„Čísla a kancelář? To není nic pro mě!" směje se odstupem. I přes množství překážek nakonec zasvětila svůj profesní život sociální práci. Její dlouholeté aktivity v péči o seniory byly v loňském roce vyznamenány oceněním Pečovatelka roku
Po škole nastoupila do účtárny
Už od mala chtěla být Jaroslava sociální pracovnicí. „Ani jsem pořádně nevěděla, co to znamená," vysvětluje. Neustále ji totiž doprovázela představa vstoupit někomu do života, pomoci mu a pak ho nechat zase jít.
Vnější okolnosti ji ale přiměly vystudovat střední zemědělsko-technickou školu a následně získala inženýrský titul v oboru provoz a ekonomika. „Po škole jsem nastoupila do účtárny, byly to nejhorší roky mého života," popisuje.
Dcera měla upravený jídelníček
K sociální oblasti ji nakonec přivedla dcera, která trpěla astmatem. „Bylo to v 80. letech a příliš se o této oblasti nevědělo, prošli jsme si velkými zdravotními peripetiemi," vzpomíná Jaroslava. Až na počátku devadesátých let se spolu s dcerou dostaly do výzkumné skupiny zaměřené na speleoterapii. Ta k léčení problémů využívá jeskynního klimatu. „Jezdily jsme na Moravu, dcera měla zároveň upravený jídelníček," popisuje maminka. Alternativní způsob léčby dceři pomohl.
Přelom v profesní kariéře nastal v Plasích
Po mateřské Jaroslava plánovala vrátit se do práce. „Zjistila jsem, že za těch pár let se můj obor úplně změnil. Takže to, na co jsem měla školu, jsem najednou neuměla," uvedla. Začala se tedy zabývat pomocí zdravotně hendikepovaným. Zájem vyústil ve studium na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. „Mám bakalářský titul ze speciální výchovy zdravotně postižených," vypráví.
Přelom v profesní kariéře pak nastal v Plasích, kde sídlil Ústav sociální péče. „Přišla jsem za panem ředitelem Roučkou a řekla mu, že jsem jeho budoucnost," směje se dnes Jaroslava své odvaze. Jako jedna z prvních tak začala pracovat jako tzv. aktivizační pracovník.
Následovalo několik dalších profesních zkušeností
Mezi tím se dále vzdělávala, Jaroslava je totiž zároveň trenér paměti. „Vytvořila jsem si vlastní tým. Mám pocit, že model aktivit, který jsem tehdy vymyslela, funguje dodnes," popisuje. O tom, jak má aktivizace vypadat jezdila přednášet i různě po republice.
Následovalo několik dalších profesních zkušeností. Poslední roky pracuje jako vedoucí aktivizačního oddělení v Domově pro seniory na Chodově. Má na starosti koordinaci všech aktivit, navíc se sama věnuje například kurzům tréninku paměti.
Čtěte také: Dana Steinová: Jaká místa mám v Praze ráda
Je to oboustranně prospěšná symbióza
Svou práci Jaroslava popisuje jako dvojstranný proces. „Mám představu, že nejdříve je třeba dělat něco pro klienta, potom on dělá něco s vámi, následně to dělá pro vás a nakonec pro sebe," popisuje s tím, že poté už není třeba dále zasahovat. Obdobným způsobem funguje činnost v Domově pro seniory na Chodově. „Klienti vzdělávají nejen ostatní seniory, ale i nás, je to oboustranně prospěšná symbióza," vysvětluje Jaroslava.
Domov tak poskytuje celou škálu služeb, od kolektivních přes individuální. Kromě rozvíjení schopností tak volnočasový program podporuje i vztahy mezi klienty. „Velmi oblíbené je zpívání pro všechny nebo například pořad křeslo pro hosta, kam zveme zajímavé osobnosti," vyjmenovává.
Smrt je ve společnosti tabu
Velkým tématem je ale v prostředí domova všudypřítomná smrt. „Vnímám to tak, že člověk neodchází, to my ho doprovázíme ke smrti," popisuje Jaroslava. Poslední okamžiky života by měly být důstojné, bezbolestné a člověk by neměl být opuštěný. Takový konec vnímá Jaroslava jako úspěch své práce. „Je potřeba se rozloučit s vědomím, že jste spolu prošli kus cesty, která byla obohacením pro obě strany," vysvětluje.
Jako nedostatek současné společnosti tak Jaroslava vnímá i to, že smrt je stále tabu. Mělo by se také více umět pracovat s truchlením. „Společnost je orientovaná na mladý výkon, o smrti se v nemluví. Je pak o to těžší se s ní vyrovnat," dodává.
Čtěte také: Dana Steinová: Lidé by se měli vzdělávat i padesát let po maturitě
