Paměť národa spoty připravila proto, že v sázce jsou životy pamětníků, s nimiž je už přes rok v úzkém kontaktu prostřednictvím Centra pomoci Paměti národa. Vedle Jiřího Pavla Kafky představují přeživší holocaustu Annu Hyndrákovou, politického vězně Jiřího Lukšíčka. Jejich vzkaz zní: „V každé době má smysl věřit, že všechno dobře dopadne.“

 

Jiří Pavel Kafka je nejstarším pamětníkem z kampaně Paměti národa – v květnu oslaví 97. narozeniny. Žije se svou ženou Helenou v Praze a s natáčením souhlasil, ačkoli jinak nevyhledává pozornost. Se skromností vzpomínal pro Paměť národa také na své působení u 311. perutě RAF za druhé světové války. „Nerad o tom vypravuji jako o nějaké hrdinné epizodě. My jsme to všichni dělali jako svého druhu zaměstnání. Hlavně, abychom něco dělali proti nacistům,“ uvedl.

S Wintonovým vlakem do Anglie

Jiří Pavel Kafka nebyl žádný dobrodruh, který by už od puberty toužil po dobrodružství. Do armády ho přivedl pocit povinnosti „dělat něco proti Hitlerovi“. Narodil se 2. května 1924 v Praze a až do svých patnácti let vedl úplně obyčejný život chlapce ze středostavovské rodiny za první republiky: otec byl advokát a předseda pražské Židovské obce, maminka, bývalá učitelka francouzštiny, zůstávala v domácnosti.

Jiří Pavel i jeho mladší bratr Felix chodili na Akademické gymnázium na Příkopech. „Nevyhýbali jsme se židovství, ale nikdy jsme nebyli příliš pobožní. Slavili jsme větší svátky, dostávali jsme dárky na chanuku i na Ježíška,“ vzpomínal. S příchodem německých okupantů se ovšem jejichž život radikálně změnil. Jiří Pavel a Felix měli štěstí: dostali možnost odjet do Anglie s transportem Nicholase Wintona. Maminka je šla doprovodit 28. června 1939 na hlavní nádraží. Tehdy ještě netušili, že znovu ji uvidí až za šest let.

Zdroj: Youtube

Po několikadenní cestě vlakem oba bratři dorazili do Anglie. Narozdíl od většiny dětí se nedostali do žádné náhradní rodiny. Byli už velcí, bylo jim čtrnáct a patnáct let, a jejich rodiče navíc trvali na tom, že mají zůstat společně. Putovali tedy do uprchlického tábora v Ipswitchi, kde byly děti z Německa a Rakouska.

Krátce nato se Británie dostal také jejich otec – měl tam vyjednávat o přijetí určitého počtu českých Židů. Navštívil své syny v Ipswitchi a zařídil jim docházku do prázdninové školy na jihu Anglie. Odjel sice ještě do Prahy, ale poté byl znovu vyslán do Anglie. V Londýně se zdržoval i 1. září 1939, kdy vypukla válka. Hranice se uzavřely a on zůstal v Anglii. Později pracoval v administrativě Benešovy exilové vlády. Jiří Pavel chodil na střední školu v Cheltenhamu, později se učil u firmy Sigmund Pumpy. Jakmile dosáhl osmnácti let, rozhodl se vstoupit do armády.

Sloužil u radaru

Tři měsíce strávil u pozemní armády, poté se dostal k 311. československé bombardovací peruti RAF. Zatímco v pozemní armádě se dbalo na typicky vojenskou disciplínu, v letectvu byl přístup trochu jiný. Posádky letadel se učily jednat samostatně, přemýšlet vlastní hlavou, než uposlechnou rozkaz. Jiří Pavel Kafka absolvoval výcvik jako radista-střelec, na střelecký výcvik se dostal do Skotska a čekal ho také výcvik na Bahamách.

Po výcviku nejprve létal v posádce kapitána Protivy. „První let byl ten samý jako poslední. To bylo celkem jedno. Létalo se sem tam nad mořem. Někdy se stalo něco neobvyklého, ale nikdy jsme se nedostali do žádného boje a ani do žádného velkého nebezpečí. Naštěstí. Někdy to bylo dost nudné, protože jsme často strávili ve vzduchu hodiny,” popisoval.

Nutno dodat, že jeho slova o tom, že nikdy nebyli „v žádném velkém nebezpečí”, je nutno vnímat v dobovém kontextu, za celou dobu války zahynulo v řadách RAF přes 500 Čechoslováků. „Život ve vojenském letectvu RAF byl v podstatě normální až na to, že se občas nějaká posádka nevrátila,” dodává Jiří Pavel Kafka.

Jiří Pavel sloužil u radaru. „To byla tehdy poměrně nová věc. To se mi líbilo, člověk se rozhlížel a věděl, co se děje, na dost velké vzdálenosti. I v noci, i když byla mlha. Tak to mě bavilo. Tam jsem strávil hodiny.“ Později létal v posádce kapitána Hubičky, jejímž úkolem bylo chránit spojenecké lodě a bránit konvoje spojencům proti německým ponorkám v prostoru Biskajského zálivu a později mezi Británií a Skandinávií.

Nevypadalo to, že by tady byla budoucnost

Po válce se Jiří Pavel letecky vrátil do Prahy a vydal se na adresu, kde v té době pobývali jeho rodiče – u bratrance Jaroslava v Klimentské ulici. „Našel jsem si číslo bytu, zvonil jsem, a nikdo nebyl doma. Tak jsem si sedl na schody a čekal až do tmy. Tam rodiče nebyli. Až přijeli výtahem, tak jsem je pozdravil. Nejdříve se strašně lekli, protože jsem stál ve tmě. Tak jsme se objali. Tak jsem se poprvé po šesti letech setkal s mámou. Měla strašnou radost.“

Jeho maminka prošla ghettem v polské Lodži, v srpnu 1944 byla transportována do Osvětimi. Několikrát jen o vlásek unikla smrti. V zimě 1944 ji poslali na severní Moravu na práci do továrny v Bernaticích, kde se dočkala osvobození. Mnoho jiných členů jejich rodiny ale takové štěstí nemělo. Tatínkovi bratři zahynuli ve vyhlazovacích táborech, dědeček z maminčiny strany zemřel v terezínském ghettu, smrt v plynových komorách čekala i maminčiny bratry a sestru Julii s miminkem.

Jiří Pavel Kafka začal po válce pracovat v kanceláři u spediční firmy Řivnáč a Šůla, později vyučoval angličtinu v jazykové škole na Národní třídě. Již v roce 1947 ale cítil, že politický vývoj v Československu se ubírá směrem ke komunistickému převzetí moci: „Nevypadalo to tady, že by tu byla velká politická budoucnost nebo jakákoli jiná,“ konstatuje. „Lála, můj bratr, bydlel v Londýně, takže jsem měl kam jet. Zažádal jsem, aby mě Angličané demobilizovali v Londýně, kde jsem narukoval.“

Do Československa se vrátil ještě na přelomu let 1948 a 1949, kdy zemřel jeho otec. Po jeho smrti zařídil výjezdní povolení i pro maminku. Společně v Anglii provozovali importní firmu dovážející součástky na výrobu bižuterie. Ve svých osmadvaceti letech se oženil, narodil se mu syn Stephen a dcera Helen. V roce 1960 celá rodina přesídlila do Izraele, ale jen na osm let, v roce 1968 již byl Jiří Pavel Kafka zpátky v Londýně. Zde navázal na svou práci z Izraele v oblasti stavebnictví – kupoval, pronajímal a přestavoval domy.

Krátce před rokem 1989 Jiří Pavel Kafka ovdověl. I když velkou část života prožil ve Velké Británii, roku 1990 se natrvalo vrátil do Prahy, kde potkal svou druhou ženu Helenu. Žijí spolu už třicet let a paní Helena, která letos oslaví 80. narozeniny, zařídila pro Jiřího očkování. „Očkovali ho už 2. února,“ řekla Paměti národa.

Televizní spoty připravila Paměť národa ve spolupráci s Českou spořitelnou, která financovala jejich výrobu a poskytla jim svůj zakoupený mediální prostor. Kampaň odkazuje na web www.hrdinove.cz, kde můžete přispět finančním darem nebo se stát dobrovolníkem Centra pomoci Paměti národa. To již rok nabízí pomoc třem tisícovkám pamětníků.

PAMĚŤ NÁRODA