„Když jsme se rozhodli panu Bradymu klíč dát, zavolala jsem ministrovi kultury, který to svému strýci vyřídil. Byl prý velmi rád a šťastný," uvedla Adriana Krnáčová po slavnostním aktu. Daniel Herman její slova potvrzuje s tím, že byl v této věci jakýmsi prostředníkem.

Co se vám honilo hlavou, když vám paní primátorka zavolala?

Herman: Obrátila se na mě s tím, že by chtěla kontakt na mého strýce. Když jsem zjistil, o co jde, napadlo mě, že je to velice pěkné gesto, kterého si vážím. I proto, že můj strýc Jiří má k Praze velmi úzký vztah i ke Staroměstské radnici.

Jaké dojmy u vás převládaly ve chvíli, kdy jste se dozvěděl, že dostanete klíč od obce pražské?

Brady: Těch dojmů bylo tolik, že detaily si ani nepamatuji. Převládal ale rozhodně pocit překvapení, protože takové ocenění bych nikdy nečekal. Obzvlášť proto, že se předává v této budově, která má pro mě velký a příjemný význam. Brali se tu moji rodiče i má dcera. Lze to vnímat jako takové pokračování nebo vrchol. Co více si člověk může přát.

Čekal jste, že jediná událost spustí takovou lavinu reakcí? Z pana Bradyho se stal přes noc téměř nejpopulárnější člověk v celém republice a dostává jedno ocenění za druhým.

Herman: Ukazuje se, že česká společnost na tom není zase tak špatně. Proti nespravedlnosti, která se stala i proti politikaření a handlu je tu celá řada lidí dávající svůj názor najevo. To jest, že si váží těch, kteří se pro naši svobodu nasazovali a trpěli. Přesto bych to nedával do spojení s nějakou kompenzací. Spíše bych to nazval jako autentické gesto lidí, kteří se rozhodli ocenit životní postoje a činy Jiřího Bradyho. Každý má z těch odpovědných lidí říci má výsostné právo říci, zda ho chtějí vyznamenat nebo ne.

Pane Brady, není vám i přes všechna ocenění přece jen líto, že to původní vyznamená nakonec nedostanete?

Brady: Podívejte, to nevadí. Dostal jsem i mezinárodní ocenění, ale samozřejmě dostat vyznamenání z České republiky znamená zase ještě více. Nic lepšího se mi nemohlo stát. Navíc je jich opravdu více než bych kdy čekal.

Máte pocit, že lidé jsou oceňováni až potom, co se něco stane?

Herman: Bývá to tak a je to podle mě škoda.

Souhlasíte s tím, že by prezident do těchto věcí neměl zasahovat, protože je vykonavatelem a nominovaný prošel předtím několika koly?

Herman: To si nemyslím. Tak to není. On se může rozhodnout, koho chce a koho nechce vyznamenat. Je to jeho výsostné právo.

Posílila vás celá událost jako rodinu?

Herman: My jsme nepotřebovali stmelování, přesto společné zážitky jsou vždy jistě upevněním rodinných pout. Jirkovo svědectví vnímám jako velmi inspirativní a skutečně, když se setkám s nějakou nekomfortní situací, tak si na něj vzpomenu. Moji spolupracovníci by mi to mohli dosvědčit a ty problémy se potom hodně zrelativizují.

Pane Brady, zmínil jste, že se vás vaše žena zeptala, co v té České republice budete vlastně dělat. Vy jste jí odpověděl, že nevíte. Jak jsme na tom teď?

Brady: Stále to nevím. Je toho tolik, že to ani není možné zvládnout, a to v Čechách zůstávám až do prvního listopadu. Ve svém věku si potřebuji trochu odpočinout a to teď nejde. V tom dobrém smyslu.

Čtěte také: Podle většiny Čechů by měl Zeman dát Bradymu vyznamenání