Nějak jste se k zájmu o poštovnictví musel dopracovat. Co bylo na začátku?

Sbíral jsem poštovní známky na doporučené dopisy. Jiné byly za Rakouska-Uherska, za druhé světové války a jiné i v současnosti. Jak rostl zájem o známky, tak se zvětšoval i zájem o historii pošt. Nabízela se tím pádem i mnohem zajímavější práce s pátráním po faktech. Tedy do chvíle, než jsem zjistil, že se kvůli tomu musím všude jen doprošovat a zase nadále po faktech jen pídit. Došlo i k tomu, že jsem vypátral i řadu starých dobrých pošťáků, kteří o svých poštách hodně věděli. Pak jsem se hnul z místa. Ale nemyslete si, že by mě to lopocení nějak od další práce odradilo. Právě naopak. Jsem prostě taková povaha. Práci nejen začít, ale taky pochopitelně dokončit. Ale to přece neříkám není nic nového. Jakmile pátráte po historii čehokoliv, jste napůl detektiv.

A co internet? Dá se v něm přece pohodlně najít leccos, ne-li téměř všechno.

Omyl. O historii pošt na internetu toho bohužel moc není. Mnohé pošty změnily sídla, některé zcela zanikly a zájem mapovat tyto instituce asi taky příliš velký není.

Jeden by ale tipoval, že jste zapálený pošťák. 

Klidně ať to tipují třeba dva. 
K práci na poště by mě, světe div se, nikdo nedonutil. Celý život jsem totiž pracoval v telekomunikační firmě. Avšak co chcete od úředníka - brodí se jen mezi papíry a zase jen mezi papíry. Nic po mě nezůstane, říkal jsem si. Když mi pětadvacet let zůstává láska 
k poštovní historii, tak ať o tom všichni vědí! To byla ta správná motivace, kromě zmíněné lásce k historii. Však jsem taky o historii pražských pošt už sepsal dvě knihy. Měl jsem na psaní čas - jsem již v důchodu patnáct let a tak se tou historií mohu aspoň zabývat ještě víc do hloubky.

Když už jste pošťáka dělat nechtěl, tak co tedy?

Jako kluk jsem snil o tom, že budu řidič tramvaje. Jsem rodilý Pražák, narozený na Petříně, a stěhoval jsem se, jestli dobře počítám, jen třikrát. Nakonec jsem dělal úplně jinou profesi až do svého odchodu na odpočinek. Člověk míní, život mění. Ono by po člověku ale opravdu mělo něco zůstat. Třeba můj bráška je fasádník a když spolu po Praze jdeme, tak mi ukazuje, který že dům opravil a jak mu nový kabát sluší.

Podle všeho jste už historii pražských pošt zcela vyčerpal. Nebo jsou snad ještě místa nepoznané?

To bych řekl, že ano. Bydlím 
v Dejvicích a právě v Praze 6 bylo ještě nedávno třicet pošt! Dnes jich zůstalo pouhých jedenáct. Kam se asi poděly? Hned máte další kapitolu osudů míst, z kterých lidé chodili s radostí, nebo někdy odcházeli i s pláčem. Ne vždy to přece byl dlouho očekávaný dopis, ale taky smutné sdělení.

Na tyto poštovní objekty ale pomýšlela i architektura. Pošty byly noblesní, ale zároveň se v nich člověk necítil takříkajíc cize.

To je pravda. Rozdíl je patrný na první pohled. Z hlediska dřívější architektury působily pošty takříkajíc domácím dojmem. Novodobé jsou neosobní, samý beton a sklo. 
A přece jen ne všechny! Například na Malé Straně v Josefské ulici je opravdu pěkná. Pochválit musím i halu na hlavní poště v Jindřišské ulici. Tato pošta existuje od roku 1873. Víte, že v celé Praze byla po dlouhá staletí jediná pošta pouze na Malé straně? 
Až v roce 1845, kdy do Prahy přijel první vlak a po rozmachu železnice vůbec se pomalu a jistě v jiných místech Prahy zřizovaly poštovní pobočky.

Jak vidíte budoucnost pošty?

Kdybych to věděl, seděl bych buď na židli ministra nebo jako věštec bych si přišel na slušné peníze. Zatím jen dobře vím, že pobočky ubývají. 
A uvidíme, co bude dál, i když nynější vláda slíbila, že bude poštu dotovat.

Jak se vlastně na poště cítíte, když už v ní máte nějaké vyřizování?

Je to trapné, ale někdy mě tam za těmi přepážkami pořádně naštvou. Což ale neznamená, že bych historii pošt neměl stále rád. Ta se mění se poměrně rychle, a kde jsou ty doby, kdy se korespondence doručovala i třikrát denně. Jasně že nyní je vše mnohem rychlejší. Stejně rychle ale právě v době internetu ubývá i poštovních zásilek. A je jedno, zda jsou to dopisy nebo balíky.