Ředitel Ústavu pro péči o matku a dítě v Podolí patří ke špičkám ve svém oboru. Za dobu svého působení ve vedení nemocnice čelil řadě výzev, které se mu podařilo přestát. Co pro něj znamená státní vyznamenání a jak jsou na tom pražské porodnice s kapacitou?

Z rukou pana prezidenta jste převzal státní vyznamenání. Uvažoval jste nad tím, zda-li ocenění přijmout?

Vůbec jsem nad tím nemusel uvažovat. Domnívám se, že když si lidé kolem vás uvědomí, že máte něco za sebou a je to ku prospěchu, je to skvělé. O souvislostech, které se okolo vyznamenání děly, jsem moc nepromýšlel. Jsem na téměř sto procent angažován v nemocnici a mé úsilí je směřováno na gynekologii a porodnictví. Na ostatní věci už nemám příliš mnoho času. Události okolo vyznamenání tudíž nijak nehodnotím.

Co pro vás státní vyznamenání znamená?

Je to určitým způsobem završení mé práce a vrchol mé kariéry. Ocenění jsme přebírali pouze dva lékaři, a to já a kolega Pavel Budinský, který je ve vedení motolské nemocnice. V oboru jsem od roku 1980, kdy jsem nastoupil na tehdejší kliniku u Apolináře, kde jsem pracoval 18 let. Z toho tři roky jsem strávil ve Švýcarsku na stáži. To bylo pro mě z odborného hlediska asi nejzajímavější období. Navíc jsem měl možnost pozorovat dobře fungující kliniku a její vedení. Pak jsem přešel sem a v srpnu 2000 se stal ředitelem.

Ve vedení nemocnice působíte 16 let, dá se toto období nějak shrnout?

Ve stručnosti je to možné popsat jako sérii bojů, které naštěstí většinou byly úspěšné. Můžeme mluvit i o menších prohrách, ale jednotlivé bitvy se v tom množství ztratí. Celková snaha byla korunovaná rekonstrukcemi, které pořád běží a běžet budou. Během 16 let se podařilo postavit nové křídlo, kde jsou umístěné úplně nové porodní a operační sály. To se povedlo velmi hezky. O tom svědčí zájem rodiček, který je stále obrovský, a my nejsme schopni ho uspokojit.

Když jde o série bojů, tak proti čemu bojujete?

Zejména jsme potřebovali získat prostory k práci, což se neobešlo bez financí. Proces, kterým jsem musel kvůli tomu projít, byl systém těžkých jednání a přesvědčování. Peníze nakonec přišly z několika zdrojů. Jedná se o státní rozpočet, evropské peníze, z části také z magistrátu. Nezbytné je také starat se o největší část výdělku, a to jsou pojišťovny. Tento ústav zaměstnává téměř 700 lidí a náklady na mzdy tvoří asi 64 procent celého rozpočtu, měsíčně to představuje asi 30 milionů korun, které musím mít připraveny na výplaty.

Jak dlouho budou rekonstrukce ještě trvat?

V katastrofálním stavu je plášť budovy, ale už jsou na to peníze a je vybraná firma. Do konce příštího roku by mělo být hotovo. Také bychom měli mít nové oddělení, kde budou ležet pacientky s nádory prsu a další pacientky s nádorovými onemocněními. Do konce roku budeme opravovat dvě oddělení šestinedělí. To jsou finančně nejméně nákladná oddělení, ale de facto ta nejnutnější, protože to jsou místa, kde stráví pacientka po fyziologickém porodu nezbytných 72 hodin.

Jaké další změny se tady udály?

Vznikla nová lékárna a posluchárna, která je umístěná ve středu budovy. Tvarem trochu připomíná rouru, ale je to velmi hezké. To je také velmi důležité, protože jsme součástí 3. lékařské fakulty, máme studenty, přednášíme jim a připravujeme pro ně stáže. Také je zapojujeme do provozu. Naše práce je taková trojnožka a má tři pilíře: pedagogickou práci, vědeckou a samozřejmě tu nejdůležitější klinickou praxi, tedy poskytování zdravotní péče.

Co tedy všechno zajišťujete?

Říká se, že jsme porodnice v Podolí, ale to je jen malá část. Zajišťujeme celý obor gynekologie a porodnictví. Máme nové ultrazvukové oddělení, které slouží na prenatální diagnostiku. Tady vyšetřujeme dítě ještě před porodem. Snažíme se přijít na vady a některé ještě v děložní dutině operujeme. Jsme jediným pracovištěm v republice, které se tímto odvětvím medicíny zabývá. Jinak máme centrum asistované reprodukce, perinatologické centrum, které řeší největší problémy v těhotenství. Také tu je onkogynekologické centrum, které se zabývá zhoubnými nádory ženských reprodukčních orgánů. Jako jediní v Česku máme oddělení zaměřené na trofoblastické onemocnění. To je zhoubný nádor, který má svůj vznik v těhotenství.

Pociťujete v současnosti personální problémy?

Naštěstí nejsme v takové situaci, že bychom museli uzavírat oddělení kvůli nedostatku sester, ale tuto situaci tíživě pociťujeme, protože obecně je sester málo. To samé platí i u lékařských pozic. V celé medicíně je pak patrná feminizace. Nemyslím si, že by žena byla horší lékař než muž, to určitě ne. Ale přeci je rozdíl především v nočních službách. Navíc ženy mají také jiné povinnosti jako matky a manželky a nemohou věnovat tolik času práci jako muži. Náš obor je operační, takže má velké nároky na fyzickou kondici a vzhledem k tomu, že ženy rodí nejraději v noci, říká se u nás noční pohotovostní službě spíše noční permanentní práce.

Jak je na tom váš ústav momentálně s kapacitou?

Jsme určitě na hranici, není možné si myslet, že bychom mohli jít přes 5500 porodů. Proto vznikl registrační systém. Každý den se otevře 12 registračních okének a během několika vteřin jsou plné. Musíme proto část bezproblémových těhotenství odmítat. To, že nás lidé vyhledávají, je kombinace štěstí a kvality.

Máte představu, jak moc využívají vašich služeb ženy, které nejsou z Prahy?

Pohybuje se to v některých diagnózách až na šedesát až osmdesát procent, například v centrum pro trofoblastické nemoci jsou téměř všechny pacientky mimopražské. U klasických porodů je to necelá třetina, většinu tvoří Středočešky. Nyní jsme svědky toho, že se zájem těhotných žen posouvá do velkých center. Myslím, že to je kvůli bezpečnosti. Řešit komplikace se totiž naučíte jedině tak, že je prostě řešíte. Porodnické komplikace se objevují v malém procentu případů. Když máte přes pět tisíc porodů, tak se s nimi můžete setkat. Když jich máte 300, nemáte šanci se to naučit. Trend je tedy jít raději do velkého centra zejména kvůli dětem.

Jak je Praha celkově vytížená?

My můžeme vzít maximálně ještě 500 porodů, Apolinář je na tom podobně jako my, u ostatních by malý nárůst ještě mohl být, maximálně tak 500 až tisíc. Momentálně se ale zhoršuje personální situace v Motole.

Zaznamenal jste i opačný trend, kdy Pražanky vyjíždí za porody do menších měst v okolí Prahy?

Všímám si toho, míří například do Neratovic, Hořovic či Mělníka. Myslím si, že značná část z nich může být otrávená nutností registrace v Praze, a když se to nějakou dobu nedaří, raději se domluví s menší nemocnicí.

Mluví se také o tom, že malé nemocnice zajišťují osobnější přístup…

Nemyslím si, že je to tu neosobní. Posílili jsme porodní asistentky, snažíme se o to, aby jedna a tatáž byla u pacientky od začátku až do ukončení porodu. I když tady máme přes pět tisíc porodů, tak porodnici tvoří osm místností. Každá pacientka má svou vlastní, k dispozici má sociální zařízení a porodní box, kde to vypadá jako ve třetím tisíciletí. Charakter porodního sálu není velké letiště, kde je deset postelí a pacientky na sebe vidí. Je tam ticho, klid a jedna porodní asistentka. Neřekl bych, že to dává pocit továrny, kde se to rodí jak na běžícím pásu. Naopak, i když těch porodů je hodně, přesto je servis kvalitní. Rodičky si často odnáší pocit, že porodní asistentka byla jen pro ně.

Čtěte také: Nový ministr zdravotnictví bude mít na změny málo času, shodují se lékaři