Příznaky nemoci bylo možné navodit požitím smrtelně jedovaté kyseliny pikrové, která způsobuje zežloutnutí tkání. A k tomu ještě trochou kyseliny citronové, která vyvolává dlouhodobou žaludeční nevolnost. Směs těchto dvou látek připravovala mladá chemička Jaryna Mlchová, zaměstnaná ve Výzkumném ústavu cukrovarnickém. „Našla jsem si v knihovně, v toxikologii, že kyselina pikrová způsobuje nepravou žloutenku. Ale že se musí dávkovat velice opatrně, protože to opravdu působí na játra, a ten člověk může i zemřít,“ vysvětlila v rozhovoru pro Paměť národa. S přesným dávkováním jí pomáhal gastroenterolog Karel Herfort. V jeho ordinaci se také „pacienti“ potom hlásili a lékař jim vystavoval potvrzení, že jako nemocní žloutenkou nemohou nastoupit do transportu.

Jaryna Mlchová vyráběla svou směs anonymně a posílala ji poštou v balíčcích. „Lidé nevěděli, kdo jsem. Já jsem nikdy netoužila být někde napsaná,“ vysvětluje. Jeden z adresátů, který na svůj balíček čekal příliš dlouho, si ovšem zjistil adresu jejího pracoviště a napsal jí korespondenční lístek, v němž si stěžoval, že od ní „pořád nic nedostal“ a „kdy už to přijde“. Tehdy se Jaryna Mlchová skutečně obávala odhalení. Nebylo by to ovšem poprvé ani naposledy. Její zapojení do odbojářské sítě bylo totiž ještě daleko intenzivnější.

Do party bohémů se otec nehodil

Jaryna Mlchová by před pár dny oslavila své stoprvní narozeniny. Narodila se v únoru 1921 a vyrůstala v Libni, která tehdy byla malebnou čtvrtí na pražské periferii. V rodině Jaryny se po generace projevovaly jaterní choroby, které ji možná později přivedly k většímu zájmu o žloutenku. Nemocná játra měla i její babička, která provozovala hospodu přímo na Palmovce.

Nedodržovala žádný léčebný režim, snad i pila alkohol, a to ji nakonec stálo život: „Vlastně se zabila. Vůbec nedržela dietu, až na to umřela.“ Na játra trpěl i její otec Václav Karel Krofta, spisovatel a autor románů ze staré Prahy. Jeho nemoc ho vyřazovala z prostředí umělecké bohémy, kam velmi toužil zapadnout: „Můj otec si o sobě myslel, že je bohémem, ale nebyl. Když se dostal do společnosti, kde se jenom pilo, musel pryč, protože pořád zvracel. Takže se do té party nehodil,“ vysvětluje Jaryna Mlchová. Její rodiče se později rozvedli a vyrůstala v Hodkovičkách u prarodičů z matčiny strany.

Těžko říct, co Jarynu přivedlo k zájmu o chemii, jisté však je, že v pubertě jí už propadla. Za každou cenu chtěla studovat chemickou průmyslovku, i když její otec byl proti, přál si, aby šla na gymnázium. Dokonce napsal dopis do pražské školy, kam si podala přihlášku, s oznámením, že si jako rodič nepřeje, aby ji přijali. Jaryna si ale prosadila svou. S matčinou pomocí začala studovat na česko-německé chemické průmyslovce v Liberci, přestože to znamenalo, že musela bydlet na internátu.

Teprve po záboru Sudet se vrátila do Prahy a dostudovala na průmyslovce v Betlémské ulici. Po maturitě nastoupila do práce ve Výzkumném ústavu cukrovarnickém a tam pak uskutečňovala svůj odvážný plán s balíčky kyseliny pikrové. Současně si ještě dodělala maturitu na gymnáziu, takže i její otec byl nakonec spokojen.

Česnek proti smrti

Jaryna se velmi brzy provdala a spolu se svým manželem se stali členy odbojové organizace Věrni zůstaneme. Jaryna Mlchová nesouhlasí s tradičním výkladem zkratky PVVZ – Petiční výbor Věrni zůstaneme – a tvrdí, že její skutečný význam je „Pravdě vždy věrni zůstaneme“. Velitelem jejich pětičlenné buňky byl Jaroslav Jindra, který se s dalšími odbojáři scházel ve vinohradském domě v dnešní ulici Anny Letenské.

V odbojové skupině se Jaryna mimo jiné zabývala tím, že dávala dohromady balíčky zasílané vězňům do koncentračních táborů. „Vždycky v nich měla být cibule kvůli vitamínům. Potom tam byl cukr. Díky tomu, že jsem byla zaměstnána v cukrovarnickém ústavu, jsem vždycky nějaký měla. Naučila jsem se pít hořký čaj i kafe, abych všechen cukr mohla dávat do těch balíčků. Dávala se tam i sůl, kterou v době protektorátu vůbec nebylo snadné sehnat. A konečně česnek. To bylo strašně žádané zboží, lidé v koncentrácích ho chtěli, aby se jim zvýšila imunita, aby tam nestonali,“ popisuje obsah balíčků.

Někteří členové odbojové skupiny byli povoláváni k totálnímu nasazení na nucené práce do Německa a ona sháněla náhradníky za povolané odbojáře. „Měla jsem jednoho známého na pracáku, jmenoval se Mirek Lorenz. Ten mi řekl, že když si někdo povolaný na totální nasazení sežene takzvaného Ersatzmanna, náhradníka, tak sám nemusí nastoupit.“

Jaryna Mlchová několikrát doslova o vlásek unikla zatčení. Gestapo opakovaně prohledávalo její byt, jednou dokonce v den její maturity na gymnáziu.

Štěstí až do poslední chvíle

„Přišlo gestapo. Oni vám vlezli do knihovny a všude. V posledním patře byla půda, tam jsme dali dvě almary úplně plné šatů, které jsme sbírali pro lidi v koncentrácích.“ Ta hlavní skrýš byla ale až za zadní stěnou almary: „Tam jsem měla všechny možné věci včetně peněz. Oni prohlíželi celou půdu, já už byla úplně šílená. Otevřeli tu skříň a vyvalily se na ně staré hadry. ,Proč to schováváte?’ ptali se. ,Třeba se to bude někdy hodit,’ začala jsem se smát.“ Podobně se jí podařilo o vlásek uniknout vícekrát – jednou měla balíčky s penězi pro lidi v koncentračních táborech ukryté uvnitř v pianu. „Říkala jsem si, že jestli zkusí na něj hrát, zjistí, že některé klávesy jsou hluché. Naštěstí jenom otevřeli klaviaturu a zase ji zavřeli a šli dál,“ popisuje.

Konec války byl pro Jarynu dramatický v jiném smyslu než pro většinu Čechoslováků: narodila se jí dcera a odešla z Prahy ke své tetě do Milovic. „Já jsem tu svou holku vůbec neměla čím krmit. U tety bylo aspoň mléko,“ vzpomíná. Sovětská armáda po obsazení Milovic zabrala školu, kde pracoval její strýc, a na zahradě ustájila koně. Školní byt, ve kterém bydlela Jaryna, jí nicméně ponechali, a jeden voják jí dokonce přinesl dvoukilový balík rýže, ze které pak dceři připravovala vývary. K ostrému střetu mezi Němci a Rusy v Milovicích nedošlo. „Já jsem pořád čekala, co se stane. A ono se kupodivu nestalo vůbec nic,“ vzpomíná Jaryna.

15. března 2022 se v Pardubicích otevře první Institut Paměti národa, který nabízí expozici věnovanou moderním dějinám. Dlouhodobě umístěný výstavní prostor v Institutu Paměti národa Pardubice provede návštěvníky 20. stoletím a odvypráví skutečné příběhy odbojářky Jaryny Mlchové a armádního generála Tomáše Sedláčka. Další příběhy budou postupně přibývat. Expozice plná moderních technologií přímo vtáhne do minulosti. Prostřednictvím osobní kinoprojekce, rozšířené reality, digitálního průvodce a deníků zavede návštěvníky mezi odbojáře, do bojů 2. světové války nebo komunistických vyšetřoven a lágrů.

Vedle výstavního prostoru nabízí Institut Paměti národa Pardubice místo pro setkávání, kde se budou pravidelně konat programy pro školy i veřejnost. Informace o aktuálním dění zveřejňují pořadatelé na institut.pametnaroda.cz. Nezisková organizace Post Bellum, která za projektem stojí, plánuje otevření podobných kulturních center s expozicemi i v Brně, Olomouci a dalších krajských městech.

Marek Kuchařík (Institut Paměti národa Pardubice)