Právě své zkušenosti z Ghany považuje za to nejzajímavější, co v životě prožil. Čtyři roky v pralese mezi domorodci přinesly pražskému inženýrovi nejeden nevšední zážitek. Například aby mohl v Ghaně zahájit práce, musel si vyžádat povolení náčelníka vesnice Asamkrom.

„Ten naši skupinu přijal na kamenitém dvorku před svou jednací místností. Nechal nás dlouho čekat. Vše mělo svůj čas, nesměli jsme být ukvapení. V Africe se stále jen čeká, " vzpomíná Jiří Seyček.

Ochutnal mravence na víně

Na závěr jednání přišel na řadu přípitek. „Připíjeli jsme si palmovým vínem ze skořápky z kokosového ořechu. Ta putovala z ruky do ruky. Museli jsme ji přitisknout k ústům a napít se, přestože už z toho před námi pila celá vesnice," směje se. „Jenom jsem odfoukl mravence, kteří na hladině zápasili o život."

Ještě o něco dobrodružnější pak byla samotná práce na přehradách. Kvůli průzkumu bylo potřeba vyhloubit až dvacetimetrové šachty. Do nich se Jiří Seyček nechal spustit. Největší nebezpečí na něj čekalo na dně.

Podařilo se mu vyváznout 

„Spouštění se muselo zastavit alespoň metr nad zemí, protože na dno napadali hadi a jiná jedovatá havěť. Nevěděli jsme, jsou-li ještě živí," popisuje. Rozkládající se zvířata ve čtyřicetistupňových vedrech způsobovala zápach k nevydržení.

Navíc býval u dna nedostatek kyslíku. „Měl jsem velký strach, abych se nestal také rozkládajícím se živočichem. Moc k tomu nescházelo," říká. Naštěstí se českému inženýrovi podařilo vždy vyváznout.

Zachránil tonoucí ženu 

V Africe zažil i ghanský státní převrat v roce 1966. Armáda a policie tehdy převzaly moc. Nejen revoluční dny si chodil v Akkře zpříjemnit k moři. Příbojové vlny zde bývají vysoké i dva metry. Právě ty se Jiřímu Seyčkovi staly téměř osudné. „Jednou jsem ve vlnách spatřil topící se ženu, jak volá o pomoc. Viděl ji ještě jeden Čech, tak jsme na sebe kývli a plavali jí pomoci. Byl to těžký zápas se zuřícím živlem."

V silném příboji se uhodil hlavou o dno. „Už jsem se loučil se svými nejdražšími, kupodivu bez paniky. Je to zvláštní duševní stav, nepopsatelný pocit, když jdete smrti vstříc, ona už vás drží za krk a pak najednou zmizí." Nakonec se jim podařilo vyváznout a ženu vytáhnout na mělčinu.

Manželku si našel v Africe 

Čtyři roky v Africe ubíhaly svižně. Přes týden pracoval v pralese, o víkendu se vracel do města za rodinou. Po roce práce za ním dorazila manželka i sedmiletý syn. Právě ten si pobyt v tropickém prostředí nejvíce užíval. Seznámil se zde i se svou budoucí manželkou, což tehdy ani jeden z nich netušili.

„Syn Ivan se tam seznámil s jednou dívkou. Pak jsme se rozjeli domů. Po 35 letech se setkali a představte si, že teď jsou z nich manželé. Mám stále jejich fotografie, jak si spolu jako malí v Africe hráli," usmívá se Seyček při vzpomínkách na Afriku i spokojené manželství syna.

Zažil bombardování v Iráku 

Po návratu z Afriky následovala další zahraniční cesta. Jiří Seyček se vydal do Bagdádu, kde dva roky pracoval na stavbě mezinárodního letiště. Když 22. září 1980 zaslechl, že irácká letadla bombardovala Teherán, bylo mu jasné, že odplata na sebe nenechá dlouho čekat. A měl pravdu. Íránská letadla dorazila do Bagdádu druhý den.

„Vzbudil mě rachot protiletadlové střelby. Bleskově jsem zahučel pod postel. Zažil jsem totiž koncem druhé světové války několik těžkých náletů na Plzeň," vzpomíná. Okamžitě věděl, že je třeba se chránit. 22. září 1980 byl totiž dnem začátku války mezi Irákem a Íránem, která trvala osm let.

Dobrodružství si za svůj život užil dost. Vždy se je snažil řešit s rozvahou a s ohledem na druhé. Po revoluci s manželkou procestoval Asii a Ameriku, vrátili se spolu i do Afriky. Dnes se Jiří Seyček věnuje hlavně psaní.

Čtěte také: Věra Caisová: Sametovou revoluci jsem si užila