Český skauting zažíval po druhé světové válce jeden ze svých vrcholů, do obnovené organizace tehdy vstoupilo víc než čtvrt milionu dětí. Mezi nimi i tehdy dvanáctiletý Jiří Lukšíček, oddílovým jménem Rys. Ve 145. oddílu z pražských Strašnic brzy získal rádcovské postavení a Junák, jak říká, ho tehdy “opravdu vzal”.

Příznivá doba pro skauty ale netrvala dlouho. Slibný rozvoj organizace přerušil komunistický převrat v roce 1948. Následoval nejen represivní postup ze strany státu, rozkoly se objevily i v samotném Junákovi. Mnozí vedoucí totiž byli členy KSČ, a chystané včlenění organizace pod komunistický Československý svaz mládeže proto nezřídka podporovali. „V osmačtyřicátém si na našem ústředí vytvořili zástupci komunistů vlastní odbor a postupně to začali celé řídit. Ve stopětačtyřicítce bylo asi šest nebo sedm vedoucích ve straně,“ popisuje Lukšíček tehdejší situaci.

Oslavy 17. listopadu na Václavském náměstí a Národní třídě.
PODÍVEJTE SE: Na Václavském náměstí promluvil hologram Václava Havla

Skautské oddíly byly během následujícího jara začleněny pod ČSM, a jejich působnost byla navíc omezena na členy do patnácti let. Rys tím ztratil možnost do oddílu docházet. Na schůzce bývalých kamarádů, nyní spadajících pod svazáckou organizaci, se ještě byl podívat. „Přišli jsme do místnosti, ve které všichni kouřili. My jsme byli nekuřáci a na rozdíl od nich jsme na sobě měli skautské kroje. V tu chvíli jsme si uvědomili, že tam nepatříme,“ vzpomíná na rozchod se svým domovským oddílem.

S věrným přítelem Františkem Bobkem, alias Stopařem, pak pátral po lidech, kterým se po skautingu stýskalo. Jako poznávací znamení nosili na kabátech malé skautské lilie, říkali jim “klopovky”. „Byl to znak toho, že jsme ještě pořád součástí Junáka. Věděli jsme, že jako skauti můžeme důvěřovat pouze skautům.“

Lidé, probuďte se

V houstnoucí společenské atmosféře se právě díky nenápadným liliím seznámili s jistým Oldřichem Rottenbornem, mezi skauty známým jako Hobby. Ten v roce 1949 stále udržoval v chodu 34. skautské středisko Ostříž a oba šestnáctileté kluky do něj pozval. Schůzky a výlety se ještě několik měsíců organizovaly s částečným vědomím svazácké organizace, po úplném zákazu Junáka se přesunuly do absolutní ilegality. V ilegálním oddíle zůstalo asi dvacet chlapců a děvčat scházejících se potají v obývacích pokojích nebo v lesním altánku na periferii hlavního města.

“Dodržovali jsme desatero skautského zákona, mezi které patřil také slib, že budeme v případě nouze bránit republiku,“ vysvětluje Jiří Lukšíček, jak se stalo, že většina v té době nezletilých skautů se aktivně zapojila do protistátních aktivit. Inspirátorem protikomunistické činnosti byl zřejmě hlavně Oldřich Rottenborn, který měl napojení i na další ilegální strukturu – Spojené ilegální organizace. Pod jeho vedením skauti natiskli stovky letáků s nápisy „Komunisté – vrazi“ či „Lidé, probuďte se“.

Roznášeli je do vybraných schránek pražských činžáků, často k nim připojovali varování před konkrétními domovními důvěrníky, kteří své sousedy udávali StB. Když vyráželi na výlety do okolí Karlštejna, nosili s sebou barvu a ve vesnicích zamalovávali prosklené vitríny s komunistickou propagandou. Poničili takto asi dvanáct nástěnek. Nedaleko obce Těptín, kde měli na jedné chalupě skautskou základnu, vylezli na telegrafní sloupy a dráty přestřihli.

Jiří Lukšíček je letošním laureátem Ceny Paměti národa.
Cenu Paměti národa dostane pražský skaut, který zatápěl komunistům

Postupně se ve skupině začaly objevovat také pistole, podle Lukšíčka proto, aby skauti byli připraveni pro případ budoucího politického zvratu. „Já bych ale proti člověku nevystřelil,” říká. “Měli jsme je, protože jsme si říkali, že toto nemůže trvat dlouho, tak pro případ ‚kdyby´.”

V době, kdy vešlo v platnost celostátní nařízení o odevzdání střelných zbraní, jich shromáždili celkem sedmnáct. A brzy naplánovali první větší akci: rozhodli se narušit průběh výcviku Lidových milicí v Jílovém u Prahy. Rozdělili se na dvě skupiny. Jednu z nich vedl Rys, ta měla za úkol vypustit milicionářským autobusům pneumatiky. Druhá se chystala naskládat na koleje kameny tak, aby donutily zastavit přijíždějící vlak. Kdosi je ale u toho zpozoroval a následovalo zatčení policií.

Největší trauma

V březnu roku 1953 se konal soudní proces s celkem sedmi členy oddílu Ostříž. Jiří Lukšíček vzal u výslechů odpovědnost za vypuštění ventilků na sebe a spolu s Miroslavem Koptem a Oldřichem Rottenbornem byl odsouzen k nepodmíněnému trestu. Zbytek skupiny zatím vyvázl s podmínkou a oficiálním zákazem styku.

Dvacetiletého Jiřího Lukšíčka převezli do tábora Svornost na Jáchymovsku. Měl štěstí, po pěti týdnech ho propustili na prezidentskou amnestii. Vrátil se domů, ale moc se tam neohřál, záhy mu přišel povolávací rozkaz k Technickým praporům do Hradce Králové.

Členové oddílu Ostříž, kteří po soudním procesu zůstali na svobodě, se zatím dál scházeli a plánovali sabotáže. Nevěděli, že Státní bezpečnost je sleduje a jen čeká na příležitost k dalšímu zatýkání. Ta přišla v květnu 1954. U jednoho z členů skupiny, Mirka Obermana, se našla pistole. “Nechal si ji ve své pracovní skříňce, ale onemocněl žloutenkou. Někdo v podniku chtěl skříňku vydezinfikovat a našel corpus delicti,“ přibližuje Lukšíček, pro něhož si StB po této události přijela přímo k vojenskému útvaru.

Michal Demjan.
Michal Demjan: Nesmíte přestat za republiku bojovat. Musíte za ni i trpět

Ocitl se v ruzyňské věznici. Následovaly dny, kdy musel na cele bez ustání chodit, v noci svítilo ostré světlo, od něhož se nemohl odvrátit, k tomu časté a tvrdé výslechy. Naznačili mu, že hledají zbraně. Svou pistoli měl tou dobou schovanou doma za ústředním topením. Bál se, že pokud ji v bytě rodičů najdou, odskáčou si to i jeho nejbližší. “To bylo největší trauma, které nade mnou viselo, to byl ten Damoklův meč. Kdo to nezažil, nepochopí, “ popisuje situaci, kdy po několika dnech brutálního nátlaku vyhověl vyšetřovatelům a souhlasil, že bude nápomocný bezpečnostním orgánům.

“Pamatuji si, že jsem měl slzy v očích. Bylo to něco, co bylo proti mé vůli a mému přesvědčení. V životě bych to býval neudělal, ale nic jiného mi nezbývalo,” vysvětluje a dodává, že jakmile se dostal ven a podařilo se mu odstranit pistoli z bytu rodičů, veškerá jeho “spolupráce” skončila. Vrátil se k útvaru v Hradci Králové a před kamarády se okamžitě dekonspiroval – přiznal, že ho donutili slíbit, že na ně bude donášet.

Podle spisu, který se k jeho osobě dochoval v Archivu bezpečnostních složek, si ho pak kontrarozvědka několikrát předvolala a snažila se ho dotlačit k podávání informací. Neúspěšně. K reálné spolupráci nikdy nedošlo a orgány svou snahu brzy vzdaly. Bez milosti ho zařadily do chystaného soudního procesu s členy ilegální skautské organizace.

Skauti měli kredit

Další proces se tedy konal v březnu 1955 a bývalým skautům v něm bylo rozdáno dohromady více než sto třicet roků za mřížemi. Jiří Lukšíček tentokrát dostal šest let. Odseděl – či spíše odpracoval – si je znovu v jáchymovských lágrech, konkrétně v táborech Nikolaj a Rovnost. „Vykopli mě rovnou u brány se dvěma dekami, ešusem a pracovním mundúrem a posléze mě odvedli na cimru, kde jsem se měl ubytovat. První otázka jednoho ze spoluvězňů zněla: ‚Za co jsi tady?‘ Řekl jsem, že za velezradu. On se zeptal, za jakou velezradu, načež jsem mu vysvětlil, že za skauting. Nadchlo ho to natolik, že zvolal: ‚Ty jsi skaut? No to je bezvadné!‘“

Skauti měli mezi mukly “obrovský kredit”, říká Lukšíček, který se v táborech setkal i s kamarády, s nimiž byl odsouzen. Přátelství mu pomáhalo přežít hrůzu lágrů: vyčerpávající práci v nevyhovujících podmínkách, ošizené jídlo, zimu, týrání ze strany dozorců, tvrdé dny v temné korekci. Propuštění na svobodu se dočkal v roce 1960. Skautem je dodnes.

Kristýna Himmerová, Martin Netočný