Jiří Poláček se narodil v roce 1913 v Praze a vyrůstal v Kolíně, odkud jeho židovská rodina pocházela. Jeho otec měl v Kolíně obchod s uhlím a Jiří navštěvoval tamní reálné gymnázium. V Kolíně také boxoval a účastnil se i mezinárodních závodů. Po absolvování dvouleté obchodní školy v Praze pracoval krátce ve firmě svého dědečka v Ústí nad Labem a poté v obchodě svého otce. V roce 1935 nastoupil na vojnu, kde sloužil jako jezdecký dělostřelec a do civilu se vrátil až po demobilizaci na konci září 1938. Začal pracovat jako úředník Společnosti pro výkup obilí, která sídlila v Celetné ulici. Když 15. března 1939 viděl v ulicích Prahy německé vojáky, rozhodl se, že se zapojí do boje proti Hitlerovi v zahraničí.

„Měl jsem staršího bratra a rodiče a rozhodli jsme se, že jeden z nás se pokusí dostat se do zahraničí a druhý zůstane s rodiči. Bratr měl přednost, pokusil se překročit hranice do Polska, byl ale chycen a bez následků vrácen zpátky,“ vyprávěl Jiří Poláček, kterého protižidovská opatření připravila o zaměstnání, takže začal pracovat jako dělník na stavbě štěchovické přehrady.

S dalšími emigranty zamířil do Izraele

Protože byla řada na něm, aby odešel z protektorátu, přihlásil se do transportu židovských emigrantů do Palestiny, které gestapo povolovalo za vysokou úplatu. „Prvního září 1940 jsem dostal telegram a druhého září jsem nastoupil do vlaku na Masarykově nádraží,“ uvedl pan Jiří s tím, že hned na nádraží potkal kamaráda, se kterým dali dohromady hned ve vlaku partu mladíků odhodlaných zapojit se do československé zahraniční armády.

Ve Vídni přestoupili na parník Melk, které je po Dunaji vezl s dalšími 700 uprchlíky z protektorátu i z Rakouska k Černému moři. „Až po letech jsme přišli na to, proč se tento transport uskutečnil. V Besarábii žilo hodně Němců, které potřebovali dostat do říše. A jediná cesta byla parníkem a aby loď nebyla prázdná, tak ji naložili židovskými uprchlíky.“

Němci tak získali od cestujících do rumunského přístavu Tulcea u Černého moře peníze a v transportu navíc viděli šanci na destabilizaci situace v Palestině pod britskou správou, která chtěla přijímat omezený počet židovských imigrantů, protože se obávala arabského povstání.

Nehoda nebyla náhoda

V přístavu Tulcea zamířili na starý nákladní parník Milos, který ale pod náporem nastupujících pasažérů začal klesat. „Rumuni nám řekli, abychom si opatřili pytle s pískem a spravili si ho, tak jsme to tak udělali.“ Loď plavbu přes Černé moře vydržela, proplula úžinami Bospor a Dardaneli, a dostala se do Středozemního moře.

Sbírka Paměti národa.Zdroj: Post Bellum/Paměť národa
Vzpomínky Jiřího Poláčka pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum. Až do konce listopadu můžete přispět na pomoc hrdinům 20. století ve veteránské sbírce na www.denveteranu.cz.

Došlo jim jídlo i palivo, které složitě získávali v přístavech. Krátce před příjezdem do Haify složil Jiří a další asi stovka mužů symbolicky 28. října 1940 přísahu do rukou kapitána Emila Grégra. Všichni se těšili, že po přistání připojí k jednotce, která se na Středním východě formovala pod velením podplukovníka Karla Klapálka.

Britové ale měli s pasažéry jiný plán – přímo z Milosu je převezli na velký parník Patria, na kterém chtěli židovské uprchlíky i z dalších lodí dopravit do internačního tábora na ostrově Mauricius. Skupina vojáků měla vystoupit v Suezu.

Dne 25. listopadu asi v deset hodin se ale ozvala „rána a loď se začala naklánět na bok“. Jiřímu se podařilo z potápějící se lodi uniknout skokem do vody. „Měl jsem zafixováno, že když se loď potápí, že se udělá vír a že to stáhne i ty lidi. … Plaval jsem od lodě, až jsem doplaval na molo.“ Když se vydýchal, plaval zpět a pomáhal se záchrannými pracemi. „Asi 300 lidí se utopilo, z naší skupiny 14 vojáků.“

Až později se dozvěděli, co se vlastně stalo. „Ilegální (židovské) organizace v Palestině dělaly všechno pro to, aby bylo emigrantům povoleno vystoupit v Palestině.“ To Britové nechtěli dovolit z obav před arabskými nepokoji. Nálož udělala větší škodu, než strůjci plánu předpokládali. Chtěli loď poškodit, aby pak musela kvůli opravě zakotvit v Haifě, aniž by někoho zranili.

Ocenění se dočkal až po roce 1989

Do bojů se zapojil Jiří Poláček a jeho druhové až v říjnu 1941, kdy byl 11. československý pěchotní prapor – východ nasazen do bojů u Tobruku. „Největším nepřítelem v Tobruku byly blechy. Tam byly miliony a miliony blech. Těch písečnejch, ty jsou drobnější než ty naše,“ vzpomínal Jiří, který strávil u Tobruku 50 dní.

Poté sloužil u protiletadlové obrany přístavů a přihlásil se k bombardovacímu letectvu. Byl přijat a odplul do Anglie, kde prodělal výcvik. Do konce druhé světové války bojoval jako příslušník 311. bombardovací perutě RAF. Po návratu domů zjistil, že válku přežil jako jediný z rodiny.

Armádu opustil vyznamenán dvěma čsl. válečnými kříži a medailí za chrabrost. „V září 1945 jsem nastoupil do civilního zaměstnání, které jsem v roce 1940 opustil. Pracoval jsem tam do roku 1948, kdy byla reorganizace a byli jsme přeřazeni. V roce 1951 jsem skončil a šel jsem pracovat jako dělník k národnímu podniku Konstruktiva, kde jsem pracoval až do důchodu, moje profese byla kvalifikovaný kopáč,“ shrnul svou poválečnou „kariéru“ Jiří Poláček s tím, že jako dělník na nejnižší úrovni byl pro komunistický režim „celkem neškodnej“.

Poct se dočkal až po roce 1989. Stal se čestným občanem Letňan, se kterými spojil život v roce 1932, když nastoupil jako mladý praktikant k firmě Škrábek. Dnes jsou po majitelích firmy Škrábek i po Jiřím Poláčkovi pojmenovány ulice v tzv. Nových Letňanech. Zemřel v roce 2008 ve věku 95 let.