby se u nich podporovala zodpovědnost, samostatnost a určitý pocit péče. Tam už není terapeutický aspekt, ale říká se tomu zážitková výuka a vzdělávání za pomoci zvířat.

Vy tuhle metodu provádíte?

Osobně ne, ale spolupracuji s lidmi, kteří rybičky při terapii používají. Specializovala jsem se díky mému psovi spíše na canisterapii.

O ní toho tedy budete nejspíš vědět nejvíce. Popište, co všechno musí pes při canisterapii umět a koho k tomu potřebuje?

Potřebujeme k tomu jak dobrovolníky, tak profesionály, kteří vedou psa a umí komunikovat s klientem. Samotný pes toho nemusí nijak extra moc umět. Stačí zvládnutí základní poslušnosti, 
a aby byl hodný. Jediné, co se se psem cvičí, jsou techniky na polohování s pacienty, kde musí pejsek dlouho ležet, což pro něj není úplně přirozené a musí si na to navykat. Ne každý pes je toto schopen vydržet.

Chystáte něco do budoucna?

Ještě to není úplně všechno hotové, ale chystáme se 
s kolegy na založení mezinárodního institutu. Je potřeba, aby se animoterapie nějak utřídila, zařadila a institucializovala. Chceme tuto problematiku řešit na mezinárodní úrovni a vytvořit stanovy a pravidla pro provozování animoterapie. 
V dnešní době je to tak chaotické, že se žádná instituce 
o problematiku terapie se zvířaty nestará, protože chtějí nejprve vidět důkazy. Musíme tedy sepsat nějaké publikace, uskutečnit výzkumy a na základě získaných podkladů s problematikou vyrukovat ven. V něčem jsme totiž při terapiích v Čechách opravdu výjimeční, ale v něčem naopak úplně zaostáváme. Žádné stanovy ani pravidla neplatí v žádném státě na světě. To chceme změnit.