Podle Johnové bude následující jednání záviset zejména na určení přesné polohy ostatků paní Mašínové. Bez toho je exhumace konkrétní osoby nemožná. Zdena Mašínová však zjistila polohu matčina těla již v 50. letech. To je také nejsilnější argument pro povolení exhumace.

Ale radní Milena Johnová zmiňuje, že by proces odkrytí všech hromadných hrobů a snaha o identifikaci těl bez dalších podkladů mohly mít nejistý výsledek. „Ze zkušeností z hromadných hrobů z Polska víme, že identifikace ostatků desítky let po jejich uložení je velmi obtížná. V Polsku se podařilo identifikovat jen něco přes deset procent vyzvednutých ostatků, ostatní zůstaly bez identifikace a byly znovu uloženy. Musíme proto najít vhodnou formu uctění památky všech těchto ostudně pohřbených lidí. Já se o to osobně zasadím,“ slibuje radní Johnová.

Chybějí polohové knihy

Doposud byla z ďáblického hřbitova exhumována jen hrstka obětí komunistického režimu. Nejznámější je případ pátera Josefa Toufara. Poloha těla ale byla známá již od 60. let, kdy po něm začala pátrat jeho neteř. Žádosti na označení místa Toufarovým jménem nebo vyzvednutí ostatků ovšem byly vytrvale zamítány. Exhumace se uskutečnila v listopadu 2014.

Úřady se rovněž smilovaly nad rodinou generála Danieloviče popraveného v politickém procesu v roce 1955. Jeho ostatky se dočkaly pochování do rodinného hrobu. Další exhumace ovšem neprobíhají. Několik měsíců po šetření v souvislosti páterem Toufarem shořely všechny indexové i polohové knihy. Některé rodiny přesto přesná místa hrobů svých blízkých znají.

Skryté důkazy totatily

Ďáblický hřbitov je druhý největší hřbitov v Praze, kromě běžných hrobů se na něm nachází 70 šachtových hrobů. Ve 40. a 50. letech se do nich ukládalo až 40 rakví, v každé leželo i několik těl. Na hřbitově tam může ležet 10 až 20 tisíc neidentifikovaných mrtvých. Za války sem pohřbívali nepohodlné osoby nacisté, po válce tu mnozí zločinci a kolaboranti skončili sami. Asi 200 mrtvých přibylo z řad politických vězňů a odbojářů v letech 1948 až 1959. Smutnou připomínkou zbytečné krutosti je i 37 pohřbených dětí, které se narodily ženám v pankrácké věznici ve 40. a 50. letech.

Kdo leží v šachtových hrobech?
Bojovníci proti nacismu – možná i Jozef Gabčík, Jan Kubiš, ale i zrádce Karel Čurda.
Váleční zločinci a kolaboranti – gestapo z Kladna, které provedlo vyhlazení Lidic, K. H. Frank.
Političtí vězni a odbojáři proti komunismu – mezi nimi i Zdeňka Mašínová, Stanislav Broj.
Děti žen vězněných ve 40. a 50. letech v pankrácké věznici. Ostatní vězni, sebevrazi, bezdomovci a další těla dovezená z pražských nemocnic a ústavu soudního lékařství.

Kromě obětí totalitních režimů jsou v Ďáblicích pochovány i ostatky svezené z pražských nemocnic a ústavu soudního lékařství, včetně dětí zemřelých při porodu, nebožtíků po pitvě či sebevrahů. Hřbitov proto někteří přirovnávají ke kondenzovaným dějinám 20. století v Česku. V hromadných hrobech tu leží oběti krutých totalitních režimů bok po boku nacistických zločinců.

„Policie by to tam měla opáskovat a začít vyšetřovat. To místo je důkazem politických zločinů,“ myslí si historik Petr Blažek. Ten se spolu s Centrem pro dokumentaci totalitních režimů (CDTR) a dalšími organizacemi včetně Sdružení bývalých politických vězňů obrátil před pěti lety na tehdejšího premiéra Bohuslava Sobotku (ČSSD) s žádostí o řešení. Výsledkem snah bylo prohlášení místa za národní kulturní památku v roce 2017.

Historik Petr Blažek doufá, že zájem paní Mašínové i magistrátu by mohl nastartovat postupnou identifikaci a časem snad i vyzvedávání ostatků. Každým rokem je totiž těžší sehnat příbuzné mrtvých. CDTR se nyní snaží projektem Jména mrtvým oslovit příbuzné politických vězňů i dalších osob ležících v hromadných hrobech. „Nárok na důstojný pohřeb mají všichni,“ dodává Petr Blažek.