Kliknutím zvětšíte
Které z vašeho pohledu nejpodstatnější změny vnesl konec protektorátu do života obyvatel hlavního města? Přibývalo například v obchodech osvobozené metropole pomalu zboží nebo se naopak zásobování na delší dobu ještě zhoršilo?
Jednou z nejdůležitějších změn byl zánik represivního nacistického režimu, který až do zániku protektorátu popravoval české lidi. Symbolem protektorátu bylo také povinné zatemňování, které bylo zavedeno v létě 1939 v souvislosti s vypuknutím druhé světové války. Pro celou Prahu zrušilo veškeré předpisy o zatemňování Vojenské velitelství Velké Prahy dne 15. května 1945. Jedno z prvních prohlášení, které vydala Česká národní rada již 5. května, bylo to, ve kterém potvrdila, že dosavadní hospodářské zákony a předpisy zůstávají v platnosti včetně lístkového hospodářství. Přesto byl v době povstání a krátce po něm problém se zabezpečením potravin pro Pražany. Na to zareagoval venkov svou pomocí.
Odkud směřovala?
Za všechny můžu připomenout několik vozů s potravinami, které poslalo město Písek, z Lochovic, u Berouna zase poslali povstalcům nákladní auto s čerstvým chlebem, nebo nákladní auta ze Sulic u Jílového, která přivezla šest stovek vajec, šest bandasek mléka nebo padesát kilogramů mouky a cukru. Důležitou roli sehrála samozřejmě též mezinárodní podpora. Na žižkovské nádraží 6. června přijel první vlak s 36 vagony zboží UNRRA, neboli Správy Spojených národů pro pomoc a obnovu. Tato organizace poskytovala především potraviny a oděvy do zemí postižených válkou. Zmíněný vlak přivezl do Prahy vagony kávy, mouky, hrachu, sušené mouky, ale také nemocniční materiál a textil. Část nákladu byla rozdělena a zaslána do Moravské Ostravy, Plzně nebo Českých Budějovic.
Kdo je Pavel Suk?
Narodil se v roce 1970 v Plzni. V letech 1989 až 1994 vystudoval Pedagogickou fakultu ZČU. Jako odborný poradce se podílel na vzniku dokumentárního seriálu České televize s názvem Heydrich – konečné řešení. Od roku 2010 vyučuje na Západočeské univerzitě v Plzni a Fakultě sociálních věd UK Praha.
Čeho kromě potravin byl ještě v této době nedostatek?
Problém byl se zásobováním cigaret, protože tabák byl tehdy dovážen především z Balkánu. Kvůli poničenému dopravnímu spojení i kvůli tehdejší vysokým vedrům vázla dodávka. Stát si byl velmi vědom důležitosti zásobování právě tohoto produktu, proto už v květnu 1945 byly továrny na tabák v podstatě zestátněny prostřednictvím národních výborů. Kvůli poruchám na vedení za povstání vázly dodávky elektřiny, vody a plynu. Česká národní rada nařídila, aby byl od 10. května v Praze plyn dodáván od 5:00 do 7:30, od 11:00 do 13:00 a od 18:00 do 20:00 hodin. I tyto dodávky se podařilo rychle obnovovat. Úřady myslely též na nájemníky pražských bytů. Byl vydán přísný zákaz zvyšování nájemného. Mnohé byty po německých obyvatelích byly prázdné. Majitelé byli povinni tuto skutečnost nahlásit příslušným národním výborů. Volné byty následně přiděloval magistrát. Současně se Praha připravovala na návrat prezidenta Edvarda Beneše dne 16. 5. 1945. Primátor vyzval obyvatelstvo města k jeho úklidu. Život se postupně vracel do normálních kolejí. V Českomoravských strojírnách Kolben-Daněk se 14. května rozběhla výroba. Vycházely noviny, vysílal rozhlas. V neděli 13. května zahájilo činnost Národní divadlo Smetanovou Prodanou nevěstou.
Systém přídělových lístků pokračoval i mnoho let po válce. Jak příděly vypadaly krátce po osvobození?
Takzvané lístkové hospodaření bylo v Čechách a na Moravě zavedeno na podzim 1939. Potraviny, ale i oblečení a obuv byly vydávány pouze na přídělové lístky. V době povstání se někteří zákazníci dožadovali stravování bez lístků v hospodách a restauracích. To bylo samozřejmě přísně zakázáno. První lístky v osvobozené republice se tiskly na staré protektorátní formuláře. Němci byli vyloučeni z přídělu některých potravin, jako například v červnu z přídělu tvarohu. Naopak nově navrátivším lidem z věznic a koncentračních táborů byly vydávány potravinové lístky v kategorii nemocných.
Změnila se nějak s květnem 1945 hodnota peněz?
Co se týče peněz, od 10. května přestala být dle rozhodnutí České národní rady zákonným platidlem německá marka. Zároveň neplatily ani slovenské koruny. Nové československé bankovky byly natištěny v Londýně. Nejen Pražané se ale mohli setkat i s americkými dolary nebo též s takzvanými poukázkami v češtině natištěnými v Moskvě, které užívala Sovětská armáda nebo naše vojsko vzniklé v Sovětském svazu. Zároveň byl též stanoven první kurs československé koruny vůči sovětskému rublu – 1 rubl stál 5,50 Kč.
Dokdy fungovaly protektorátní úřady či pošty? A došlo pak u nich po vypuknutí povstání k delšímu výpadku nebo plynule navázaly v novém režimu?
Protektorátní úřady, kam samozřejmě patřily i pošty, fungovaly v Praze do vypuknutí povstání 5. května. I zde se úřady snažily o pokud možno plynulý přechod do osvobozené republiky. Již na počátku povstání byla obsazena pražská meziměstská telefonní ústředna. Rychle se zprovozňovaly další telefonní ústředny, aby bylo zajištěno spojení s celou republikou i zahraničním. Dosavadní známky zůstaly zatím v platnosti, bylo ale nařízeno, že je nutné vyloučit zásilky opatřené známkami soukromě přetištěnými jako upomínka na osvobození vlasti. Protektorátní známky přestaly platit dnem 15. května, pak na krátkou dobu byly podávány zásilky nefrankované. Brzy byly zajištěny dodávky nových československých známek. Ty první byly v hodnotě 6, 9 a 15 Kč a natištěny byly v Košicích, ostatní v dosavadních hodnotách pak v Bratislavě. Zanedlouho se do oběhu dostávaly i známky vytištěné ve Velké Británii. U příležitosti příjezdu prezidenta Beneše do Prahy 16. května poštovní úřady v Jindřišské a Krakovské ulici červeně otiskovaly listovní zásilky přetiskem – „Praha I – Příjezd prezidenta republiky dra Edvarda Beneše“.
Využívali Pražané za protektorátu veřejnou dopravu stejně jako v „běžných časech“ nebo se více drželi doma?
Samozřejmě veřejná doprava v Praze byla nejen v období protektorátu intenzivně využívána, a to jak tramvajová, tak autobusová. Vozy pak posloužily mnohdy i jako základy barikád, které rychle v době povstání v Praze vyrostly. S tím souvisí i mnohdy porušené koleje. To vše muselo být znovu obnoveno. Těsně po osvobození Prahy bylo oznámeno, že autobusy a tramvaje dočasně jezdit nebudou, ale pracuje se na rychlém obnovení provozu. První autobusy v Praze vyjely 15. května, tramvaje pak 17. května. Elektrické dráhy hlavního města následně oznámily, že od 24. května byly zprovozněny tramvaje linek na trasách například Národní divadlo–Zahradní město, Kolbenka–Vozovna Střešovice–Vojenská nemocnice nebo Vozovny Kobylisy–Masarykovo nádraží–Wilsonovo nádraž–Ryšánka či Bílá Hora–Bubeneč–Klárov–Olšanské hřbitovy. Bylo obnoveno i šest linek autobusů a trolejbusová linka Smíchov–Waltrovka. Současně byla znovu zprovozněna i Lanová dráha na Petřín. Všichni se snažili, aby se život co nejrychleji vrátil k normálnímu fungování.
Zaměřujete se též na sílu protektorátní propagandy a vliv médií na mentalitu obyvatelstva. Můžete uvést příklad takového ovlivňování?
Problematika protektorátní nacistické propagandy je velmi rozsáhlá. Pokud zjednoduším, po celou dobu protektorátu bylo obyvatelstvo vyzýváno ke klidu a práci s tím, že za to získává možnost vyhnout se hrůzám války. Když zalistujete tehdejšími obrázkovými časopisy, připadáte si jak v jiném světě. Až do zániku protektorátu vidíte na titulních stranách především příjemné fotografie usměvavých mužů a žen, dětí, krásné krajiny nebo záběrů z českých a německých filmů. Realitu ale můžeme paradoxně vysledovat v obrázkových časopisech pro ženy. Populární List paní a dívek s jeho mutacemi Pražanka a Moravanka byl zastaven na počátku roku 1943. Až do počátku května 1945 vycházela Hvězda českých paní a dívek, kterou vydával Melantrich, nebo Žena českého venkova, která začala vycházet od roku 1943 a kam se dostala část redakce zastaveného Listu paní a dívek. Časopisy pro ženy přinášely od svého vzniku čtenářkám návrhy jídelníčku na celý týden nebo aktuální módní věci. Na konci války ale už redakce ani nebyla schopna s ohledem na aktuální zásobování jídelníček sestavit, proto třeba Hvězda českých paní doporučovala takzvané mňamky, jako byly škubánky z krup nebo pokrmy z kyselého mléka. Ani nové šaty a boty nebyly k dispozici, proto redakce ženám doporučovala přešívání stávajících obleků.
Nakolik byla podle vás tato mediální propaganda úspěšná? Byl typický Čech či Pražan v květnu 1945 disciplinovaný podle představ nacistů? A existovaly v tomto ohledu zásadní regionální rozdíly? Například že lidé ve velkých městech více četli noviny a poslouchali rozhlas, a tak byli propagandou více ovlivněni či naopak byli vůči ní více imunní?
O tom, že čeští Pražané měli na počátku května 1945 k disciplinovanosti dost daleko, svědčí i výzva šéfredaktora Národní politiky Jana Scheinosta v posledním protektorátním vydání 5. května Pražanům k rozvaze a pokoji. Jak napsal, důležité je, že pražské obyvatelstvo „zachová naprostý klid a pořádek, že se bude věnovat jen svému pravidelnému zaměstnání, že se nebude srocovat na ulicích. Že nedá zkrátka německé branné moci a policejním orgánům sebemenší příležitosti k zakročení“. Jestliže by byli Pražané tak disciplinovaní, že by nebylo možné očekávat povstání jako v jiných městech protektorátu, proč by takovouto výzvu protektorátní novináři otiskovali?!
Když pomineme novináře vyloženě kolaborující s Němci, existovaly mezi ostatními redaktory oficiálních médií podstatné rozdíly v tom, kam až si dovolili zajít v novinářské nezávislosti a objektivitě? Fungovalo v protektorátě nějaké médium, které byste dnes hodnotil jako skutečně odvážné?
Odvážná média byla ta ilegální. Mohu jmenovat především V boj, který vycházel v letech 1939 až 1941. Po celou dobu protektorátu též vycházelo ilegální Rudé právo. Co se týče oficiálních médií, ta byla pod podrobnou kontrolou nacistických úřadů. Přesto můžeme jmenovat jeden případ, který se vymykal. Večerní české slovo 15. června 1942 zveřejnilo na třetí straně v rubrice Básník jde s dobou báseň na první pohled oplakávající mrtvého Heydricha. Ovšem pokud četl čtenář první slova shora dolů, ve skutečnosti se jednalo o výhrůžku Němcům za likvidaci Lidic – „Vám vrahové žen a dětí až náš čas přijde, splatit krví nezapomeneme“. Gestapo nikdy nezjistilo autora. Deník byl na několik týdnů zastaven a šéfredaktor přeložen do obnovené Přítomnosti. Ovšem tragickým případem je krátká zpráva o koncertu České filharmonie v únoru 1945 na druhé straně Večerního Českého slova. Autor tam mluví v souvislosti s provedeným koncertem o Blanických rytířích připravených pomoci českému národu v nejtěžších dobách. Za to byl autor a cenzor popraven a někteří další členové redakce uvězněni. Ale nemůžeme samozřejmě dávat rovnítko mezi všechny novináře.
Dá se říct, že většina z nich se snažila balancovat na hraně?
Těch aktivních v kolaboraci byla menšina. Někteří v komentářích opakovali floskule nacistické propagandy, jako například Jaroslav Seifert, který byl za protektorátu zaměstnán v redakci Národní práce. Jeho články z té doby rozhodně nepatří ke kvalitní žurnalistice, což on ostatně sám věděl a úmyslně tak články psal. Na druhou stranu ale aktivisté typu Antonína Jaromila Kožíška nebo Karla Wernera svými články opravdu mohli přesvědčit a přesvědčili část české veřejnosti. Ale většinu ne, jak svědčí zachovalé čtenářské dopisy adresované právě zmíněnému Karlu Wernerovi. Což můžeme přiřadit ku prospěchu českého obyvatelstva. A nutné je si připomenout i ilegální a zahraniční odboj, na který rozhodně můžeme být hrdi. Stejně tak na „obyčejné“ lidi, kteří navzdory riziku represí na konci války pomáhali uprchlým vězňům či lidem z transportů.
15
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
