S americkým badatelem Joe Grim Feinbergem jsme se bavili o jeho odchodu z USA, výzkumu slovenského folkloru i o připravované sbírce pohádek ze Šalamounových ostrovů.

O svém odchodu z USA jste napsal esej do The Montréal Review. Můžete shrnout hlavní důvody, které vás k odchodu vedly?

Měl jsem mnoho důvodů. Nechci, aby mé shrnutí vyznělo špatně. Pokud to řeknu opravdu ve zkratce, nemám rád auta a přehnané pracovní vytížení. Během celého života tam, a zvláště na univerzitě, jsem si uvědomil, jak strašně velký důraz je kladen na práci. Každý se chlubil, jak v noci nespal, že na nic nemá čas, ale přesto všechno stíhá. Dovolená je pouhým privilegiem, které nemá být pro každého. Nechtěl jsem nutně do Evropy, ale zkrátka jinam.

Vadil vám tam rychlý životní styl?

Dalo by se to tak říci. Nejde však jen o životný styl, ale také o ekonomický systém. Každý se musí podřídit. Tlak na pracovišti je obrovský. Druhá věc je, že nemám rád auta. Vývoj posledních skoro sto let v amerických městech je založen na tom, že každý má mít auto. Jednak, člověk se cítí občanem druhé třídy, pokud auto nemá. A když ho nemá, trvá hrozně dlouho se někam dostat.

V Praze to bez auta tak složité není…

Jsem rád, že žiji v místě, kde se můžu po městě dostat téměř všude do půl hodiny. Ve Spojených státech se převaha aut velmi negativně projevila ve veřejném prostoru. Existuje tam málo náměstí, která jsou navíc prázdná. Člověk má vzít auto a jet do parku mimo město, nebo zůstat na zahradě doma. Chyběla mi veřejnost.

Z USA jste odešel poměrně mladý…

Bylo mi 23 let. Rok jsem strávil výzkumem na Slovensku. Pak jsem se ale vrátil na doktorát do Ameriky. Měl jsem titul z antropologie a filozofie. Po roce na Slovensku jsem pokračoval ve studiu antropologie.

Čemu jste se věnoval na Slovensku?

Šlo o výzkumně studijní pobyt. Dostal jsem stipendium. Zkoumal jsem kulturu rusínsko-ukrajinské menšiny na východě Slovenska.

Později jste studoval slovenský folklor.

Měl jsem vztah k folkloru spojených států. Přes severoamerický folklor jsem se dostal k folkloru světovému. Z antropologického a filosofického hlediska mě zajímala estetická teorie. Zaujalo mě to i ze společenského hlediska.

Proč jste si vybral právě Slovensko?

Moje tehdejší přítelkyně, současná manželka pochází z Košic. Vybral jsem si místo, kde jsem měl kontakty. Slovenský folklor jsem už trochu znal.

Na cizince mluvíte velmi dobře česky i slovensky. V obou jazycích publikujete vědecké i novinové články. Jak jste se je naučil?

Nebylo to úplně snadné. První univerzitu jsem studoval na malém městě. Měla pouze dvanáct set studentů. Knihovna byla malá a neměli žádnou učebnici slovenštiny. Přítelkyně tedy navrhla češtinu s tím, že jí mluví více lidí. Učebnice češtiny mi moc nepomohla. Učil jsem se nazpaměť skloňování, všechny pády, ale nic mi to nedalo.

Slovenština byl křest ohněm

Kdy přišel zlom?

Když jsem byl na Slovensku, rodina přítelkyně se mnou mluvila pouze slovensky. Anglicky buď neuměli, nebo nechtěli mluvit. Byl to takový křest ohněm.

Češtinu jste se naučil až v Praze?

V podstatě ano. Na Slovensko jsem se původně přijel učit rusínštinu. Učitelé se mnou ale mluvili slovensky, a tak jsem se také spíše učil slovenštinu. Česky jsem celou dobu četl. Ve srovnání s Českou republikou a slovenštinou se na Slovensku čeština používá úplně běžně.

To je pravda. Vy sám umíte slovensky pravděpodobně lépe než většina Čechů…

Myslím si, že je to tak. Překvapilo mě to. Slováci, i když česky nemluví, všemu rozumí. Čtou v češtině, dívají se na filmy. V Česku to se slovenštinou do stejné míry nefunguje. V Praze jsem nejprve mluvil slovensky. Žil jsem tu už rok a přišla pracovní nabídka. Měl jsem se hlásit na Filosofický ústav Akademie věd ČR. Doporučili mi napsat přihlášku v češtině vzhledem k tomu, že nejsem Slovák. Mohl by vzniknout zmatek.

Proč jste se rozhodli žít v Praze?

Manželka je neurobioložka a dostala v Praze nabídku pracovní pozice. Není tolik institucí, kde může svou práci vykonávat.

Jaké byly začátky v Praze?

Je známo, že dlouho trvá, než člověk mezi lidi zapadne, najde blízké přátele. Měl jsem ale pár známých z dřívějška. Hodně času jsem trávil se synem. Byl mu rok, když jsme se sem přistěhovali. Hodně jsme spolu chodili po městě.

Je život v Česku a na Slovensku jiný než v USA? Našel jste, co jste hledal?

Je to lepší. Pracovní tlak je zde sice také silný, ale nutí nás třeba vybrat celou dovolenou. To by se v USA nestalo, aby přišla personalistka a řekla, že musím jet na dovolenou. Člověk se tam má spíše cítit špatně, že si dovolenou vybírá, i když na ni má nárok.

Jaké jsou další rozdíly mezi českým a americkým životem?

Jak jsem říkal, člověk se tu hůře začleňuje, shání kamarády. V Americe je naopak kamarádství otevřenější. Evropané mají často pocit, že jde pouze o povrchní přátelství. Já to vnímám jinak, byl jsem na to zvyklý. Je pravda, že v Americe má člověk hodně přátel, kteří nemusí být vždy blízcí. Nejde o povrchnost ve smyslu neupřímnosti. V obchodech se například pracovníci na lidi usmívají ne proto, že by jim to šéf přikázal, i když i to se stává. Lidé k sobě mají a priori kladný vztah. Tady berou lidé cizího s odstupem a trochu se mu brání.

Zažil jste v tomto ohledu v Čechách někdy nějaké nedorozumění?

To ani ne. Přizpůsobil jsem se a také se k cizím chovám trochu chladněji, když jsem tady. Při své poslední návštěvě Ameriky jsem si uvědomil, jak se dokážu opět vcítit do role Američana v obchodě si popovídám s lidmi.

Napsal jste pro slovenské noviny komentář k migrační krizi. Jak současnou situaci hodnotíte?

Neměl jsem nikdy pocit, že by lidé byli k cizincům nevstřícní. Ukazuje se, že měli nejspíš hlubší pocity, které neříkali nahlas. Řada argumentů proti migrantům by platila i na mě. Jsem také ekonomický migrant. Přišel jsem hlavně kvůli práci. Chtěl jsem zde prožít lepší život. Jsem jiný než místní lidé. V Praze přitom není málo Američanů. Žije jich v Česku více, než Syřanů, kteří by sem chtěli, nebo kteří by se sem dostali kvůli kvótám. Doufám, že je to jen přechodná fáze, která přejde.

Slýcháte negativní názory vůči migrantům často ve svém okolí? Myslíte si, že se liší pozice vlády a občanů?

Ve svém okolí je neslýchám. Mé okolí v Česku je dost omezené na mé kolegy. Nejde o reprezentativní vzorek obyvatelstva. Na Slovensku znám širší okruh lidí. I kvůli svému výzkumu. Čtu ale výsledky anket veřejného mínění. Je to komplexní jev. Kdyby vláda řekla jasně, že máme soucit a chceme pomáhat lidem v nouzi, lidé by to snad vzali vážně. Vláda, prezident i masmédia ale podporují odmítavý postoj. Možná to souvisí s hlubokou kulturní zdrženlivostí vůči cizímu. Nelze ale říkat, že to máme v genech. Kultura se mění. I ve zdejších tradicích je vedle tradice uzavřenosti také tradice otevřenosti, že ani tradice neurčuje odmítavý postoj. Doufám, že se situace vyvine vstřícnějším a otevřenějším způsobem.

Nenapravitelný optimista

Myslíte si, že k této změně názoru dojde?

Jsem asi nenapravitelný optimista. Snažím se na svět dívat realisticky, ale člověk nemůže tvořit lepší svět, pokud v něj nevěří. Jde o to, co nyní uděláme. Vývoj může být rychlejší i pomalejší.

Pocítil jste třeba odmítavé postoje vůči své osobě, protože jste cizinec?

Přímo ne. Lidé většinou neřeknou, že nemají rádi cizince, ale zdůrazní, že je nutné dodržovat místní pravidla. Například v institucích je na vině ten, který všechna pravidla nezná. Přitom mu je nikdo neřekne. Každý také musí dbát na svůj soukromý život. Ze Spojených států jsem chtěl odejít kvůli omezenému veřejnému životu. V české společnosti je ale soukromý život také velmi silným organizačním principem.

V čem konkrétně?

Mě například velmi překvapuje, jak moc lidé zamykají. Ve srovnání s velkými americkými městy, kde je kriminalita stonásobně vyšší, tu lidé mnohem více zamykají. Argumenty proti migrantům se někdy projevují v těchto termínech. Lidé mají strach, že je migranti připraví o to málo, co mají. Neberou je jako lidi, se kterými mohou spolupracovat a domluvit se. Neříkám, že tam samozřejmě nemůže být i nějaký kriminálník, ale jsou to lidé jako my.

Zkoumáte středoevropský disent. Má podle vás česká komunistická historie spojitost s uzavřeností lidí?

Všechno je pozůstatek všeho. Skoro za všechno, co je dnes špatně, mohou komunisté. To je vysvětlení, které se velmi často používá. Historický vliv ale většinou není přímý, nezprostředkovaný. Zamykání může být spíš pozůstatkem 90. let. Ty jsou výsledkem i odpovědí na 80. léta. Všechno se změnilo. Lidé se báli. Co mělo být veřejné, se stalo soukromé. Vývoj sice ve skutečnosti možná nebyl tak zlomový, ale lidé měli v hlavách tento narativ, že teď je všechno divoké. Museli se starat sami o sebe.

Vy sám v Praze zamykáte?

Zamykám na noc. Přes den mám odemčeno. Zvenku se ale dveře bez klíčů nedají otevřít. V Americe je mohu nechat otevřené zvenku.

Co se vám na životě v Praze naopak líbí?

Veřejný život je zde živější. Je zde více náměstí. V Nuslích často vídáme lidi z okolí, setkáváme se na hřišti, scházíme se na ulici. Je zde řada festivalů, hodně se toho děje. Intelektuální život je pestřejší. To byl další důvod pro odchod. V severní Americe se od člověka, který dělá výzkum, neočekává, že se z něj stane veřejný intelektuál. Novinové články se považují za soukromou věc, která mu ubírá čas od práce na výzkumu. Politicko-filozofické či literární eseje nejsou prací výzkumníka.

Jak to funguje v Praze?

Pro mě jako intelektuála je zdejší prostředí mnohem vděčnější. Čtenáři jsou na to zvyklí. V Americe buď děláte výzkum, nebo popularizaci. Ve střední Evropě od vzniku veřejné sféry v 19. století bylo mnoho z nejdůležitějších textů, které čteme ještě dnes, psáno pro širokou veřejnost. Práce, kterou provádím pro akademickou obec, by měla mít i politický význam, který je zde snazší nabýt.

V antropologii existují dva přístupy. Vědec by měl buď společnost pouze pozorovat, nebo do ní i zasahovat. Vy se kloníte spíše ke druhému názoru?

Ano. Neříkám, že nemá význam, aby někteří vědci hlavně pozorovali. Myslím si ale, že nikdo nemůže být úplně neutrální. V kulturní antropologii máme metodologický přístup, který se jmenuje zúčastněné pozorování. Člověk je pozorovatel, ale musí chápat způsob, jak se zúčastňuje a ovlivňuje situaci, ve které se nachází. Tudíž už během sbírání dat ovlivňuje svět. Další věc je, co dělá při analýze informací. Ovlivňuje společnost zase jinak. Já jsem si vybral spíš otevřenější, veřejnější přístup.

Nevadí vám, že máte pravděpodobně mnohem nižší plat, než jste mohl mít v USA?

Já jsem měl jako doktorand hrozně nízký plat i tam. Tady je například mnohem levnější zdravotnictví. Ve srovnání s doktorandskými roky se mám lépe. Co se týká platů, rozdíl mezi nejvyššími a nejnižšími není až tak velký jako v Americe. Špičkový profesor může dostávat 250 tisíc dolarů ročně (5 milionů korun za rok, asi 417 tisíc korun měsíčně poznámka redakce). Vysokoškolský učitel bez trvalé pozice může dostávat zhruba 10 až 12 tisíc (zhruba 200 tisíc ročně, 17 tisíc měsíčně) a přitom mají stejné vzdělání a často jsou i stejně šikovní. Konkurence je strašná a nerovnost je velmi vysoká i v rámci jednoho oboru.

Vy máte hodně široký vědecký záběr, zabýváte se filosofií, antropologií, sociologií. Co Vás nejvíc zajímá z vědeckého hlediska?

To se stalo trochu nechtěně. Řekl bych to takto. Považuji se za sociálního teoretika, který chce být spisovatelem. Začal jsem s filosofií, ale naštval mě způsob, jak se dělá. Uvědomil jsem si, že filosofové nerozumí empirickému světu. Mě zajímala především společnost, estetika společnosti, politika. Proto jsem studoval sociální vědy, ale zůstal jsem přece jen filosofem v rámci sociálních věd. Nikdy jsem nepřestal číst a řešit sociální teorii.

Jakému výzkumu se věnujete nyní?

Mimo jiné pokračuji v analýze slovenského folkloru, snažím se přepracovat disertaci do knižní podoby. Zároveň však zkoumám politické myšlení kritických a opozičních myslitelů za Československé socialistické republiky.

Chtěl byste být spisovatelem. Myslíte tím beletrii?

Také. Za literární činnost ale považuji i eseje, které píši do novin. Snažím se psát filozofické a sociálně kritické analýzy zajímavým, provokativním způsobem.

Máte námět na beletristickou knihu?

Pracuji na sbírce folklorních pohádek. Přepisuji je do nové podoby.

Bude se jednat o české nebo slovenské pohádky?

Nikoliv, budou ze Šalamounových ostrovů. To je druhá stránka mého života. Můj otec je kulturní antropolog a dělá výzkum na Šalamounových ostrovech. Jednou jsem jel za ním a sesbíral tam polynéské a melanéské pohádky.

Liší se od amerických a evropských pohádek?

Tuto debatu vedou folkloristé, zda se zaměřovat na podobnosti nebo rozdíly. Některé motivy se nacházejí po celém světě. Folklor je mezinárodní. Nacionalisté se ho snažili spoutat a dát do klece. Vždycky překračuje hranice. V něčem se ale i liší od místa k místu. Ano, pohádky jsou jiné. Některé společnosti například nikdy neměly krále, proto se tu neobjevují žádní princové. Jde o obyčejné lidi.

Jedná se o pohádky pro děti nebo pro dospělé?

Takové rozdělení tradičně neplatí. I v Evropě se jedná o moderní dělení. Perrault, francouzský sběratel klasických pohádek, nebo bratři Grimmové přepracovávali pohádky, které měly vhodné ponaučení, pro děti.